Klement VI.

Jeho Svatost Klement VI.
198. papež
Církev	římskokatolická
Zvolení	7. května 1342
Uveden do úřadu	19. května 1342 (korunovace)
Pontifikát skončil	6. prosince 1352
Předchůdce	Benedikt XII.
Nástupce	Inocenc VI.
Znak
Svěcení
Kardinálská kreace	18. prosince 1338
Osobní údaje
Rodné jméno	Pierre de Rosiéres
Datum narození	1291
Místo narození	Rosiers-d'Égletons, Limousin, Francie
Datum úmrtí	6. prosince 1352
Místo úmrtí	Avignon, Papežský stát
Místo pohřbení	opatství v Chaise-Dieu
Příbuzní	Hugues Roger a Guillaume II Roger (sourozenci)
Seznam papežů nosících jméno Klement multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klement VI. (rodným jménem Pierre de Rosieres) (1291 hrad Maumont, Corrèze, Francie – 6. prosince 1352, Avignon, tamtéž) zvaný Veliký, byl papež francouzského původu, čtvrtý v avignonském exilu, vládl od 7. května 1342 až do své smrti.

Narodil se na hradě v Maumontu v rodině Viléma Rogera, purkrabího z Rosiers v kraji Limousin, a Vilemíny de Mestre. Navštěvoval nejprve benediktinskou školu v opatství La Chaise Dieu v départementu Haute-Loire, kde se v 16 letech stal profesem benediktinského řádu a pro své schopnosti byl přijat ke studiu teologie na univerzitu v Paříži. Již během studií získal renomé učence a řečníka.

Po absolutoriu byl roku 1322 jmenován knězem u Sv. Pantaleona v Savigneux en Forez, kde sloužil do roku 1323, v chrámu Sv. Baudilla v Nîmes se objevil roku 1324. Ve věku třiceti pěti let, 23. června 1326 jej papež Jan XXII. jmenoval opatem kláštera benediktinů ve Fécampu v Normandii.

Dne 3. prosince 1328 se stal biskupem v Arrasu a 24. listopadu 1329 arcibiskupem v Sens. Rozhodující pro jeho kariéru nejvyššího preláta bylo uvedení na dvůr francouzského krále Filipa VI., jemuž se zalíbil a stal se proto členem královské rady.

• Roku 1330 se stal učitelem Filipovy sestry Blanky a stejně starého českého prince Václava, jejího pozdějšího manžela a císaře Karla IV. Oba muži se spřátelili. Po roce 1342 byl dosazen na papežský trůn a poté obnovil styky s kralevicem Václavem (Karlem).
• Roku 1344 papež na žádost českého krále Jana Lucemburského a jeho syna povýšil pražské biskupství na arcibiskupství (prvním pražským arcibiskupem byl Arnošt z Pardubic) a zároveň založil biskupství litomyšlské.
• Papež vedl proces proti římskému císaři Ludvíku Bavorovi a určil jako jeho protikandidáta na tento trůn Karla IV.
• Listinou ze 26. ledna 1347 vystavenou pro pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic papež vydal souhlas se založením Karlovy univerzity v Praze. Originál jeho listiny a notářský opis univerzita zakoupila do svého archivu v červnu 2018 ze soukromé sbírky.^[1]
• Rok 1350 papež vyhlásil Svatým rokem, spojeným s římskými poutěmi pro odpuštění hříchů a trestů. Zavedl tak novou tradici. Karel IV. s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic zorganizovali k této příležitosti v Praze na Dobytčím trhu (Karlově náměstí) velkolepou slavnost spojenou s ukazováním říšských relikvií a dalších svatých ostatků.
• Karel IV. vydal papeži římského humanistu a politika Colu di Rienzo k soudu a věznění v Avignonu.

Klement VI. byl čtvrtým z papežů, kteří sídlili v avignonském zajetí. Proslul svým nepotismem, když jmenoval do významných církevních úřadů své příbuzné, bylo jimi např. 9 z 10 kardinálů. V průběhu jeho pontifikátu propukla velká morová epidemie (1347–1350), která podle některých odhadů zahubila až 1/3 evropské populace. Papež epidemii přežil díky pravidlu pobytu mezi dvěma ohni, kterými jeho lékaři vypalovali zdroje nákazy. Křesťané měli být očištěni následnými poutěmi Svatého roku.

Jeho papežský dvůr proslul jako kulturní a intelektuální centrum. Oslavovali jej spisovatelé Boccaccio, Francesco Petrarca, s úctou k němu vzhlížely světice Kateřina ze Sieny či Brigita Švédská. Pokračoval v budování velkolepého stavebního komplexu své rezidence: hradu s novým papežským palácem, papežskou katedrálou a uměleckými sbírkami. Byl jedním z tzv. „světských papežů“ – jako ctitel výtvarného umění a estét uvedl na svůj dvůr do Avignonu italskou malířskou školu, nazývanou dále škola avignonská. Nebyl příliš duchovně zaměřený, v hospodaření svého dvora zavedl merkantilismus.

• RENDINA, Claudio. Příběhy papežů. Dějiny a tajemství. Životopisy 265 římských papežů. Překlad Filip Kronberger a Helena Lergetporer. Praha: Volvox Globator, 2005. ISBN 80-7207-574-8. S. 654–660. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement VI. na Wikimedia Commons

Papežové
Seznam papežů
1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.
5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.
9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan  XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.
13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.
17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František
Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.