Emanuel Bozděch

Emanuel Bozděch
Emanuel Bozděch (kreslil Josef Mukařovský r. 1889 podle náčrtku z roku 1887)
Narození	21. července 1841 Praha-Staré Město Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	10. února 1889 (ve věku 47 let) pravděpodobně Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	sebevražda utonutím
Alma mater	Univerzita Karlova
Povolání	spisovatel, dramatik, překladatel, novinář, divadelní kritik a dramaturg
Příbuzní	František Bozděch[1] (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Bozděch (21. července 1841, Praha-Staré Město^[2] – nezvěstný od 10. února 1889) byl český dramatik, překladatel, kritik a novinář. Proslul svými historickými dramaty Z doby kotillonů, Baron Goertz aj., ve své době velmi populárními. V letech 1869–76 působil jako dramaturg Prozatímního divadla, odkud odešel po neshodách s režisérem J. J. Kolárem. Pak pracoval jako divadelní referent v německých novinách Prager Tagblatt a Politik. Byl uzavřené povahy, měl málo přátel, v posledních letech trpěl depresemi a chronickou nemocí. 10. února 1889 beze stopy zmizel; z výsledků vyšetřování a dodatečně zjištěných informací vyplynulo, že s největší pravděpodobností téhož večera spáchal sebevraždu skokem do rozbouřené Vltavy.

Jeho dětství bylo krušné. Otec, obchodník s kroupami v pražské Dušní ulici, ztratil většinu majetku během revoluce 1848.^[3] Emanuel navštěvoval německou piaristickou obecnou školu^[3] a novoměstské gymnázium, poté vystudoval práva a filozofii v Praze. Po promoci pracoval jako vychovatel v rodině Adlerfeldů ve Skřivanech.^[4]

V roce 1869 se stal dramaturgem Prozatímního divadla^[4] (nazývané tehdy Královské zemské české divadlo),^[5] jehož režisérem byl Josef Jiří Kolár, známý svou pánovitostí a nesnášenlivostí.^[6] Mezi oběma umělci propukl nepříjemný spor, který měl někdy komické rysy (jednou prý Kolár Bozděcha nepozorovaně zamkl v pracovně a otevřel mu až pozdě v noci, když mu Bozděch pohrozil žalobou),^[7] ale jinak šlo ze strany Kolára, kterého Bozděch do jisté míry svým talentem zastiňoval, spíš o urážky a nepodložená obviňování z plagiátorství.^[6]

V roce 1876 se nedohodl s divadelním družstvem na platu a Prozatímní divadlo opustil (novým dramaturgem se stal Jakub Arbes.^[6] Poté se stal divadelním referentem německých novin Prager Tagblatt a Prager Abendblatt. Jelikož tyto listy zastávaly politickou linii nepříznivou českým národním zájmům, vyjednali mu čeští novináři (Zdeněk Strobach, Adolf Srb) přechod do konkurenčního německého deníku Politik.^[6] Překládal také své starší hry do němčiny, ale na německé scéně neměl většího úspěchu.^[8]

Velmi nerad se nechával fotografovat. Poslední fotografie, která se po jeho zmizení našla, pocházela z ateliéru Jana Tomáše z roku 1872.^[4] Když chtěli novináři vzhledem k jeho významu v 80. letech otisknout jeho podobiznu, nezískali ji ani u jeho spolupracovníků či přátel. Snažili se ho proto nenápadně vyfotografovat na procházce, ale (asi i kvůli tehdejší nedokonalé technice) se jim to nepodařilo.^[4] Úspěšnější byl Josef Mukařovský, který Bozděcha zpodobnil v roce 1887 během divadelního představení a náčrtek dokončil po jeho zmizení.^[4] Je to jeden z mála Bozděchových portrétů v tisku. („Z paměti“ ho pak společně nakreslili také Jan Vilímek a František Josef Rživnatz pro Humoristické listy z října 1889).^[9]

Neměl mnoho přátel, nikomu se nesvěřoval. Byl zamlklý, ke všem zdvořile chladný. Blízké vztahy měl jen se svou sestrou a starou matkou.^[3] Jeho odtažité chování k lidem, včetně celebrit, bylo někdy považováno za přezíravé a podivínské.^[10] Měl zvláštní smysl pro humor – vtipy v jeho veselohrách i pronášené ve společnosti neplynuly z veselé nálady, ale z dobře promyšleného úsudku. Říkalo se o něm, že své okolí dokáže rozveselit, ale sebe nikoliv.^[10] Ke konci života trpěl nevyléčitelnou nemocí, cukrovkou („cukrovou úplavicí“), která mu způsobovala fyzické bolesti a ovlivňovala i jeho psychiku.^[11]

13. února 1889 uveřejnil denní tisk informaci, že Emanuel Bozděch odešel 10. února po 6. hodině večerní z domu, což běžně nedělal, a dosud se nevrátil. Policii to bylo oznámeno následujícího dne, ale do 12. února večer se ho nepodařilo najít.^[12] Událost vyvolala pozornost veřejnosti a v následujících dnech a měsících se objevovaly podrobnější informace i fámy, včetně později vyvrácených zpráv o jeho spatření nebo o nalezení jeho mrtvoly.^{[13][14][15][16][17]}

O tři roky později, počátkem února 1892, vydal zemský soud výzvu, která shrnula tehdy známá fakta: 10. února 1889 odešel Bozděch mezi 7. a 8. hodinou večerní ze svého bytu v Praze-Novém Městě, Štěpánská 37 a od té doby o sobě nepodal žádnou zprávu. Okolnosti nasvědčují tomu, že spáchal sebevraždu, protože zanechal několik dopisů, z nichž tento úmysl byl patrný. Obsahovaly formulace jako „Odpusťte, že vás opouštím, nelze však jinak, život se mi zprotivil“, „Bude-li moje mrtvola nalezena, ať se pitvá, aneb ať se tepny přeřezají. Pohřeb ať je co nejprostší“ nebo „Zachovejte mě v přátelské upomínce. Chci se s životem rozloučiti.“ V poslední době byl navíc rozrušený, melancholický a trpěl nevyléčitelnou nemocí. Při odchodu se oblékl do nejstaršího oblečení a zanechal v bytě všechny cennosti. Mezi 7. a 8. hodinou byl spatřen, jak ve vánici přechází most císaře Františka Josefa I., přičemž se chvílemi zastavoval a díval na Vltavu. Naposledy byl spatřen v Praze-Holešovicích v Bělského ulici naproti Umrathovu domu^{[p 1]} u samé Vltavy, na tzv. „Navážce“, odkud bylo možné snadno dojít k řece. Předpokládá se proto, že za tehdejší bouře skočil do vody a jeho mrtvola byla později odplavena s uvolněným tajícím ledem.^[18]

Zřejmě poslední zpráva o jeho existenci se objevila roku 1910; podle ní se Bozděch uchýlil do kláštera s přísným režimem kdesi na Balkáně a ztratil se tak pouze pro veřejnost.^[19] Podle názoru jeho přítele Adolfa Srba i advokáta Karla Adámka se jednalo o zjevnou fámu.^[6]

První divadelní hry – Z doby kotillonů (premiéra 9. května 1867) a Baron Goertz (21. ledna 1868) napsal během pobytu ve Skřivanech. Obě zaujaly svou vyzrálostí a technickou vyspělostí.^[4] Velký ohlas měla zvlášť druhá z nich, historická tragédie o honbě za slávou, umístěná do Švédska za vlády Karla XII. na počátku 18. století.^[20] Současníci v ní vnímali skryté narážky na politickou situaci a v hlavním hrdinovi viděli obraz ministra Beusta.^[4] Myšlenka dramatu ale měla obecnou platnost a přízeň kritiky si dílo zachovalo i po letech, kdy vzpomínky na někdejší politické poměry vyprchaly.^[20] Roku 1870 vyvolala hra Z doby kotillonů kontroverzi, když J. J. Kolár obvinil Bozděcha, že ji sám nevytvořil, ale přeložil z francouzštiny nebo španělštiny. Domnělý originální text ale nikdy nenalezl. Téhož roku vyšel v časopise Česká thálie anonymní článek, připisovaný Josefu Jiřímu Stankovskému, podle něhož tato hra pochází z pozůstalosti po Františku Bozděchovi (1838–1865), novináři a předčasně zemřelém starším bratru Emanuela. Mezi Stankovským a Bozděchem pak došlo k ostré polemice.^[6]

Později vydal další hry: Světa pán v županu (o Napoleonovi) a komedii Dobrodruzi (z doby císaře Rudolfa II.; v Praze bylo její uvedení zakázáno a hrála se jen v Poděbradech).^[4] Jeho nejpopulárnější prací byla historická veselohra Zkouška státníkova^[4] z doby vlády Marie Terezie kolem roku 1748. I tady projevil svůj talent a na rozdíl od řady jiných autorů zobrazil historii věrně, neuchyloval se k laciné karikatuře a zesměšňování.^[21]

Psal také eseje a kritiky (např. Nejmilejší myšlenka dramatika Octava Feuilleta, uveřejněná ve Světozoru r. 1873)^[22] a překládal, hlavně z francouzštiny a němčiny.^[4] Do němčiny také přeložil vlastní hry Z doby kotillonů (König Cotillon) a Světa pán v županu (Der Weltbeherrscher im Hauskleide), které se pak uváděly v německých divadlech v Drážďanech, Praze i jinde. V 70. letech vydal také svazek novel.^[4] Většinu novinových článků napsal v němčině. Do českých časopisů přispěl jen několika ojedinělými články, všechny nabídky českých redakcí k dlouhodobější spolupráci zásadně odmítal.^[10]

Bozděch byl v očích současníků geniální dramatik.^[9] Byl ctižádostivý, ale na výsledek si dokázal počkat. Psal úspěšné hry, ale i přísné a nelítostné kritiky.^[9] V historických hrách si nechával záležet na věrném zobrazení doby.^[23]

• Baron Goertz (1871) – truchlohra v pěti dějstvích ^{[24] [25]}
• Jenerál bez vojska (1889) – veselohra o třech dějstvích ^[26]
• Náramek (1890) – žert v jednom jednání ^[27]
• Zkouška státníkova (1904) – veselohra v 1 jednání ^[28]

• 
  Fotografie od Jana Tomáše z r. 1872
• 
  Portrét z paměti (Jan Vilímek a F. J. Rživnatz)

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

• Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 554. 
• GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra, Praha: Šolc a Šimáček, 1941, str. 76–84
• HOMOLOVÁ, Květa, ed. a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 3. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1982. 371 s. cnb000002497. S. 28–29. Dostupné online
• KONEČNÁ, Hana a kol. Čtení o Národním divadle. Praha: Odeon, 1983, str. 351
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 67. 
• VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha : Primus, 1993, str. 278, ISBN 80-85625-19-9
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 6. sešit : Boh–Bož. Praha: Libri, 2007. 109 s. ISBN 978-80-7277-239-1. S. 103–104. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emanuel Bozděch na Wikimedia Commons
• Autor Emanuel Bozděch ve Wikizdrojích
• Dílo Jak zmizel Em. Bozděch ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emanuel Bozděch
• Emanuel Bozděch v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Digitalizovaná díla Emanuela Bozděcha v České digitální knihovně