Rhenium

Rhenium patří společně s uhlíkem a wolframem mezi nejobtížněji tavitelné prvky. Chemicky se podobá vzácným kovům skupiny platiny, včetně svého nízkého výskytu v zemské kůře.

Ve sloučeninách se vyskytuje především v řadě mocenství od Re⁻¹ po Re⁺⁷. Nejstálejší jsou však sloučeniny rhenia v mocenství Re⁻¹, Re⁺⁴, Re⁺⁶ a Re⁺⁷.

Objev rhenia je datován rokem 1925 a jako jeho objevitelé jsou označováni Walter Noddack, Ida Tackeová a Otto C. Berg.

Rhenium je prvkem, který se vyznačuje mimořádně nízkým výskytem na Zemi i ve vesmíru. V zemské kůře činí průměrný obsah rhenia pouze kolem 1–5 ng/kg. V mořské vodě je jeho koncentrace neměřitelně nízká i nejcitlivějšími analytickými technikami.^[zdroj?] Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom rhenia kolem 1 bilionu atomů vodíku.

V přírodě se nesetkáme s minerály nebo rudami čistého rhenia. Získává se obvykle rafinací polétavých prachů, vznikajících při úpravě molybdenových koncentrátů, získávaných z původních sulfidických měděných rud. Velké zásoby rhenia jsou na ostrově Iturupu.

Vysoce čisté rhenium je připravováno termickým rozkladem rhenistanu amonného NH₄ReO₄.

• Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
• Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
• Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
• N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu rhenium na Wikimedia Commons
•   Slovníkové heslo rhenium ve Wikislovníku