Směrš

Směrš (též Smerš, rusky СМЕРШ, akronym od СМЕРть Шпионам – SMĚRť Špionam, česky Smrt špionům) byly zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky. Jejich prvořadým úkolem bylo odhalování zrádců a kolaborantů v řadách Rudé armády, boj proti poraženectví, byly ale pověřovány i dalšími úkoly.

Směrš vznikl v dubnu 1943 (či koncem roku 1942) vyčleněním z Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD). Podřízen byl předsedovi Státního výboru obrany a komisaři obrany Stalinovi. Směrš měl určeny tyto úkoly:^[1]

1. boj proti špionáži, sabotáži, terorismu a jiné podvratné činnosti cizích zpravodajských služeb v útvarech a institucích Rudé armády
2. boj proti protisovětským živlům, které pronikly do jednotek a ředitelství Rudé armády
3. přijímání nezbytných zpravodajsko-operačních a dalších (prostřednictvím velení) opatření k vytvoření podmínek na frontách, které vylučují možnost beztrestného průchodu nepřátelských agentů frontovou linií s cílem učinit frontovou linii neprostupnou pro špionáž a protisovětskou linii
4. boj proti zradě a zradě v jednotkách a institucích Rudé armády (přechod na stranu nepřítele, ukrývání špionů a obecně usnadnění práce posledně jmenovaných)
5. boj proti dezerci a sebemrzačení
6. kontrola vojenského personálu a dalších osob, které byly zajaty a obklíčeny nepřítelem
7. plnění zvláštních úkolů lidového komisaře obrany.

Ad 1) Podílel se na prověřování příslušníků Rudé armády, vojenského námořnictva a vojsk NKVD. K aktivním opatřením patřilo sledování a otevírání pošty, přijímání a prověřování udání, provokace atd.

Ad 6) Pokud měl sovětský válečný zajatec dostatečné množství sil, energie a štěstí, přežil zajetí. Ale vláda jejich státu na něj pohlížela jako na zrádce, kolaboranta a nepřátelského agenta. Každý musel projít prověrkovými a roztřiďovacími středisky. Úlevu neměli ani vojáci, kteří se do zajetí dostali zranění nebo, kteří ze zajetí uprchli.^[2]

Jako samostatný orgán byla Směrš zrušena v květnu 1946 a začleněna do MGB. Ještě v 50. letech 20. století se obdoba Směrše objevovala v sovětském válečném námořnictvu.^[zdroj?]

Náčelníkem Směrše byl po celou dobu Viktor Abakumov, po smrti Stalina byl v roce 1954 popraven.^[3]

Směrš se podle činnosti dělil na pět operativních odborů:

• stíhání armádních zběhů, odhalování zrady a projevů defétismu
• zpravodajský sběr informací a vysílání agentů za nepřátelské linie
• distribuce informací a rozkazů
• zatýkání podezřelých, včetně civilistů
• soudní činnost vykonávanou prostřednictvím tříčlenných tribunálů (tzv. trojek NKVD)

Jednotky Směrše se obvykle pohybovaly za bojovými jednotkami a na osvobozeném území zajišťovaly osoby, o které mělo NKVD zájem. Těsně po skončení druhé světové války jednotky Směrše zajišťovaly vyhledávání a násilné repatriace osob do SSSR. Organizovaly násilné repatriace do SSSR – na obsazených územích jednotky Směrše vyhledávaly bývalé ruské uprchlíky z řad tzv. bílé emigrace (protisovětské opozice), příslušníky Ruské osvobozenecké armády (tzv. vlasovce) a dalších proněmeckých organizací tvořených Rusy, a ty pak, obvykle bez souhlasu hostitelské země, převážely do SSSR. Zde tito lidé končili na popravištích nebo v gulazích. Repatriační činnost prováděly jednotky Směrše i v okupačních zónách Spojenců.^[zdroj?] Buď přebíraly bývalé občany SSSR vydávané spojeneckými úřady v rámci dohod z Jalty (např. 45 tisíc Kozáků předaných SSSR Velkou Británií^[zdroj?]) nebo prováděli únosy příslušníků protisovětské opozice ze západních zón.^[zdroj?] Také byly pověřovány likvidací osob z řad emigrace či defektorů - přeběhlíků z řad sovětských zpravodajských služeb.^[zdroj?]

V rámci Směrše byly na Berijův příkaz po porážce Německa sestaveny zvláštní oddíly, které byly pověřeny vyhledáváním německých a rakouských vědců a jejich převozem do Sovětského svazu.^[4] Zvláštní oddíly Směrše doplněné sovětskými vědci pátraly v Německu a Rakousku po uznávaných vědcích. Priorita byla kladena zejména na fyziky (pro potřeby sovětského jaderného výzkumu), smlouvy byly ale nabízeny i chemikům či specialistům na raketovou techniku. Zároveň tyto oddíly pátraly po písemnostech týkajících se německého jaderného výzkumu a materiálech potřebných pro výrobu jaderných zbraní (uran, těžká voda atd.).^[zdroj?]

Ke konci války byli příslušníci Směrše v rámci zvláštních skupin vysazováni na okupovaná území (včetně Protektorátu Čechy a Morava), kde měli za úkol nejen organizovat partyzánskou činnost, ale i sledovat činnost jiných partyzánských skupin a společně s komunistickým odbojem zakládat Národní výbory.^[5] Tyto zvláštní skupiny byly kromě Směrše tvořeny i příslušníky Lidového komisariátu státní bezpečnosti (NKGB) a NKVD, v praxi mezi nimi ale nebyl činěn rozdíl. Oddíly Směrše se v Československu objevily s prvosledovými jednotkami Rudé armády a krátce po porážce hitlerovského Německa začaly na československém území zatýkat československé občany z řad bývalé ruské emigrace. Ti poté byli deportováni do SSSR.

Do Prahy přijeli příslušníci Směrš 10. května 1945 a usadili se v hotelu Central v Liberecké ulici. Později sídlili v Praze-Střešovicích v Dělostřelecké ulici 11.^[3] Svou činnost zahájili v Praze už 11. května 1945 zatýkáním československých občanů s ruskou, běloruskou nebo ukrajinskou národností, kteří utekli ze Sovětského svazu před rudým terorem.^[6] Nejznámějšími osobnostmi zavlečenými do Sovětského svazu byli např. generál Sergej Vojcechovský či politik Augustin Vološin.^[7] Podle výzkumu z 90. let 20. století bylo do SSSR celkem zavlečeno 280 osob ruské a ukrajinské národnosti a 180 osob české, slovenské či jiné národnosti.^[8] Tito lidé měli vesměs už od dvacátých let 20. století československé občanství. Byli odvlečení ze svých domovů podle připravených seznamů. Vznik seznamů s adresami umožnila:^[9]

• činnost agentů SSSR, kteří do Československa přišli s některou z vln emigrantů
• činnost Ruské ústředny v Praze, zřízené Němci, kteří měli se SSSR do 21. června 1941 přátelské vztahy

Československá vláda proti tomuto odvlékání lidí s československým občanstvím protestovala, avšak neměla sílu k ráznějším krokům.^[10]

Mnohem více lidí bylo uneseno z území Slovenska, severní Moravy a Slezska. Kromě několika hlinkovců se většinou jednalo o zcela nevinné lidi, které Sověti označili za válečné zločince.^[11] Takto bylo uneseno asi 100 000 lidí.^[11] Ministerstvo zahraničních věcí žádalo několikrát o jejích navrácení, žádný účinek to ale nemělo.^[12] Domů se v letech 1953-1964 vrátila jen hrstka, většina odvlečených zmizela beze stop.^[12]

Na osvobození Prahy se podílely jednotky Ruské osvobozenecké armády, které Sověti považovali za nepřátele. Sovětší důstojníci ujišťovali vlasovce, že jim bude odpuštěno a budou se moci beztrestně vrátit domů.^[13] Po příchodu do Prahy začali ale Sověti vlasovce zatýkat a deportovat.^[13] Přes 100 těžce zraněných vlasovců leželo v pražských nemocnicích. Příslušníci Směrš a NKVD je zde vypátrali, vyvlekli z postelí, ubili a jejich těla skončila v hromadných hrobech na Olšanských hřbitovech.^[14]

Po odvlečených mužích zůstaly ženy a děti, které neměly o jejich osudu žádnou informaci. O zvěrstvech Směrš se mohlo mluvit až po listopadu 1989. V roce 1993 vzniklo občanské sdružení Výbor Oni byli první,^[15] které začalo shromažďovat svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. Předsedou rady Výboru se stal Vladimír Bystrov.

V roce 2002 byl přijat zákon č. 172/2002 Sb: Zákon o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech.^[16] Český stát převzal povinnost odškodnit tyto první obětí komunismu na svém území. Ruská federace jako právní nástupce SSSR se obětem ani neomluvila.^[zdroj?]

• ANDREW, Christopher. Neznámé špionážní operace KGB : Mitrochinův archiv. 2. vyd. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0923-X. 
• ROEWER, Helmut; SCHÄFER, Stefan; UHL, Matthias. Encyklopedie tajných služeb ve 20. století. Praha: Euromedia Group, 2006. ISBN 80-242-1607-8. 
• CHURAŇ, Milan a kolekt. Encyklopedie špionáže. Praha: nakladatelství Libri, 2000. ISBN 80-7277-020-9. 
• PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Směrš na Wikimedia Commons