Bělorusko
Bělorusko je jedním z odpadlíků bývalého SSSR, posledním, jehož prezident, soudruh car Aljoša Grigorjevič Lukašenko I., stále železnou rukou drží všechny staré sovětské tradice, jakými je likvidace politických odpůrců, odrbávání ekonomiky, pití vodky, rudá hvězda ve znaku, udržování kulturních památek v dezolátním stavu, nazývání králíků trusy a podobně.
Stát je velký jako dvě třetiny Německa, obyvatel má asi jako Česko a Moravistán, ale policajtů jako celé Německo.
Hlavním městem je Minsk, kde není zajímavého nic. O něco líp je na tom Brest, který láká návštěvníky tím, že se jmenuje úplně jako Brest ve Francii a Baranavichy, které se jmenuje podobně jako Vichy, rovněž ležící ve Francii. Pokud vás to zaujalo, jeďte radši do Francie, najdete tam mnohem víc měst, která se jmenují jako nějaké město ve Francii.
Geografologické podmínky[editovat | editovat zdroj]
Bělorusko je největší z evropských zemí bez moře. Nejvyšší horu taky nemají, protože hory tam prostě nejsou. Z nouze nanosili Bělorusové kupičku kamení, nazvali ji Dzjáržynskája hára a svorně usoudili, že má 345 m. n. m. (Pro představu: Říp - 456 m. n. m.).
Roku 2015 chtěl navštívit Blin Nguyen Bělorusko. Ovšem hned u hranic se otočil, protože zdejší klimatické podmínky byly pro jeho indickou povahu příliš rozdílné a suché.
Vodstvo Běloruska se sestává z bažin, v nichž lze občas rozeznat jezero či řeku. Jezera nelze od bažin dost dobře rozeznat a proto je v této stati vynecháme. Řeka je bažina, která má víceméně podlouhlý tvar, teče a občas se rozvodňuje. Nejdelší tok na území státu má řeka Pripjať, známá především tím, že na jejím břehu, kousek za ukrajinskými hranicemi, leží ohořelý kráter jménem Černobyl.
Hranice mezi Běloruskem a Polskem se jmenuje Bělověžský prales a hlídá ji zubr, medvěd a zajíc.
Bílá je asociována s Běloruskem i dnes, přestože i tam už k odlišení světových stran dávno používají namísto voskovek kompas a nové vedení by dalo přednost hnědé barvě. Nově se označení váže k universální barvě státu na mapě četností shlédnutí videí na Youtubě.
Hospodářství a ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Hospodářství? Jedna velká bída. V Bělorusku o hospodu nezakopnete. Nikdo neví proč. O to snáz zakopnete o společensky unaveného Bělorusa, který nízkou hladinu doplňuje na zídce plotu nebo na lavičce. Oblíbené je též domácí hospodářství, kdy se alkohol kolektivně popíjí u televize nebo při poslechu populární hudby.
Průmysl se soustřeďuje především na raně středověké formy zemědělství, s tou výjimkou, že namísto řepy se hlavní surovinou staly brambory. Kde roste len, hlásí se místní tkadleny i k průmyslu textilnímu. Nějakým způsobem se v Bělorusku daří vyzískávat i draselnou sůl, která je k ničemu. Dá se prodávat do vyspělejších států, které ji dokážou využít. To ale car Aljoša vidí nerad, proto existuje teorie, že plánovanou novou nejvyšší horou je Ljukašenkova Draselnája hára.
V Bělorusku platí rubl. Kdo nekamarádí s Rusy a na rubl by nesáhl, ani kdyby na líh nebylo, používá litevské tolary ze 17. století.
Králíci se tu nechovají, protože dělají trus.
Svobodné Bělorusko[editovat | editovat zdroj]
Politická situace je proti nerozumným zásahům lidu střežena Aljošou Lukašenkem I., který dobře zná staré rčení soudruha Fidela, že: "Demokracie, to je rozdat zbraně lidu," pročež je lid běloruský cíleně odzbrojován odebíráním lidských práv, neoficiálních tradičních vlajek, svobody, lidových zvyků a odbělováním. Odbílený Bělorus mluví rusky, nestěžuje si, nemyslí, nekveruluje a neexistuje.
Bělorusové neodbílení se naivně, avšak neodbytně dožadují demokracie, pročež je nutno s nimi zatočit. Semtam jde někdo sedět nebo radši rovnou zmizí, čímž je politická rovnováha země udržována přesně podle představ soudruha cara.
Rovněž ostatní státy Evropy tiše přikyvují a nikoho nenapadne cokoli měnit. Není divu. Nikdo si totiž nedokáže představit, co by se svobodou udělal stát, který byl svobodný už dvakrát, z toho jednou na rok, podruhé dokonce na celé tři roky a vždycky se radši nakonec vecpal pod nějakou tyranii, poté co se stačil nechat demokraticky rozkrást do poslední šlupky a upadnout v chaos.
Co lze ovšem běloruské opozici připsat k dobru, je vyhlášení státního svátku na každého 16. v měsíci. Na tak dobrou příležitost opít se každých 30 dní ještě žádný jiný politický systém nepřišel. Tento systém oslav se zalíbil i v jiných zemích, takže třeba v ČR vznikla organizace Svobodné Bělorusko, která tento každoměsíční svátek vyznává a hojně slaví.
Turistický ruch[editovat | editovat zdroj]
Tato neřest je Lukašenkem usilovně potírána. Dovnitř i ven se cestuje špatně. Ven o něco hůř, ale situace se vyvažuje tím, že dovnitř beztak nikdo nechce. Když už je země navštěvována, pak především jako skanzen reálného socialismu. Pokud si chce cizinec užít buzeraci na zadrátovaných hranicích, poloprázdné samoobsluhy, ruštinu a sovětské pomníky, je pro něj Bělorusko tou pravou prázdninovou destinací.
Kulturními památkami oplývá zejména město Polock, kde ruiny historických památek ničí současný režim a zub času. V hlavním městě je modernizace samozřejmě rychlejší, pročež bylo všechno zajímavé rozbombardováno už za 2. světové války a s opravami si nikdo hlavu nelámal.
Základní slovíčka a fráze[editovat | editovat zdroj]
- Маё судна на паветранай падушцы поўнае вуграмі (Majo sudna na pavietranaj padušcy pounaje vuhrami) = Mé vznášedlo je plné úhořů