Jak zmizel Em. Bozděch

Byla neděle dne 10. února r. 1889, kdy o půl 8. hod. večer odešel ze svého prostého občanského bytu ve Štěpánské ulici, sestávajícího z kuchyně, jakési předsíňky a dvou světnic, z nichž druhou obývala jeho 84letá matka a jeho sestra, známý vynikající spisovatel, hlavně dramatický, Emanuel Bozděch a vyšel na ulici. Byl sychravý, chladný, velmi nevlídný večer a také sněžilo. Proto vzal Bozděch deštník; jak později bylo zjištěno, starší, dosti opotřebovaný, kterého již nepoužíval, lepší, zánovní nechal doma. Také bylo později jeho sestrou zjištěno, že před tímto odchodem z domu se převlékl; svlékl a uložil své lepší šaty a oblékl starší. Zanechal také doma všecky peníze i peněženku s drobnými, hodinky a vůbec vše, co měl v kapsách, tak že vyšel z domu bez krejcaru. A to byl jeho poslední odchod z domu a poslední cesta Prahou, kterou rád se procházel a toulával i v málo oživených její zákoutích.

Asi po 8. hod. téhož večera viděn byl, jak určitě zjištěno, pod Letnou, z čehož lze souditi, že z bytu svého šel přímo pod Letnou. Jisto pak jest a všechny okolnosti nasvědčují tomu, že odešel z domova s dávno již připraveným úmyslem a pevným odhodláním, že toho večera učiní konec svému životu.

Tři dny později objevily se první zprávy v pražských listech, že vynikající, ba geniální tento spisovatel zmizel beze stopy a že všechno pátrání po něm zavedené policií, rodinou, známými a přáteli, zůstalo zcela bezvýsledné. Současně však projevována byla naděje, že snad přece jen bude ještě nalezen, že snad vyjel si někam na výlet, nebo kratší cestu za hranice a tak pod., ale naděje ty byly zcela liché. Přátelé Bozděchovi a lidé jemu blízcí — nebylo jich však mnoho, neboť Bozděch byl povaha uzavřená, člověk nesdílný, nevyhledávající styků a zejména nových známostí a přátelství — věděli již určitě, že Bozděch učinil sám konec svému životu. Vždyť zanechal také Bozděch své sestře list, kterým jí oznámil výslovně, že nelze mu déle žíti, že život stal se mu nesnesitelným. V listě tom mluvil dokonce i o své mrtvole, bude-li nalezena, a žádal, aby byla pak pitvána, anebo aby alespoň tepny na rukou byly přeříznuty.

K dobrovolné smrti se Em. Bozděch připravil s největším klidem a rozvahou. Srovnal všecky své písemnosti, dopisy, rukopisy, poznámky a knihy. Také spisy a knihy, jež měl vypůjčené, do poslední vrátil jich majitelům. Pozůstalost svou urovnal s největší přesnosti, také učinil poslední pořízení. Již v prosinci, tak kolem vánoc, přeptával se několika přátel, jak se sestavuje a sepisuje poslední vůle. Častěji si také stěžtoval na chorobu vnitřní, která jej velmi zkrušovala a která vyvolávala v něm také chvíle melancholie. Mluvě o své nemoci a útrapách, jež mu působí, prohodil sarkasticky, jak bylo často jeho zvykem: „Však jsou dvéře otevřeny!“

Em. Bozděch byl také — a to arci nejplnějším právem — roztrpčen na poměry, v níchž žil, hlavně na literární a divadelní poměry u nás. Nemohl náležitě uplatniti své schopnosti, nadání a vzděláni, jak by byl chtěl a také dovedl, narážel na překážky, ba možno říci, že v jeho činnosti divadelní — již roztrpčen nakonec opustil — házeny mu byly přímo klacky pod nohy. Než o těchto poměrech se šířiti není účelem těchto řádků a proto stačí jen tato letmá zmínka na vysvětlenou, že také duševní nálada Bozděchova nebyla radostná a utěšená a že těmi poměry byl jistě rozmrzen a krajně roztrpčen. Že by byl volil dobrovolnou smrt z nedostatku hmotných prostředků k existenci, jak se také po jeho zmizení tvrdilo, nesrovnává se s pravdou. E. Bozděch nežil — nemohl žíti snad luxusně, ano ani ne snad v nadbytku, ale prostředky k slušné existenci dovedl si vždy svou prací opatřit. V době, kdy zmizel, byl členem redakce „Prager Abendblattu“ a literární jeho příspěvky, kritiky, feuilletony a t. p. byly v některých listech českých i německých vždy vítány.

V literární pozůstalosti Bozděchově nalezeny byly náměty a náčrty k řadě feuilletonů, literárním essayím. Dále nalezeny původní divadelní hry „Generál bez armády“, „Náramek“, „Milenci“ a „Omyly srdce“, kteréžto drama bylo asi prvním pokusem básníkovým na poli tvorby dramatické. Také dva překlady cizích her byly nalezeny. Určitě se tehdy vědělo, že měl Bozděch skoro hotové moderní drama „Spoutaní“, o jehož provozování již mluvil v kanceláři Nár. divadla. Než drama to hned tehdy po jeho zmizení se v jeho urovnané pozůstalosti nenalezlo a přišlo se na ně až později.

Zajímavo je, že stařičké matce Bozděchově bylo dlouhý čas utajeno, že její syn zmizel. Namlouvalo se jí, že podnikl cestu za hranice a také se jí četly dopisy — arci fingované — jež prý domu posílá. Než stařičká matička stále tušila, že synovi se přihodilo nějaké neštěstí, napínala sluch, když v předním pokoji slyšela hovor, který tam byl v prvních dnech po zmizení Bozděchově arci častý a neobvyklý, protože přicházeli známí a přátelé se poptávati, kdežto ráno bylo ve světnici nyní z pravidla ticho a hovor tam byl dosti řídký.

Samo sebou se rozumí, že vynořilo se po Bozděchově zmizení množství zpráv, o nichž bylo tvrzeno, že jsou zaručené, hlásajících, že byl viděn tu a onde. Tak zejména vyskytli se i lidé, kteří určitě tvrdili, že s ním mluvili ještě 11. odpoledne a 12. dopoledne ve Všenorech, že byl jaksi rozrušen, díval se na hodinky (ač zjištěno, že je nechal doma), mluvil o testamentu a t. p. Ovšem zjistilo se záhy, že byla to mýlka v osobě. I za měsíce, ano i po letech ještě občas vynořila se zpráva, že Bozděch je živ a že byl viděn a určitě poznán zejména v některých městech v Německu, ale všecky zprávy ty byly klamné. Ani policii, která usilovně pátrala po zmizelém a stopách po něm, nepodařilo se ničeho zjistiti. Mrtvola jeho nebyla nalezena. Bozděch volil patrně dobrovolnou smrt po 8. hod. več. dne 10. února 1889 pod Letnou v chladném toku Vltavy. Mrtvola jeho byla odplavena odtud do Labe a dostala se asi až do moře…