[go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Joseph Caillaux

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Joseph Caillaux
Stranická příslušnost
ČlenstvíDemokratická republikánská aliance
Republikánská, radikální a radikálně socialistická strana

Narození30. března 1863
Le Mans
Úmrtí21. listopadu 1944 (ve věku 81 let)
Mamers
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Grave of Caillaux
ChoťHenriette Caillaux (od 1911)
RodičeEugène Caillaux
PříbuzníPaul Caillaux (sourozenec)
Alma materCondorcetovo lyceum
Profesepolitik
CommonsJoseph Caillaux
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joseph-Marie-Auguste Caillaux (výslovnost [ʒɔzɛf kajo]; 30. března 1863 Le Mans22. listopadu 1944 Mamers) byl francouzský politik. Jeho otec Eugène Caillaux byl ministrem ve vládách Julese Dufaureho a Alberta Victora de Broglie.

Byl členem Radikální strany, v roce 1898 byl zvolen do parlamentu a sedmkrát zastával funkci ministra financí (1899–1902, 1906–1909, 1911, 1913–1914, 1925, 1926 a 1935). V letech 1911–1912 byl předsedou vlády. Během jeho působení ve funkci nastala druhá marocká krize, kterou ukončil dohodou o odstoupení Nového Kamerunu Německu výměnou za sféru vlivu v Maroku, což mu vyneslo kritiku nacionalistických kruhů a vedlo k jeho odvolání.

V březnu 1914 uveřejnil deník Le Figaro milostné dopisy, které psal Caillaux své druhé ženě Henriette v době, kdy ještě žil se svou první ženou. Henriette poté přišla do redakce listu a zastřelila šéfredaktora Gastona Calmetta. U soudu byla osvobozena s odvoláním na její psychickou labilitu.[1] Skandál však oslabil Caillauxovu politickou pozici a v květnu 1914 ho prezident Raymond Poincaré odmítl pověřit sestavením vlády, přestože radikálové vyhráli volby.

Caillaux vystupoval proti účasti Francie v první světové válce.[2] V roce 1918 byl zbaven poslaneckého mandátu, zatčen a souzen za vlastizradu a korupci. Ačkoli proti němu nebyly předloženy spolehlivé důkazy, byl odsouzen ke ztrátě občanských práv a vypovězen z Paříže. V roce 1924 byl rehabilitován a vrátil se do politiky, v roce 1925 byl zvolen senátorem. Ve třicátých letech se názorově posunul doprava a hlasoval pro nedůvěru vládě Lidové fronty. V období mnichovské krize podporoval Édouarda Daladiera, po příchodu německých okupantů ukončil politickou činnost a dožil v ústraní.[3]

  1. History Dostupné online Archivováno 7. 5. 2019 na Wayback Machine.
  2. First World War - Who's Who Dostupné online
  3. Spartacus Educational Dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]