Kos černý

Kos černý
Samec
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	ptáci (Aves)
Podtřída	letci (Neognathae)
Řád	pěvci (Passeriformes)
Čeleď	drozdovití (Turdidae)
Rod	Turdus
Binomické jméno
Turdus merula Linnaeus, 1758
Rozšíření kosa černého (šedě)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kos černý (Turdus merula) je pěvec z čeledi drozdovití. Díky přizpůsobivosti se část populace adaptovala na život v blízkosti člověka. Samec je nepřehlédnutelný díky charakteristickému černému peří a žlutému až oranžovožlutému zobáku. Upozorňuje na sebe také melodickým zpěvem, především ráno a v podvečer.

• Délka těla: 23–29 cm
• Hmotnost těla: 75–135 g
• Rozpětí křídel: 34–39 cm

Kos černý je středně velký pták, o něco menší než hrdlička zahradní. Dospělý samec je matně černý s oranžově žlutým zobákem a žlutým kroužkem okolo očí. Samice je hnědavá s bělavějším hrdlem a nezřetelně skvrnitou hrudí, nohy má téměř černé, zobák má tmavý, jen částečně oranžový. Mláďata jsou podobná samici, jsou ale světlejší a mohou mít hnědě tečkovanou hruď a světlé podélné proužky na zádech. Samice ani mláďata nemají oční kroužek. Zobák mladých ročních samců není ještě vybarvený, je černavý.

Vyskytují se i jedinci s větším či menším podílem bílého peří (leucismus). Vzácnější jsou zcela bílí ptáci s červenýma očima (albinismus).

Vábení je „dukdukduk“ nebo „srííí“, varování pak rámusivé „tikstikstikstiks“. Samec kosa začíná zpívat na začátku jara, obvykle po rozednění a za večerního soumraku, a to z vyvýšeného místa. Zpěv je hlasitý, flétnový a melodický. Kos ovládá více melodií a harmonií než slavík.^[2] Zajímavé na zpěvu je, že se skládá z jednotlivých skladeb, které kos po dohrání celého svého repertoáru opakuje dokola. Složitost a počet skladeb vzrůstá se stářím a zkušenostmi kosa černého.^[2]

Původní areál kosa černého zahrnoval celou Evropu, severní Afriku a jižní Asii. V 19. století byl kos černý introdukován do Austrálie a na Nový Zéland, kde se rychle rozšířil a na některých místech je považován za škůdce, který konkuruje místním druhům ptáků.

Kos černý je pták, který před přistěhováním do blízkosti člověka žil a hnízdil hlavně v přízemním patru lesa. Ve městech a vesnicích vyhledává podobné prostředí – zahrady, sady, parky, vinice, hřbitovy. Obecně je kos velmi přizpůsobivý a je schopen žít a úspěšně vyvádět mláďata všude, kde nachází alespoň nějakou potravu a úkryt.

Po celé Evropě je populace kosa černého rozdělena na dvě oddělené subpopulace, které se liší způsobem života ve vztahu k člověku. Původní, lesní populace stále žije skrytým způsobem života v jehličnatých a listnatých lesích; populace městská čili urbánní se přizpůsobila životu v intravilánech obcí a v současnosti početně převyšuje lesní populaci. Městští kosové jsou právě ti, se kterými člověk přichází do kontaktu.

Lesní kosi černí jsou plaší ptáci, kteří obývají přízemní patro lesa. Potravu si hledají na zemi a živí se bezobratlými živočichy, hlavně hmyzem, žížalami nebo plži a drobnými plody (jahody, borůvky, bezinky, dřínky, jeřabiny, hložinky aj.). Lesní populace kosů je tažná.

Synurbanizace kosa černého začala v západní Evropě už na počátku 19. století. V českých zemích pronikali první kosové do měst v druhé polovině 19. století.^[3] Ptáci jsou v porovnání s lesními příbuznými méně plaší a přestože jsou stále opatrní, dobře snášejí ruch civilizace. Do jejich jídelníčku kromě bezobratlých živočichů a drobných plodů patří také to, co najdou na ulici, na dvorcích apod. Snadno také obsazují krmítka, odkud odhánějí jiné ptáky a sebe navzájem; v zimě ocení například slunečnicová semena a na zem položené jablko.

Kos v městské populaci se stává všežravcem a díky široké potravní nabídce je jeho populační hustota vyšší než populační hustota ptáků žijících v lese. Protože ve městě pokračuje nabídka potravy i v zimě a mikroklima města je příznivější, mohou zde kosi přezimovat. Jsou částečně tažní, častěji migrují mladí ptáci a samice.

Bylo zjištěno, že osvětlení ve městech urychluje sexuální vyspělost kosů, kteří hnízdí až o 26 dnů dříve než lesní kosi.^[4]

V České republice hnízdí kos černý v dubnu až červenci dvakrát až čtyřikrát ročně, přičemž městští kosi hnízdí v průměru o 10 dnů dříve než lesní.

Hnízdo je hluboká, polokulovitá miska vybudovaná ze suchých stébel a kořínků slepených hlínou. Kosi žijící v lese je umísťují do vidlic stromů a keřů. Ve městě a na venkově hnízdí kosi i na budovách (balkóny, verandy) a v přístupných zahradních stavbách a konstrukcích. Hnízdo nikdy nebývá umístěno vysoko nad zemí.

Hnízdní revír je obsazen jediným párem, který na svém území nestrpí jiného kosa.^[2] Samice snáší 4–6 modrozelených vajec s rezavými skvrnami, na kterých sedí sama po dobu 13–14 dnů.

O mláďata v hnízdě se starají oba rodiče po dobu 12–15 dnů. Poté mladí opeření ptáci hnízdo opustí a ukryjí se ve větvoví keřů a stromů, kde je rodiče přibližně dva týdny krmí, později příp. přikrmují. Kos černý se dožívá až 20 let.^[2]

V roce 1959 byl v Africe poprvé zjištěn virus Usutu, který se roku 1996 rozšířil do Evropy a v Itálii způsobil hromadný úhyn kosů. V České republice byl uhynulý kos s tímto virem nalezen v roce 2011 v Brně. V létě roku 2018 se virus v ČR rozšířil a uhynulo několik desítek procent kosů.^[5]

Kos černý je částečně tažný pták. Na zimu odlétají lesní kosi a část kosů městských. Ptáci z Čech a severní Moravy zimují u Atlantiku, jihomoravští kosi odlétají do Středomoří. Ze zimovišť se ptáci vracejí na přelomu března a dubna; do zimovišť odlétají v listopadu.

• ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6.
• ČERNÝ, Walter. Ptáci. Praha: Artia, 1980. 350 s. Barevný průvodce Artie.
• DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. 3., přeprac. a rozšíř. vyd. Praha: Academia, 2021. 258 s. ISBN 978-80-200-3189-1.
• GUTJAHR, Axel. Ptáci v zahradě: pozorování, určování, ochrana. Přeložila Lenka Matoušková. Odborná spolupráce Zdeněk Vermouzek. Praha: Knižní klub, 2012. 256 s. Universum. ISBN 978-80-242-3367-3.
• HOFMANN, Helga. Ptáci z naší zahrady. Přeložil Vladimír Motyčka. Praha: Svojtka, 2016. 256 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-256-1724-3.
• SAUER, Frieder. Ptáci lesů, luk a polí. 2. vyd. Přeložil Jiří Čihař, red. Jan Boukal. Praha: Knižní klub, 2005. 286 s. Průvodce přírodou. ISBN 80-242-1367-2.
• SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert Doležal. Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
• ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.
• ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 1985–1989. Jinočany: H & H, 1997, ©1996. 457 s. ISBN 80-86022-18-8.
• WITT, Reinhart, 1995. Steinbachův velký průvodce přírodou. Ptáci. Překlad Helena Kholová. Praha: GeoCenter. 159 s. (Poznat přírodu – přírodě porozumět). ISBN 3-576-10014-8. 

• Hlasová ukázka z projektu Českého rozhlasu Hlas na každý den
• www.PŘÍRODA.cz Kos černý – Turdus merula
• Změny v denzitách a hnízdní úspěšnosti v průběhu synurbanizace kosa černého (Turdus merula)
• Birds in Backyards – Common Blackbird (Turdus merula) fact sheet (anglicky)
• Obrázky, zvuky či videa k tématu kos černý na Wikimedia Commons
• Galerie kos černý na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo kos černý ve Wikislovníku

• kos černý – krmení, údržba hnízda, hlasový projev (autor Honza Nedoma)
• kos černý – krmení, údržba hnízda, hlasový projev Archivováno 15. 4. 2023 na Wayback Machine. (autor Reny Renmeon)