Pavel Kohout

Pavel Kohout
Pavel Kohout v roce 2019
Rodné jméno	Pavel Kohout
Narození	20. července 1928 (96 let) Praha Československo Československo
Povolání	spisovatel, režisér, dramatik, novinář, básník, překladatel, scenárista a romanopisec
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Žánr	divadlo a epistolární literatura
Témata	divadlo, literatura a drama
Ocenění	Franz Theodor Csokor Prize (1969) Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1977) Čestný kříž Za vědu a umění I. třídy (1998) Artis Bohemiae Amicis (2004) Gratias Agit (2008) … více na Wikidatech
Politická příslušnost	Komunistická strana Československa (do 1969)
Manžel(ka)	Alena Vránová (1950–1952) Anna Kohoutová (1952–1960) Jelena Mašínová (od 1970)
Děti	Ondřej Kohout Kateřina Kohoutová Tereza Boučková
Podpis
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel Kohout (* 20. července 1928 Praha) je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron.^[1]

Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech 20. století až k demokratickému antikomunismu.

Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM (1952–60) a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů (SČS / SČSS, do roku 1966, kdy na členství pro nesouhlas s jeho „kulturněpolitickou orientací“ rezignoval). Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup.

Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1947–49) mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě (1949–50). Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz (1950–52).

V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit (v duchu budovatelského nadšení – dramata a poezii). Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací.

Během vojenské služby (1952–54) byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé televize, poté se stal spisovatelem z povolání, spolupracoval s různými divadly – mj. byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech (1963–66) – a začínal se přiklánět k reformním komunistům.

V červnu 1967 na IV. sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat v kritika režimu. Byl spolu s dalšími (Ivan Klíma, Antonín J. Liehm, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.

Roku 1968 byl zvolen předsedou stranické organizace v pražské pobočce SČS a stal se jednou z nejvýraznějších osobností pražského jara. V roce 1969 byl z KSČ i ze SČS vyloučen. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována (což jeho nepřátelství k režimu ještě prohloubilo).

Stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. V roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem. Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. Žili ve Vídni a po sametové revoluci často navštěvovali Prahu, nyní žijí v Praze a na Sázavě.^[2]

Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, kterou si vzal v Praze na Staroměstské radnici 21. prosince 1950,^[3][4] v tehdy slavený domnělý den Stalinových narozenin.^[4][5] K rozvodu došlo 9. října 1952.^[3][6] Z druhého manželství s Annou Cornovou (říjen 1952^[6] – 21. října 1960^[7]), členkou Souboru Julia Fučíka a asistentkou režie, má tři děti: syna Ondřeje (* 1953), výtvarníka, a dcery Kateřinu (* 1954) a Terezu (* 1957), spisovatelku, provdanou Boučkovou.^[8] Jeho třetí manželkou je od roku 1970 scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová.^[1]

• Čestný kříž Za vědu a umění I. třídy (1998, Rakousko)^[9]

• Verše a písně, 1952 – bás. sbírka propagující socialismus
• Tři knihy veršů, 1953
• Čas lásky a boje, 1954 – bás. sbírka, budovatelská poezie

• Dobrá píseň, 1952 – drama (veršovaná komedie), prorežimní hra, mnoho vtipných scén; muž jde místo svatební noci do ocelárny; ve své době velmi hraná.
• Zářijové noci, 1955 – divadelní hra z vojenského prostředí; už mírný odvrat od ideologie, „rozpor teorie a praxe“.
• Chudáček, 1956, – drama; zakázáno před premiérou.
• Sbohem, smutku, 1957
• Taková láska, 1957 – tato hra patří k nejúspěšnějším, hrála se nejen v Česku, ale i v Německu a SSSR.
• Říkali mi soudruhu, 1960 – drama, bylo zakázáno po sedmé repríze.
• Třetí sestra, 1960
• Cesta kolem světa za 80 dní, 1962 – divadelní adaptace knihy Julese Vernea.
• Dvanáct, 1963 – příběh dvanácti čerstvých absolventů AMU.
• Josef Švejk, 1963 – dramatizace částí slavného Haškova románu.
• Válka s mloky, 1963 – divadelní adaptace Čapkovy Války s mloky. Řazeno do SF tvorby.^[10]
• Vzpomínka na Biskaj, 1965
• August August, august, 1967 – cirkusové prostředí, hlavní postavou je smutný klaun August, který má sen, že bude drezírovat 8 bílých lipicánů, ředitel na něj proto pustí tygry (= komunistické hledisko).
• Briefe über die Grenze, 1968
• Nenávist v prosinci, 1968
• Aksál, 1969
• Válka ve třetím poschodí, 1970 – absurdní drama.
• Pech pod střechou, 1972
• Ubohý vrah: Na motivy povídky Rozum Leonida Andrejeva, 1972 – divadelní adaptace, která měla v roce 1976 premiéru na Broadwayi^[11]
• Amerika, 1973 – divadelní adaptace Kafkova románu (spoluautor Ivan Klíma).
• Požár v suterénu, 1973, absurdní drama
• Život v tichém domě, 1974, absurdní drama
• Ruleta: Na motivy povídky Tma Leonida Andrejeva, 1976 – divadelní adaptace.
• Atest, 1979 – jednoaktovka, hl.p. Ferdinand Vaněk postižený režimem chce pro svého psa atest a přihlásit ho do chovatelství, což ale nelze, protože on, majitel, má špatný kádrový posudek.
• Marie zápasí s anděly, 1981 – jednoaktovka o životě Vlasty Chramostové.
• Marast, 1982
• Ubohý Cyrano!, 1982 - adaptace Cyrana z Bergeracu od Edmonda Rostanda
• Hráč a jeho štěstí, 1982 - adaptace podle Dostojevského novely Hráč
• Velká hra na javora, 1982 - adaptace podle podle povídky Mircea Eliade Ulice Mantuleasa a s použitím scénáře Pavla Juráčka Faramova paměť
• Pat aneb Hra králů, 1987
• Ecce Constantia, 1988 – „přímý přenos“ z koncilu v Kostnici.
• Malá krevní msta, premiéra 1991
• Kyanid o páté, 1996
• Šest a sex, 1998 – sedm jednoaktových děl.
• Nuly, prem. 2000
• Malá hudba moci, 2007 – napsáno německy pod názvem Eine kleine machtmusik k mozartovskému jubilejnímu roku 2006.
• Lízinka, 2017 – dramatizace vlastního románu Katyně. Premiéru měla roku 2019 v ochotnickém divadle v Praze-Horních Počernicích.^[12]

• O černém a bílém, 1950 – šest povídek pro děti, podávajících pohádkové motivy v komunisticko-budovatelském duchu: O černém a bílém (o rasismu v Americe), O hloupém Honzovi (Honza přestoupí od kulaka do JZD), O třinácti rudých růžích (dívky se obětují v boji proti Francovi), O pionýrském šátku, který plakal, O srdci uralského chlapce (ruský Ivan obětuje svá srdce, aby mohl osvobodit Rusko i Prahu), O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi (dobrý muž s dýmkou doporučí chlapcům, aby místo u cirkusu hledali práci mezi dělníky)
• Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku, 1969 – prozaické dílo vyšlo ve Švýcarsku, první české vydání vyšlo v roce 1997, shrnutí životních osudů z let 1945–1968.
• Bílá kniha o kauze Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení na Pedagogické škole v K., kontra Sir Isaac Newton, profesor fyziky na univerzitě v Cambridge – podle dobových materiálů rekonstruoval a nejzajímavějšími dokumenty doplnil P. K., 1970 v samizdatu – groteskní román psaný formou koláže, obsahuje zápisy, protokoly, prohlášení aj. Hlavní postavou je Adam Juráček, který chce okouzlit krásnou Kateřinu, několik měsíců se cvičil v soustřeďování myšlenek a naučil se chodit po stropě, stranický aparát se to snaží zatajit a zakázat, úřady ho obviní z trestného činu a Adam se nakonec zblázní. Autor se vysmívá komunistickým praktikám.
• Katyně, 1978 – román o dospívající dívce, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy. Náplní studia jsou popisy mučení, historie popravování aj.; humoristický pohled na lidské krutosti a praktiky totalitní moci a také nebezpečnou schopnost lidí smířit se s absurdní situací; hodně oceňován a vydán v mnoha jazycích.
• Nápady svaté Kláry, 1982 (první vydání u Sixty-Eight Publishers) – bizarně alegorický román, satiricky pohlížející na totalitní úřady; Hlavní postava je žákyně 8. třídy obdařená schopností jasnovidectví; v roce 1996 zfilmován v Izraeli režiséry Ari Folmanem a Ori Sivanem pod názvem Svatá Klára (hebrejsky: קלרה הקדושה, Klara ha-kedoša).
• Kde je zakopán pes, 1987 – memoárový román (kde autor vychází z vlastních vzpomínek); ukazuje praktiky StB v době normalizace; okolnosti kolem vzniku Charty 77. Název podle jezevčíka, kterého Kohoutovým právě StB otrávila.
• Hodina tance a lásky, 1989 – román, představující v Kohoutově tvorbě zcela nové téma – téma 2. světové války; příběh z terezínské Malé pevnosti, který zároveň ukazuje, co může u mladých lidí způsobit vymývání mozků; mladá dívka Kristina, jež je dcerou velitele tábora přijíždí ze školy za otcem do koncentračního tábora, posléze se zamiluje do mladého příslušníka SS – ona je naivní, on je uvědomělý mladý árijec; připojují se osudy židů (otec jí přivede mladou židovskou baletku, aby ji učila tančit); dívka stále víc chápe poměry v táboře; onu mladou židovku znásilní Kristinin vyhlédnutý esesák a nechá ji, aby se utopila (o tom se Kristina nedozví); příběh končí osvobozením tábora; zfilmován v roce 2003 Viktorem Polesným.
• Konec velkých prázdnin, 1991 – (společně s manželkou Jelenou) rozsáhlé zpracování látky české emigrace; natočeno Miloslavem Lutherem jako televizní seriál (1996).
• Sněžím, 1992 – zabývá se aktuální politickou situací roku 1991; téma lustrací.
• Klaun, 1994 – spolu s Michalem Pavlíčkem znovu zpracované téma hry August, August, August.
• Hvězdná hodina vrahů, 1995 – román zpracovávající poslední týdny okupace ve formě detektivního thrilleru.
• Pat aneb Hra králů, 1991
• Ta dlouhá vlna za kýlem, 2000
• Smyčka, 2008
• O ničem a o všem, 2008 - publicistické texty, fejetony, novinové sloupky z let 1975-2008.
• Cizinec a Krásná paní, 2009
• Z pohledu trilobita, 2010 - 100 fejetonů
• Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem, 2011
• Tango Mortale, 2012
• Zánik trilobitů v Čechách, 2014 - 123 fejetonů
• Ten žena a ta muž, 1999, 2019
• Přítoky románů, 2020 - třiatřicet povídek a jedna k tomu od Jeleny Mašínové.
• Letorosty samomluv, 2022
• Taková láska, 2024 - kaleidoskop příběhů z proudu života a víru dějin.

• To byl můj život?, 2018 – svazek obsahující dva díly autorových vzpomínek na léta 1928–1979 a 1979–1992, text Předběžná bilance z roku 2011 a dovětek P.S.

• 1965 – Svatba s podmínkou
• 1965 – 7 zabitých
• 1983 – Ucho – adaptace rakouské televize ORF

• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 106, 256, 267, 309, 329, 333–6, 423, 425, 427, 490, 493, 500, ISBN 978-80-200-1502-0
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 301. 
• Pavel Kosatík: Fenomén Kohout, Paseka, 2001, ISBN 80-7185-372-0 [1]
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 336–337. 
• Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 82, 85, 91–2, 96–7, 103, 116, 118, 123, 180–5, 188–9, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 99–100. 
• Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 325, 344, 348, 366, ISBN 80-85625-19-9
• Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 137, 140, 157, 209, ISBN 978-80-239-9603-6

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel Kohout na Wikimedia Commons
• Osoba Pavel Kohout (1928) ve Wikicitátech
• Pavel Kohout v Česko-Slovenské filmové databázi
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pavel Kohout
• Pavel Kohout na portálu Paměť národa
• Pořad Českého rozhlasu Plus Stydím se, ale po svém
• O Pavla Kohouta, Jan Trefulka polemicky o verších Pavla Kohouta
• Medailon na Portálu české literatury
• Film o Pavlu Kohoutovi, režie Filip Remunda, odkaz: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10635245118-ctyri-dny-v-hotelu-pavouk
• Portrét Pavla Kohouta od Radima Procházky: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169715607-diare-a-romany-pavla-kohouta/308295350260006/titulky