[go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Václav Wagner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
PhDr. Václav Wagner
Narození7. listopadu 1894
Cimpulung
Úmrtí21. března 1962 (ve věku 67 let)
Praha
Povoláníhistorik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Václav Wagner (7. listopadu 1893, Cimpulung, Bukovina21. března 1962, Praha) byl historik umění, klasický archeolog a památkář.

Narodil se jako jediný potomek v rodině c. a k. finančního komisaře v Rumunsku. Po otcově smrti roku 1898 bydlel s matkou v rodném městě rodičů Pacově, kde absolvoval základní školu. Po absolutoriu klasického gymnasia v Táboře se roku 1912 s matkou Zdenkou Wagnerovou, rozenou Fišerovou (*1866) odstěhoval do Prahy na Královské Vinohrady. Po matčině smrti bydlel na Malé Straně ve Vlašské ulici č.2.

Václav Wagner v letech 1912-1917 studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (prof. Karel Chytil, Hynek Vysoký) a ukončil studium rigorózní zkouškou.

V letech 1917-1919 byl kurátorem Waldesova muzea na Královských Vinohradech. Po roční praxi v Archeologickém ústavu UK nastoupil jako praktikant do Státního památkového úřadu v Praze a setrval zde až do roku 1949. Za druhé světové [1]války a potom v letech 1945-49 tento ústav řídil. Během války zachránil množství nacisty zabavených památek (zejména zvony a kovolitecké práce) tak, že je nechal zakopat na pražském ostrově Maniny, drobné artefakty uchovával doma a po válce některé předal do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

V letech 1921-1939 a 1945-1949 byl lektorem památkové péče v Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze.[2] Od roku 1926 spolupracoval s Archeologickou komisí při České akademii věd a umění v Praze. Byl aktivním členem Klubu Za starou Prahu, členem UB a předsedou jejího výtvarného odboru. Byl členem Kruhu pro pěstování dějin umění. V době války úředně nutně musel spolupracovat s protektorátním přednostou památkové péče Kristianem Turnwaldem a prof. Karlem Friedrichem Kühnem, který vedl soupis a evakuaci památek. Na druhé straně se přátelsky stýkal s lidmi nacismem postiženými, například s baronkou Sidonií Nádhernou, nebo s malířem Jaroslavem Dědinou, po válce také s francouzským a americkým velvyslancem v Praze.

V roce 1948 byl v konkurenčním sporu kolegou Cyrilem Merhoutem nařčen z kolaborace a písemně udán Státní bezpečnosti. V roce 1949 byl zatčen, ve vykonstruovaném politickém procesu byl odsouzen za kolaboraci a homosexualitu. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění strávil zbytek života v pražském domově pro zrakově postižené Horní Palata, odkud se jen občas dostal ke schůzkám s přáteli v kavárně Slavie. Zemřel 21. března 1962 a byl pochován v rodinné hrobce v Pacově.[3]

  • 2000 Státní cena ministra kultury za památkovou péči in memoriam

Jako historik umění se zabýval především českým barokem, ale nejvýznamnější je jeho teoretický přínos ke komplexní ochraně uměleckých památek, od restaurování a rekonstrukce architektury až po urbanismus v historickém prostředí. V letech 1940–46 publikoval sérii statí v nichž prosazoval nové syntetické metody v kontrastu k dosavadní analyticko-konzervační péči, kterou prosazoval Rieglův žák Zdeněk Wirth.

Jím prosazovaný strukturalismus a holismus v památkové péči znamenal, že celek je třeba nadřazovat jednotlivostem a je třeba zachovat tvarovou strukturu a estetickou kvalitu celku historického jádra města. Ve svém důsledku tento přístup ovšem znamenal restituci původního vzhledu památky i za cenu rekonstrukcí a doplňků chybějících částí.

Wagner navazoval na Maxe Dvořáka respektem k estetické kvalitě prostředí a požadavkem na dominantní uplatnění historické architektury v nové výstavbě. Hlásil se k představitelům i teorii nově vzniklé restaurátorské školy (Vincenc Kramář, Bohuslav Slánský), k V. V. Štechovi a ke strukturalismu Jana Mukařovského.

Wagner zpracoval monografie některých zachovaných městských celků (Tábor 1924, Pardubice 1943, Soběslav 1946, Klatovy 1948) a odmítal vše, co narušovalo celkový účinek historického prostředí města. Zejména novostavby neměly poutat pozornost. Proto odmítal začleňování funkcionalistických staveb do historických objektů - např. Janákovu přístavbu Černínského paláce. [4]. Jeho pokračovatelem v koncepci památkové ochrany města a objektů byl Dobroslav Líbal.

V roce 2000 byla Václavu Wagnerovi posmrtně udělena prestižní Cena profesora dějin umění Maxe Dvořáka.

Bibliografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Tábor. Praha 1924
  • Hradiště nad Libušínem. Libušín 1935 (s. J. Böhmem)
  • Barok v Čechách. Praha 1940
  • Jezuitský kostel v Klatovech, Praha 1940
  • Pardubice. Poklady umění v Čechách a na Moravě sv. 52-53, Praha 1943
  • Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana. Praha 1946 (2. vyd. 2005)
  • Klatovy. Praha 1948
  • Konzervace nástěnných maleb. Stručný přehled techniky české nástěnné malby I, Za starou Prahu 15, 1931, s. 34-36
  • Na ochranu polychromie kamene, Za starou Prahu 17, 1933, s. 43-44
  • Konservace kamene v krisi, Za starou Prahu 19, 1935, s. 24-25
  • Objevy nástěnných maleb v Čechách v letech 1918-1935, Zprávy památkové péče 2, 1938, s. 43-45, 75-78
  • Pavel Janák a staré umění, Architektura IV, 1942, s. 115-118
  1. Konskripční přihlášky obyvatel pražského policejního komisařství z let 1850-1914, Národní archiv ČR
  2. Ivo Hlobil, Počátky samostatné výuky památkové péče na Karlově univerzitě, Památky a příroda 10, 1985, s. 407-408
  3. Viktor Kotrba, Za Václavem Wagnerem, Umění X., 1962, s. 525
  4. Kapitoly z českého dějepisu umění II, Odeon 1987, Praha

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1660-1661, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Jolana Vojtková, Václav Wagner - ochrana památky jako uměleckého díla, disertační práce, FF UP v Olomouci, 2012 Dostupné on line
  • Z. Bauerová, Konzervovanie - reštaurovanie umeleckých diel v Československu 1918-1971, disertační práce FF MU Brno 2009 (s. 120-138)
  • J. Křížek, P. Štoncner, Bibliografie díla Václava Wagnera, in: V. Wagner, Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana, Praha 2005, s. 107-117
  • Ivo Hlobil, Václav Wagner, in: Kapitoly z českého dějepisu umění II, Odeon Praha 1987, s. 295 - 297
  • Jakub Bachtík, Ortel nad Václavem Wagnerem. Před 70. lety se člen Domácí rady stal obětí komunistického režimu. Za starou Prahu. Věstník Klubu za starou Prahu, ročník XLIX. (XX), číslo 2/2019, s. 49-52. ISSN 1213-4228. Dostupné on line.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]