Tádžikistán

Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

Republika Tádžikistán Ҷумҳурии Тоҷикистон (Džumhúrí-ji Tódžíkistón)
vlajka znak
Hymna Surúd-i millí (Zpěv národa)
Geografie
Poloha Tádžikistánu
Hlavní město	Dušanbe
Rozloha	143 100 km² (94. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod	Qullai Ismoili Somoni (Štít Ismáíla Sámáního, dříve Štít komunismu) (7495 m n. m.)
Časové pásmo	+5
Poloha	38°35′ s. š., 71°22′ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	9 537 645 (96. na světě, 2020)
Hustota zalidnění	48,6 ob. / km² (155. na světě)
HDI	▲ 0,684 (střední) (124. na světě, 2007)
Jazyk	tádžičtina (úřední), ruština, uzbečtina a další jazyky
Náboženství	sunnitští muslimové 85 %, šíitští muslimové 5 %, jiní 10 % (odhad 2003)
Státní útvar
Státní zřízení	prezidentská republika
Vznik	9. září 1991 (nezávislost na Sovětském svazu)
Prezident	Emómalí-ji Rahmón (od 6. listopadu 1994)
Předseda vlády	Kohir Rasulzoda (od 23. ledna 2013)
Měna	tádžický somoni (TJS)
HDP/obyv. (PPP)	3 354[1] USD (164. na světě, 2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	762 TJK TJ
MPZ	TJ
Telefonní předvolba	+992
Národní TLD	.tj
multimediální obsah na Commons

Tádžikistán, plným názvem Republika Tádžikistán (tádžicky Ҷумҳурии Тоҷикистон, Džumhúrí-ji Tódžíkistón), je hornatý vnitrozemský stát ve střední Asii s rozlohou 143 100 km², kde žije přibližně 9,5 mil. osob.^[2] Jeho sousedi jsou Afghánistán na jihu, Uzbekistán na západě, Kyrgyzstán na severu a Čína na východě. Mezi tradiční vlasti Tádžiků patří současný Tádžikistán, i části Afghánistánu a Uzbekistánu. Hlavním a největším městem je Dušanbe.

Území, které nyní tvoří Tádžikistán, bylo dříve domovem několika starověkých kultur, včetně starověkého města Sarazm^[3] v neolitu a v době bronzové, a později bylo domovem království ovládaných lidmi různých vyznání a kultur, včetně Oxuské kultury, Andronovské kultury, buddhismu, nestoriánského křesťanství, védského náboženství, zoroastrianismu, manichaeismu a islámu. V této oblasti vládly četné říše a dynastie, včetně Achaemenovské, Sásánovské, Heftalitské, Samanidské a Mongolské říše. V době, kdy byl ovládán Tímúrovskou dynastií a Bucharským chanátem, vzkvétala na území Timuridská renesance. Oblast byla později podmaněna Ruskou říší a jejím následníkem Sovětským svazem. V rámci Sovětského svazu byly moderní hranice země zakresleny, až když byla součástí sovětského Uzbekistánu jako Tádžická autonomní sovětská republika, než se v roce 1929 stala plnohodnotnou sovětskou republikou.^[4]

Dne 9. září 1991 se Tádžikistán deklaroval jako samostatný suverénní stát, krátce nato se Sovětský svaz rozpadl. Téměř okamžitě po získání nezávislosti vypukla občanská válka, která trvala od roku 1992 do roku 1997. Od konce války umožnila nově nastolená politická stabilita a zahraniční pomoc růst ekonomiky země. Stát vedený prezidentem Emómalí-ji Rahmónem je od roku 1994 kritizován řadou nevládních organizací za autoritářské vedení, korupci a rozsáhlé porušování lidských práv, včetně mučení, svévolného uvěznění, rostoucí nedostatek náboženské svobody a dalších občanských svobod, a zhoršující se politické represe.^[5]

Tádžikistán je prezidentská republika složená ze čtyř provincií. Většina populace Tádžikistánu patří k tádžické etnické skupině,^[6] která mluví tádžičtinou, (variantou perštiny). Ruština se používá jako mezietnický jazyk. Zatímco stát je ústavně sekulární, islám praktikuje 98 % populace. V oblasti Horský Badachšán navzdory řídkému počtu obyvatel existuje velká jazyková rozmanitost, kde se hovoří rušansky, šughni, iškašimi, wakhi i tádžicky. Hory pokrývají více než 90 % země, na východě se tyčí pohoří Pamír. Patří mezi státy přechodové ekonomiky, který je vysoce závislý na převodech peněz (remitenci), výrobě hliníku a pěstování bavlny. Tádžikistán je členem Organizace spojených národů, Společenství nezávislých států, OBSE, Organizace islámské spolupráce, Organizace ekonomické spolupráce, Šanghajské organizace pro spolupráci a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti a také členem partnerství pro mír s NATO.

Tádžikistán znamená „zemi Tádžiků“. Přípona „-stan“ je perské slovo pro „místo“^[7] nebo pro „zemi“^[8] a Tádžik je s největší pravděpodobností název předislámského kmene (před sedmým stoletím).^[9]

Jeden z nejvýznamnějších perských slovníků, Amid Dictionary, poskytuje následující vysvětlení tohoto termínu podle více zdrojů:^[10]

• Ani arabský, ani turecký, ten, kdo mluví persky, persky mluvící osoba.
• Arabské dítě, které je vychováváno v Persii, a tak mluví persky.

Starší slovník Qias Al-luqat definuje Tádžika jako „toho, kdo není ani Mongol, ani Turek“.^[11]

První obyvatelé přišli na území Tádžikistánu okolo roku 4000 př. n. l. V době bronzové zde žili lidé kultury Baktrijsko-margiánského archeologického komplexu a Andronovské kultury. Z této doby je i starověké předměstské osídlení Sarazm (3500–2000 př. n. l.), světové dědictví UNESCO^[12]. Někteří autoři tvrdí, že v 7. a 6. st. př. n. l. byla část území současného Tádžikistánu součástí starověkého království Kambódža^[13] než bylo částí Achaimenovské říše. Po roce 600 př. n. l. začali na území přicházet Židé, kteří prchali před pronásledováním z Babylónu.

Po porážce Perské říše Alexandrem Velikým a jeho krátkodobé okupaci území, ovládli tuto oblast helenistické nástupnické státy, Seleukovská říše z níž se později oddělilo Řecko-baktrijské království. Jüe-č'ové, v letech 90 př. n. l. až 30 př. n. l., zničili poslední nástupnická helenistická království a společně s Tochary založili Kušánskou říši. Kušánská říše kontrolovala region až do svého úpadku v 3. st. n. l. a poté bylo území současného Tádžikistánu většinou pod kontrolou Sásánovské říše s krátkodobým ovládnutím nomádskou říší Hefthalitů a v letech 650 n. l. až 680 n. l. Tibetskou říší.

V 7. století přišly nájezdy Arabů a s nimi i šíření islámu. Politicko-kulturně-obchodními centry celé Střední Asie se v té době stala města Samarkand a Buchara (převážně obývaná Tádžiky). Po Arabech byla oblast ovládnuta Chórezmskou říší, kterou vyvrátili a zpustošili Mongolové pod vedením Čingischána. Mongolové založili Čagatajský chanát. Po nich území ovládala Tímúrovská říše, kterou založil turkický dobyvatel Tamerlán, a poté Bucharský chanát.

V 19. století do celé Střední Asie vpadlo carské Rusko a celou oblast zabralo. Místní muslimští obyvatelé proti Rusům začali vést partyzánskou válku. Po bolševické revoluci v Rusku se boj za svobodu zintenzivnil. Rudá armáda nebyla schopna ovládnout toto území a nastolit bolševický režim. Avšak koncem 20. let Rudá armáda vytlačila partyzány do hor a v roce 1929 vznikla Tádžická sovětská socialistická republika. Hlavní město Dušanbe bylo přejmenováno na Stalinabad. Hranice vytyčila Stalinova vláda, která vůbec nebrala ohled na etnické složení obyvatelstva. Například tádžická historická města Samarkand a Buchara připadla sousední Uzbecké sovětské socialistické republice a naopak některé oblasti, které byly obydleny výhradně Uzbeky, připadly Tádžické sovětské socialistické republice. Sověti začali silně bojovat proti místním náboženstvím.

V roce 1972 byla povolena emigrace sovětských Židů a následkem toho nastala masivní emigrace do USA a Izraele. Emigrace pokračovala i po získání nezávislosti a místní židovská komunita tzv. bucharských Židů, která zde žila už od 6. století př. n. l., de facto zanikla (dnes má komunita centrum v New Yorku). V 80. letech se opět probudil boj za sebeurčení a nezávislost země.

V roce 1991, po kolapsu SSSR, vyhlásil Tádžikistán nezávislou republiku a ještě téhož roku vstoupil do Společenství nezávislých států. V roce 1992 vypukla v Tádžikistánu občanská válka. Občanská válka byla vedena proti režimu prezidenta Emómalí-ji Rahmóna, který zcela eliminoval opozici. Demokratická opozice se spojila s islámskými radikály a některými menšinami, které bojovaly za sebeurčení a začala válku proti oficiální vládě. Vládní vojska s pomocí ruské a uzbecké armády měla převahu, ale porazit opoziční vojska se jim nepodařilo. Válka se zvrhla v nejhorší etnické čistky v oblasti. Statisíce lidí musely odejít ze svých domovů a desetitisíce jich byly povražděny. Válka skončila v roce 1997. V roce 1999 se konaly nové volby, které ovšem byly opozicí označeny za nesvobodné. Vláda ale z voleb vznikla. Během let 1999 a 2000 vznikly v zemi základny islámských radikálů ze sousedního Uzbekistánu. Používají převážně severozápadní území obydlené Uzbeky pro útoky proti uzbecké vládě. Tádžická vláda není schopna proti radikálům zasáhnout, protože poslání vojska do oblasti obydlené Uzbeky by mohlo vyvolat další vlnu násilí.

Země zažila další šok po 11. září 2001. Do země začalo proudit mnoho uprchlíků z Afghánistánu, kde právě probíhala válka mezi Tálibánem a vojsky USA. Do země byly umístěny jednotky Američanů, Indů a Francouzů. Prezidentské volby v roce 2006 byly bojkotované většinou hlavních opozičních stran. Režim však je nyní méně represivní než v minulém desetiletí. Přesto v zemi není náboženská svoboda. Což dokazuje zákaz Svědků Jehovových roce 2007, kteří se po pádu komunismu začali velice rychle šířit po celém bývalém východním bloku.

Tádžická vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými pruhy: červeným, bílým a zeleným, v poměru šířek 2:3:2. Ve středu bílého pruhu je znak se zlatou korunou a sedmi zlatými pěticípými hvězdami v oblouku nad korunou.

Tádžický státní znak je tvořen stylizovanou kresbou zlaté koruny a sedmi zlatými pěticípými hvězdami v oblouku nad korunou (v podobné grafické podobě jako na vlajce). Pod korunou je paprsčité zlaté slunce, vycházející za trojicí zlatých hor, pokrytých stříbrným sněhem. Výjev je ohraničen (heraldicky) vlevo věncem zlatých pšeničných klasů a vpravo zelenou větévkou bavlníku s listy a rozevřenými tobolkami. Věnec je převázán stuhou v národních barvách (červeno-bílo-zelenou) a v dolní části je překryt zlatou knihou v červených deskách.

Tádžická hymna, tádžicky Surudi Milli (Суруди Миллӣ) byla oficiálně přijata v roce 1991, stejnou melodii ale měla i hymna Tádžické SSR v rámci Sovětského svazu. Text napsal Gulnazar Keldj (Гулназар Келдӣ) a hudbu složil Sulajmon Judakov (Сулаймон Юдаков).

Povrch státu je velmi hornatý, hory tvoří 93 % plochy a téměř 50 % země leží výše než 3 000 m n. m. Hlavní horská pásma na území Tádžikistánu jsou Pamír a Zaalajský hřbet. Zeravšanský hřbet a Turkestánský hřbet, součásti soustavy Pamíro-Alaj, oddělují dvě nížiny. Na jihu je to nížina u řeky Pandž a na severozápadě Ferganská kotlina.

Říční síť je rozvinuta nerovnoměrně. Nejhustší je v horských oblastech a nejřidší v rovinách na severu a jihozápadě. Téměř všechny řeky patří k povodím Amúdarji, Syrdarji a Zeravšánu. Jen ve východním Pamíru nevelké řeky Karadžilga, Akdžilga a Muzkol patří k povodí bezodtokého jezera Karakul a řeka Markansu náleží k povodí řeky Tarim. Povodí Amúdarji zaujímá ¾ rozlohy republiky. Na hranicích s Afghánistánem k němu náleží zdrojnice Amúdarji Pandž (s přítoky Ghunt, Bartang, Jazghulóm, Vandž, Kyzylsu) a Vachš (na horním toku nad ústím Óbichingou známá pod jménem Surchob) a Kófirnihón. K povodí Syrdarji (protéká severní částí Tádžikistánu v délce 195 km) patří řeky, které stékají ze severního svahu Turkestánského hřbetu (Isfara, Chodžabakirgan, Karasú, Áksú). Na území Tádžikistánu se nachází horní tok Zeravšánu (s přítoky Fóndarjó, Kštut a Móghijón). Většina řek tekoucích z vysokých hor má ledovcový zdroj (s maximálním průtokem v červenci a srpnu) nebo sněhovo-ledovcový (s maximálním průtokem v květnu a červnu). Řeky, které pramení ve středních výškách a níže mají zdroj především v tajícím sněhu, dešti a podzemních vodách a největší průtok mají v březnu až květnu. Řeky se využívají pro zavlažování a k získávání hydroenergie.

Jezera se nacházejí především v Pamíru a v Hisóro-Alajském pohoří. Největší je Karakul. Jezera Sarezské a Jašilkul vznikla zavalením údolí. Jedno z nejkrásnějších jezer vzniklých závalem Iskanderkul se nachází v Hisórském hřbetě. V Tádžikistánu se nacházejí velké přehrady: Kajrakkumská, Nurecká, Farchadská.

Nejdelším horským ledovcem Asie je Fedčenkův ledovec v pohoří Pamír a je 71 km dlouhý. Přehradní nádrž Róghun má největší hráz na světě (306 m).

Podnebí je kontinentální s horkým suchým létem a chladnou zimou. Průměrná lednová teplota v Dušanbe je 1 °C, ale v horách −25 °C, červencová 28 °C, na horách 0 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 100 mm, na horách 1 400 mm.

Tádžikové jsou indoárijského původu, i když většina okolních etnik jsou původu mongolského či turkického. Tádžičtina patří do íránské větve jazyků. Okolo 65 % obyvatel jsou Tádžikové. Nejvýznamnější menšinou jsou Uzbeci (24 %), kteří v některých oblastech tvoří drtivou většinu obyvatel. Rusové tvoří nyní pouze 1,1 % obyvatel a jejich počet se díky emigraci stále snižuje. V roce 1989 tvořili Rusové 7,6% obyvatel.^[14] Dalšími etniky jsou například Tataři či Kyrgyzové. Počet Ukrajinců a Němců silně poklesl v důsledku emigrace. Obyvatelé jsou převážně muslimští sunnité, v zemi žijí také menšiny ismailitů a křesťanů. Vláda je obviňována z antisemitismu. Bourají se historické budovy, které patřily bucharským Židům. Poslední synagoga v zemi byla přestavěna v roce 2006 na prezidentskou rezidenci.

Tádžikistán je rozvojová země, ekonomicky nejslabší ze všech postsovětských republik. 42,1 % celkového HDP pochází z remitencí (peněžních převodů více než 1 milionu Tádžiků pracujících v cizině, především v Rusku).^[15] V poměru k HDP je to jeden z největších podílů na světě. Těží se hnědé uhlí, ropa, zemní plyn, antimon, olovo, rtuť a zlato. Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební, textilní, potravinářský a hutnický průmysl. Pěstuje se bavlna, obilniny, tabák, ořechy, citrusy, meruňky, vinná réva, zelenina a luštěniny. Chová se skot, ovce, kozy, jaci a drůbež. Využívány jsou hydroenergetické zdroje.

• 
  Národní muzeum Tádžikistánu v Dušanbe
• 
  Prezidentský palác v Dušanbe
• 
  Výškové budovy na Sámáního prospektu, Dušanbe
• 
  Palác kultury, Gafurov
• 
  Dušanbe, palác Nagruz
• 
  Státní lékařská univerzita
• 
  Budova účetní komory Republiky Tádžikistán (bývalá knihovna), Dušanbe
• 
  Národní knihovna, Dušanbe
• 
  Kulturní centrum v Dušanbe (postaveno 2009)
• 
  Památník básníka Rúdakího
• 
  Pevnost Mugteppa
• 
  Nádvoří Velké mešity, Dušanbe
• 
  Vyšívačky nástěnných tapisérií (Gissar)
• 
  Vyšívání nástěnných tapisérií (Gissar)
• 
  Děvčata z Gissaru
• 
  Oděv obyvatel Gissaru
• 
  Tádžičtí chlapci

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tajikistan na anglické Wikipedii.

• V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Таджикская советская социалистическая республика (Внутренние воды)“.
• ROUX, Jean-Paul. Dějiny Střední Asie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-867-9. S. 435. L´Asie Centrale. Historie et civilisations. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tádžikistán na Wikimedia Commons
• Průvodce Tádžikistán ve Wikicestách
• Slovníkové heslo Tádžikistán ve Wikislovníku
• Cestovní informace Archivováno 9. 10. 2014 na Wayback Machine.
• Tajikistan - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-02-24. (anglicky) 
• Tajikistan (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky) 
• Hlas Ruska. Tádžikistán zahyne na endogamii, 2. 5. 2012, (česky) Archivováno 5. 5. 2012 na Wayback Machine.
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Tajikistan Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky) 
• Bureau of South and Central Asian Affairs. Background Note: Tajikistan [online]. U.S. Department of State, 2011-07-26 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-01. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Tajikistan [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-03-31. (anglicky) 
• Library of Congress. Country Profile: Tajikistan [online]. 2007-01-19 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Taškentu. Souhrnná teritoriální informace: Tádžikistán [online]. Businessinfo.cz, 2008-01-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
• ALLWORTH, Edward, a kol. Tajikistan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Geografická lokalizace

Státy a území v Asii Nezávislé státy Afghánistán Arménie Ázerbájdžán Bahrajn Bangladéš Bhútán Brunej Čína Egypt Filipíny Gruzie Indie Indonésie Irák Írán Izrael Japonsko Jemen Jižní Korea Jordánsko Kambodža Katar Kazachstán Kuvajt Kypr Kyrgyzstán Laos Libanon Malajsie Maledivy Mongolsko Myanmar (Barma) Nepál Omán Pákistán Rusko Saúdská Arábie Severní Korea Singapur Spojené arabské emiráty Sýrie Srí Lanka Tádžikistán Thajsko Turecko Turkmenistán Uzbekistán Vietnam Východní Timor Teritoria, kolonie a závislá území Austrálie: (Ashmorův a Cartierův ostrov Kokosové ostrovy Vánoční ostrov) Čína: (Hongkong Macao) Spojené království: (Akrotiri a Dekelia Britské indickooceánské území) Územní celky se sporným mezinárodním postavením Abcházie Jižní Osetie Palestina Severní Kypr Tchaj-wan Postsovětské republiky Členské státy OSN Ázerbájdžán • Arménie • Bělorusko • Estonsko • Gruzie • Kazachstán • Kyrgyzstán • Lotyšsko • Litva • Moldavsko • Rusko • Tádžikistán • Turkmenistán • Uzbekistán • Ukrajina Mezinárodně neuznané státy Abcházie • Jižní Osetie • Podněstří Zaniklé: Republika Arcach • Republika Gagauzsko • Čečenská republika Ičkerie • Republika Krym (2014) • Doněcká lidová republika • Luhanská lidová republika Mezinárodní organizace Svaz Ruska a Běloruska • SNS (Ekonomický soud Společenství nezávislých států • Mezistátní banka • Zóna volného obchodu SNS) • Eurasijský ekonomický svaz • Společenství neuznaných států • Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti • Euroasijské ekonomické společenství • Jednotný ekonomický prostor (Celní svaz v rámci jednotného ekonomického prostoru) • GUAM • Baltské shromáždění • Společenství střední Asie (organizace přestala fungovat)

Členství v mezinárodních organizacích

Organizace islámské spolupráce Členové Afghánistán • Albánie • Alžírsko • Ázerbájdžán • Bahrajn • Bangladéš • Benin • Burkina Faso • Brunej • Čad • Džibutsko • Egypt • Gabon • Gambie • Guinea • Guinea-Bissau • Guyana • Indonésie • Írán • Irák • Jemen • Jordánsko • Kamerun • Katar • Kazachstán • Komory • Kuvajt • Kyrgyzstán • Libanon • Libye • Maledivy • Malajsie • Mali • Mauritánie • Maroko • Mosambik • Niger • Nigérie • Omán • Pákistán • Palestina • Pobřeží slonoviny • Saúdská Arábie • Senegal • Sierra Leone • Somálsko • Spojené arabské emiráty • Súdán • Surinam • Tádžikistán • Turecko • Tunisko • Togo • Turkmenistán • Uganda • Uzbekistán Pozastavené členství Sýrie Pozorovatelé Bosna a Hercegovina • Rusko • Středoafrická republika • Severní Kypr • Thajsko Společenství nezávislých států (SNS) Členové Arménie • Ázerbájdžán • Bělorusko • Kazachstán • Kyrgyzstán • Moldavsko • Rusko • Tádžikistán • Uzbekistán Přidružené státy Turkmenistán Bývalí členové Gruzie (1993–2009) Bývalí účastníci Ukrajina (1991–2018)