Arogance

Arogance (franc. arrogance) je povahová vlastnost lidí, kteří dávají najevo nadměrně silné ego, nadměrné sebevědomí. Projevuje se jako naduté, domýšlivé, pyšné či pohrdavé vystupování vůči druhým lidem.^[1]

Francouzské arrogance je odvozeno z lat. arrogantia, od ad-rogans, ten, kdo si svévolně osobuje a přisvojuje postavení, práva či nároky. Na rozdíl od pýchy, která je o své nadřazenosti upřímně přesvědčena, arogance charakterizuje vnější chování a vystupování osoby, která si nárokuje a osobuje víc, než jí přísluší, ač si toho zpravidla je víceméně vědoma. K aroganci patří také pohrdavé, nezdvořilé až hrubé vystupování vůči druhým. Hranice mezi pýchou a arogancí však není ostrá, arogance může být jedním z vnějších projevů pýchy. Arogance však i často zakrývá vnitřní pocit méněcennosti, jejž si dotyčný kompenzuje namyšleným vystupováním navenek:^[zdroj?]

I když termín primárně charakterizuje vlastnost jednotlivce, často se užívá i v souvislosti s institucemi a úřady — obecně se hovoří o tzv. „aroganci moci“.^[2] Nositelé moci někdy vystupují, jako kdyby nemuseli nic vysvětlovat a o nic žádat, a to i když třeba sami arogantní nejsou, protože to — přinejmenším podle jejich náhledu na věc — vyžaduje splnění úkolu jim svěřeného v dané funkci. Na druhou stranu arogantní jedinci o takovéto mocenské pozice nezřídka cíleně usilují. Hartl–Hartlová zmiňují v této souvislosti „syndrom kachního peří“ (duck feather syndrome), což označuje jednání lidí, po nichž každá kritika steče jako voda, tzn. vůbec se jich nedotkne;^[1] v souvislosti s únikem interní diplomatické korespondence na veřejnost přes portál WikiLeaks v listopadu 2010 se v tomto smyslu rozšířil také výraz „teflon“.^[3]

Českému přísloví „pýcha předchází pád“ odpovídala ve starém Řecku trojice koros – hybris – até, kterou lze přeložit jako arogance – pýcha – zkáza. Staří Řekové byli přesvědčeni, že každé neštěstí, jež člověka potká, je důsledek arogance a pýchy, kterou třeba i nevědomky urazil nějaké božstvo. Souvislost mezi arogancí a následujícím neštěstím často ukazují homérské básně, například na aroganci Achillově nebo Odysseově, ale právě tak i na aroganci nápadníků, kteří se ucházeli o jeho ženu Penelopé a které v závěru krutě potrestal sám Odysseus.

• P. Hartl – H. Hartlová, Psychologický slovník. Praha: Portál 2000 – 774 s. ISBN 80-7178-303-X
• A. Summers – R. Swanová, Richard Nixon – "arogance moci". Praha: BB art, 2003 – 638 str.; 24 cm. ISBN 80-7341-036-2
• Ottův slovník naučný, heslo Arrogance. Sv. 2, str. 786

• Dunningův–Krugerův efekt
• Efekt nadměrné sebedůvěry
• Hybris
• Marnivost
• Megalománie
• Narcismus
• Zkreslení sloužící sobě
• Elitářství
• Moc
• Pýcha
• Sófrosyné

• Téma Arogance ve Wikicitátech
• (anglicky) Citáty o aroganci