Simone de Beauvoir

Simone de Beauvoirová
Francouzská filozofka a spisovatelka Simone de Beauvoirová
Rodné jméno	Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir
Narození	9. ledna 1908 Paříž, Francie
Úmrtí	14. dubna 1986 (ve věku 78 let) Paříž, Francie
Příčina úmrtí	zápal plic
Místo pohřbení	Hřbitov Montparnasse
Bydliště	Marseille (1931–1932) Rouen (1932–1937) Paříž
Alma mater	Pařížská univerzita Fénelonovo lyceum
Povolání	politický filozof, novinářka, romanopiskyně, autorka autobiografie, esejistka, politická aktivistka, autorka deníků, pisatelka dopisů, filozofka, literární kritička, spisovatelka, autorka, feministka a učitel filozofie
Ocenění	Goncourtova cena (1954) Cena Jeruzaléma (1975) Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1978) honorary doctorate of Concordia University
Nábož. vyznání	ateismus
Partner(ka)	Jean-Paul Sartre Claude Lanzmann[1] Nelson Algren[1]
Rod	Bertrand de Beauvoir
Příbuzní	Hélène de Beauvoir[2] (sourozenec)
Podpis
Citát
Cit je tehdy svobodný, nezávisí-li na žádném cizím přinucení, je-li prožíván v upřímnosti a beze strachu.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

	Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA. Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.

Simone de Beauvoir [výslovnost si:ˈmɔn də bo:ˈvwa:ʀ], celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová^[3] nebo Simone Beauvoirová^[4] (9. ledna 1908 Paříž, Francie – 14. dubna 1986 Paříž), byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofka, feministka a existencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou a sociální teorií a svobodomyslným způsobem života.

Simone de Beauvoir (celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir) se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu (komunismus odmítala) a po zbytek života zastávala ateistické názory.

Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž de Beauvoirovou nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný otevřený svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 1931–1943 působila jako pedagožka filozofie na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské činnosti. V 70. letech 20. století se připojila k hnutí za emancipaci žen. Zemřela ve věku 78 let na zápal plic a byla pohřbena vedle svého dlouholetého druha Jean-Paula Sartra na hřbitově Montparnasse v Paříži.

Kritikové a biografové vidí kořeny svobodomyslného a na svou dobu odvážného společenského života Simone de Beauvoir v rodinném nastavení, kdy byla spisovatelka a filozofka chycena v pasti mezi otcovými pohanskými hodnotami a matčinými rigidními katolickými standardy. Odloučení od Boha bylo v případě Beauvoirové doprovázeno vědomím, že život je smrtelný a jedinec by si měl užít všechny radosti, které mu pozemský život nabízí. Sama se tímto životním stylem inspirovaným přírodou a levicovými názory řídila, což také determinovalo její spisovatelskou a filozofickou tvorbu.

Vzdělání a silné osobní přesvědčení, stejně jako výše zmíněný odklon od náboženství, významným způsobem ovlivnily životní styl Simone de Beauvoir. Sama sebe vnímala jako nezávislou, silnou osobnost, které je submisivita a konvenčnost cizí, což se projevilo i na jejím vztahu s Jean-Paulem Sartrem. Přes hlubokou úctu jednoho k druhému vytvořily tyto dvě významné osobnosti francouzského intelektuálního světa ve 30. letech otevřený svazek, který jim dovoloval milostné vztahy s jinými lidmi. De Beauvoir nechtěla vztah institucionalizovat, proto také odmítla Sartrovu nabídku k sňatku, přestože proti manželskému svazku nikdy otevřeně nebrojila.

Právě svým upřímným a na svou dobu velmi moderně pojatým a pokrokovým vztahem s Jean-Paulem Sartrem (krátce dokonce utvořili milostný trojúhelník s mladičkou studentkou Olgou) bourala Simone de Beauvoir tehdejší společenská tabu a narušovala tradiční stereotypy ohledně ženské role ve společnosti. Za svůj životní styl sklízela jak kritiku, tak obdiv mnoha žen, což ji v 70. letech přimělo k veřejnému prosazování emancipace. Simone de Beauvoir se stala významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Brojila proti způsobu, jakým je společností nahlíženo na chudé nevdané matky, a kritizovala způsob, jakým náboženská morálka svazuje svobodu jedince, tedy ženy. Své postřehy o životě a roli žen ve společnosti zpracovala v knize Le deuxième sexe (Druhé pohlaví, 1949). V knize poukazuje na tehdy mnoha ženami sdílený názor, že jsou mužskou částí společnosti považovány za „ty druhé“ a jsou k této roli ve společnosti utvářeny. Myšlenku široce rozvedla a zasadila ji do historického kontextu. Kniha je považována za jednu z nejucelenějších deklarací nezávislosti žen na mužích.

Beauvoirová v průběhu svého života stala vyznavačkou moderního směru existencialismu, v jehož rámci formulovala hned několik důležitých myšlenek. Existencialistický směr obecně vychází z předpokladu, že jedinou daností je samotná existence člověka. Jedinec se podle existencialistů stává tím, co sám se sebou dělá, k čemu se sám rozhoduje, jak se chová, co si přeje a jak formuje svůj život vlastní aktivitou. Člověk je tedy sám odpovědný za svá rozhodnutí a podobu svého života. Simone de Beauvoir přispěla k existencialismu ženskými tématy a (sebe)reflexí ženy, což shrnula ve svém nejslavnějším esejistickém díle Druhé pohlaví. Toto dílo bylo vydáno v roce 1949 a svým poselstvím šokovalo tehdejší veřejnost. Publikace kritizuje mužské představy o roli žen, podle kterých jsou jejich osobní úspěchy v rozporu s jejich ženstvím, protože „pravá žena“ je objektem mužského plánu, je druhořadým stvořením, které je povinno přispívat k uspokojování mužských potřeb a k uskutečňování jejich životních plánů. Simone de Beauvoir s takovým rozšířeným stereotypem společenského „utváření žen“ na základě předsudků, konvencí a očekávání mužského světa nesouhlasila a brojila proti němu nejen svou esejistickou tvorbou, ale i vlastními životními rozhodnutími.

Zajímavé je, že přestože jako filozofka přispěla k několika tezím existencialistického smýšlení, sama se za existencialistu nepovažovala. Vnímala sebe samu spíše jako bojovnici za sociálně spravedlivější svět, což dokazovala i svým působením v redakci časopisu Les Temps Modernes. Veřejně kritizovala zvláště válku v Alžírsku, bojovala za bezpečnost práce v továrnách a současně obhajovala práva starých občanů a marxisticky orientované socialistické smýšlení.

• Katolická církev zařadila její knihy Druhé pohlaví (Le Deuxième sexe) a Mandaríni (Les Mandarins) v roce 1956 na Index zakázaných knih.^[5]
• Společenský rozruch způsobila roku 1941, kdy byla jako učitelka suspendována po aféře se sedmnáctiletou studentkou. V roce 1977 se spolu s dalšími osobnostmi, jako byli Jean-Paul Sartre, Roland Barthes, Michel Foucault, Jacques Derrida, Louis Althusser, Jacques Rancière, Jean-François Lyotard a další, podepsala pod petici za zrušení několika článků zákona o věkových limitech pro pohlavní styk a dekriminalizaci všech konsensuálních vztahů mezi dospělými a nezletilými mladšími než patnáct let.
• Ráda cestovala a za svůj život pracovně působila či se rekreovala v Číně, SSSR, Japonsku, Egyptě, Izraeli, Brazílii a na Kubě.
• V roce 1971 napsala a spolu s dalšími slavnými ženami (např. Catherine Deneuve) podepsala Manifest 343 cour, ve kterém se signatářky hlásily k absolvování tehdy nezákonného potratu.
• Americký překlad jejího stěžejního díla Druhé pohlaví (1949) byl velmi nepřesný, vinou čehož se ztratila hlavní myšlenka autorky.
• Po smrti se stala ještě slavnější než za života, po roce 1986 byla nazývána „matkou feminismu“.
• Na její počest byl pojmenován most pro pěší Passerelle Simone-de-Beauvoir přes řeku Seine mezi 12. a 13. pařížským obvodem (arrondissement). Je to 37. most přes řeku v Paříži.

Literární tvorba Simone de Beauvoir je silně ovlivněna filozofickým základem, stejně jako existencialistickými impulzy, studiem postavení žen ve francouzské společnosti a vlastními zážitky. Autorka do svých děl, která bývají charakterizována jako tzv. angažovaná literatura (žánr na pomezí filozofie a beletrie), často projektovala vlastní životní zkušenosti, názory a postoje, což dohromady s jejím racionálním uvažováním a objektivním realistickým nazíráním na svět vytvořilo unikátní kombinaci obsahu děl. Hlavním tématem jejích prací esejistických, filozofických či beletristických je morálka společnosti vzhledem k postavení žen, všeobecná emancipace a sociální spravedlnost.

• 1943, L'Invitée, Paris: Gallimard. Pozvaná – první román v duchu existencialismu hovořící o beletrizovaném trojúhelníkovém vztahu mezi autorkou, Sartrem a studentkou Olgou. V knize odhaluje autorka nechuť k tradičnímu buržoaznímu způsobu života, ve kterém vyrůstala, a touhu po partnerské harmonii. Dochází ale k závěru, že naprosté sjednocení dvou jedinců je nemožné – existují chvíle, kdy je každý z nás osamocen.
• 1944, Pyrrhus et Cinéas, Paris: Gallimard. Pyrrhus rozmlouvá s Kineou – dílem začalo období, které sama autorka nazývá jako „morální fáze života“.
• 1945, “La Phénoménologie de la perception de Maurice Merleau-Ponty”, Les Temps modernes, 1:363-67.
• 1945, Le Sang des autres, Paris: Gallimard. Krev těch druhých – román.
• 1945, Les Bouches inutiles, Paris: Gallimard.
• 1946, “Littérature et métaphysique”, Les Temps modernes, 1: 1153–63.
• 1946, Tous les homes sont mortels, Paris: Gallimard.
• 1947, Pour une morale de l'ambigüité, Paris: Gallimard. Etika dvojznačnosti – filozofická práce představující vrchol jejího moralistického období.
• 1948, L'Amerique au jour le jour, Paris: Editions Paul Marihein.
• 1948, L'Existentialisme et la sagesse des nations, Paris: Nagel.
• 1949, Le Deuxième sexe, Paris: Gallimard. Druhé pohlaví – esejistická kniha, její nejvýznamnější a světově nejproslulejší dílo, zabývá se v ní (z hlediska existencialistické filosofie) problémem postavení žen ve společnosti. Publikace kritizuje fakt, že v minulosti byly ženy považovány za něco nenormálního, zatímco muž byl ideálem. Autorka se snaží dokázat, že takové myšlení je špatné, neboť implikuje, že ženy jsou nějakou odchylkou od normálu a normalitu by se měly snažit napodobovat. Kniha sehrála významnou roli při utváření emancipačního hnutí v západní Evropě na přelomu 60. a 70. let.
• 1951, “Faut-il brûler Sade?”, Les Temps modernes, 74: 1002–33.
• 1952, “Faut-il brûler Sade?”, Les Temps modernes, 75: 1197–230.
• 1954, Les Mandarins, Paris: Gallimard. Mandaríni – románová kronika levicové inteligence ve Francii po druhé světové válce
• 1955, “Merleau-Ponty et le pseudo-sartrisme”, Les Temps modernes, 10: 2072–122.
• 1955, Privilèges, Paris: Gallimard.
• 1957, La Longue marche, essai sur la Chine, Paris: Gallimard.
• 1958, Mémoires d'une jeune fille rangée, Paris: Gallimard. Paměti spořádané dívky.
• 1960, La Force de l'âge, Paris: Gallimard. V nejlepších letech – román inspirovaný vztahem se Sartrem, kde autorka rozlišuje vztahové myšlení typu „já“ a „my“.
• 1962, “Preface”, in Djamila Boupacha, S. de Beauvoir and G. Halimi, Paris: Gallimard.
• 1963, La Force des choses, Paris: Gallimard. Síla okolností – román, v němž líčí svůj a Sartrův myšlenkový vývoj.
• 1964, “Preface”, in La Bâtarde, V. Leduc, Paris: Gallimard.
• 1964, Une Mort très douce, Paris: Gallimard. Velice lehká smrt – román popisující poslední dny její matky.
• 1965, “Que peut la littérature?”, Le Monde, 249: 73–92.
• 1966, “Preface”, in Tréblinka, J. Steiner, Paris: Fayard.
• 1966, Les Belles images, Paris: Gallimard.
• 1967, La Femme rompue, Paris: Gallimard.
• 1970, La Vieillesse, Paris: Gallimard.
• 1972, Tout compte fait, Paris: Gallimard. Zúčtování – román, v němž podává bilanci svého spisovatelského života.
• 1979, Quand prime le spirituel, Paris: Gallimard.
• 1979, “Mon expérience d'écrivain (September 1966)”, in Les Écrits de Simone de Beauvoir, C. Francis and F. Gontier, Paris: Gallimard.
• 1981, La Cérémonie des adieux, suivi de Entretiens avec Jean-Paul Sartre, Août-Septembre 1974, Paris: Gallimard. Obřad odloučení – román, který je jakousi beletristickou vzpomínkou na Sartra.
• 1985, “Préface”, in Shoah, C. Lanzmann, Paris: Fayard.

• Ascher Carol (1987): Simone de Beauvoir. Mother of Us All. Social Text, No. 17, JSTOR, s. 107–109.
• Fischera Virginia M. (1986): Simone de Beauvoir and "The Woman Question": Les Bouches inutiles. Yale French Studies, No. 72, JSTOR, s. 51–64.
• Houston Mona T. (1963): The Sartre of Madame de Beauvoir. Yale French Studies, No. 30, JSTOR, s. 23–29.
• KURAS, Benjamin. Soumrak bílého muže. Praha: Věra Nosková - Klika, 2022. ISBN 978-80-87373-91-0. Kapitoly: Decimace nenásilná a Vzestup bílé ženy, s. 60-67. 

• Seznam francouzských spisovatelů
• Francouzská literatura
• Existencialismus
• Emancipace
• Druhé pohlaví

• Simone de Beauvoir v Stanford Encyclopedia of Philosophy
• Simone de Beauvoir na feminismus.cz
• Simone de Beauvoir na webster.edu
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Simone de Beauvoirová na Wikimedia Commons
• Osoba Simone de Beauvoir ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Simone de Beauvoir