Osmero

Osmero varianty hieroglyfického zápisu

Osmero (řecky Ογδοάδα – Ogdoada, v transliteraci z hieroglyfického písma ḫmnyw, v konvenční vokalizaci egyptštiny Chemenu) je označení jedné z verzí staroegyptské tzv. hermopolské kosmologie a současně osmice bohů, kteří v ní vystupují v roli prvotních tvořivých bytostí (nikoli však v pravém smyslu slova stvořitelů). Tento mytologicko-teologický koncept vznikl ve významném stejnojmenném náboženském středisku Chemenu (v překladu „Osmero“, „Město Osmi (bohů)“, řecky Hermopolis Megalé), jinak také hlavním centru kultu boha Thovta, v době Staré říše. Od Nové říše byl v souvislosti se svým napojením na Amonův kult rozvíjen také ve Vesetu.

Členy Osmera byly čtyři páry partenogenických^[1] bohů, vždy tvořené mužským a jemu významově odpovídajícím ženským prvkem: Nun a Naunet, Heh a Hauhet, Kuk a Kauket, Tenemu a Tenemut. Poslední pár byl v době Střední říše nahrazen dvojicí Amon a Amaunet a v Pozdní době někdy i dvojicí Gerh a Gerhet. Shodně s ostatními kosmologicko-kosmogonickými představami Egypťanů je i toto pojetí založeno na motivu kosmického praoceánu, z nějž se v určitém okamžiku vynořil prvotní pahorek pevné země. Na rozdíl od nich ovšem tato událost není v Chemenu spojována s jediným bohem – Stvořitelem, jak bylo v Egyptě obvyklé, ale je dávána do souvislosti s blíže nespecifikovanou, neosobní^[2] a pro samotné Egypťany pravděpodobně tajemnou^[3] činností uvedené skupiny osmi bohů, jejímž výsledkem je počátek všeho existujícího, případně tomu na roveň postavené zrození Stvořitele identifikovaného nejčastěji se slunečním bohem (Atumem nebo Reem).

Většinu informací o Osmeru badatelé čerpají z nápisů na vesetských monumentech;^[2] zde je ale zachycena už pokročilá fáze vývoje kultu. Dalším významným pramenem jsou Texty rakví,^[3] které však byly primárně určeny pro potřeby posmrtného života a nemusí proto teologické představy spojované s touto naukou popisovat přesně a v úplnosti. Z Chemenu jako místa původu Osmera žádný odpovídající text prozatím není znám z důvodu vysoké míry poškození tamní archeologické lokality.

Z nauky o Osmeru je nejspíše převzat princip osmerosti v pozdně antickém gnosticismu.^[4]

Bohové a bohyně Osmera varianty hieroglyfického zápisu
Nun a Naunet
Heh a Hauhet
Kuk a Kauket
Amon a Amaunet

Někteří členové Osmera z Chemenu jsou v jiných rolích zmiňováni už v Textech pyramid^[5] vzniklých na přelomu období 5. a 6. dynastie. Přímé doklady celé skupiny a tedy i s ní spojeného kosmologického konceptu sice prozatím pocházejí teprve z doby Střední říše,^[6] nicméně nepřímo jej lze doložit už v dřívějších dobách: „jeho existenci už ve Staré říši nepřímo dokládá nejen název města, ale i titul hermopolského (chemenského) velekněze „velký Pěti“. Pod číslovou pět se totiž v titulu skrývají čtyři páry Osmera a k nim jako pátý připojený bůh Thovt.“^[7] Osmero tvoří bohové a bohyně (uvedený význam je současně převažujícím z možných překladů jména):^[6]

• Nun a Naunet vyjadřující princip hloubky vod prvotního praoceánu (zde je ovšem pojímán úžeji než v ostatních kosmologiích), případně nehybnost vod^[8]
• Heh^{[pozn. 1]} a Hauhet (Hehet) představující beztvarost a bezmeznost nebytí. George Hart dvojici interpretuje jako vyjádření síly záplav,^[2] někdy jsou pokládáni prostě za vyjádření nekonečného prostoru;^[7]
• Kuk (Keku) a Kauket (Keket) reprezentující temnotu (snad v návaznosti na představu stavu před zrozením slunečního boha);
• Tenemu a Tenemut jako neuspořádanost, kteří ovšem byli v průběhu Střední říše nahrazeni Amonem a Amaunetou vyjadřujícími princip skrytosti (podle Harta skrytého dynamismu^[2]), případně reprezentujícími vše dosud neviditelné.^[10] V Pozdní době se někdy na místě čtvrtého páru objevují Gerh a Gerhet chápaní jako vyjádření hloubky noci.

Ve svém souhrnu zastupují různé aspekty prapůvodního stavu představovaného v jiných konceptech v podobě vodstva chaosu^[11] a tak vyjadřují představu jakési „pralátky“,^[8] z níž povstává svět.

Počet 8 je pro koncept klíčový jako záměrné vyjádření symboliky vše zahrnutí a všeobjímající úplnosti – protože se čtyřkou byl spojován pojem vyvážené celistvosti, její znásobení na osm v něm představuje zesílenou, vystupňovanou celistvost.^[2] V egyptské mytologii se takového umocnění dosahovalo dvojím způsobem:^[6] buď znásobením projevů jednoho božství v modelu X  1, čímž je umocněna jeho podstata (například osm Hehů podpírajících oblohu, sedm Hathor při narození dítěte), anebo vytvářením skupin o určitém počtu samostatných bohů (např. Devatero z Iunu v modelu 3 × 3, nejrůznější místní triády v modelu 1+1+1). V Osmeru je počet 8 vytvořen podle složitého modelu 2×1 + 2×1 + 2×1 + 2×1: vystupují zde čtyři páry bohů a bohyní, z nichž každý je zosobněním některého z elementárních principů představovaného ve svém mužském a ženském aspektu^[12] a komplementaritou jich obou. Role pohlavní odlišnosti v mýtu není zřejmá. Někteří badatelé se domnívají, že právě ona je zde hlavním nástrojem stvoření,^[13] ale prameny pro takovou domněnku neposkytují žádný, byť alespoň nepřímý důkaz. Ačkoli nelze vyloučit, že existovaly dnes už nepostřehnutelné rozdíly v pojímání mužského a ženského prvku,^[2] jisté je pouze to, že jméno každé bohyně je vytvořeno od jména jejího mužského protějšku prostým připojením koncovky pro gramatický ženský rod (v egyptštině -t^{[pozn. 2]}). Vzhledem k tomu, že Egypťané jméno chápali nejen jako prostředek označení, ale také jako součást existence pojmenovávaného a určení jeho podstaty,^[14][15] lze dnes za více než pravděpodobné pokládat spíše to, že ženské postavy mají roli pouhého umocnění principů vyjadřovaných mužskými bohy.

Jiným prostředkem vyjádření stejné představy je způsob zobrazování členů skupiny: postavy Osmera jsou sice pojímány antropomorfně, ale mužští členové mají hlavy žab, jejich partnerky hlavy hadů. Tím se komplementárně personifikuje aspekt prvotnosti a neoddělitelnosti. Mytologicky totiž „je had považován za nositele jedné z nejpůvodnějších forem“ a žába patří ke „společenství živočichů, které se vynořilo z vod“ odpovídajících v mytologii prvotnímu oceánu, takže „obě podoby v určitém smyslu představují životní potenciál předkosmického stavu“.^[16] Oba tyto živočišné druhy v egyptském pojetí vznikají sebeplozením, takže korespondují s představou samovolně vznikajících bohů.^[17] Třebaže podle Textů rakví v roli otce bohů a bohyní Osmera vystupuje bůh Šu^[5][18] a v pozdní tradici někdy bůh Šepsej,^[19] jsou oni sami bez ohledu na to prvopočátečními bytostmi – „otci a matkami vcházejícími v bytí na počátku“^[20] a svou činností, která vrcholí a jejíž smysl spočívá ve zrození boha – Stvořitele, vlastně spoluumožňují vznik všech budoucích životních forem, sami však mezi ně ještě nepatří. Reprezentují kreativní sílu stvoření, jemuž svou činností dávají tvar.^[12] Jinak řečeno: nejsou součástí stvořeného vesmíru, ale tvoří souhrn elementů doposud neprojeveného.^[3] Proto mohou být označováni jako heh – bohové metafyzicky pojatého Nekonečna.^[21]

Číselné uspořádání skupiny i ikonografie do ní zapojených bohů směřuje k popisu preexistence vůbec, tedy stavu nikoli pouze před stvořením světa, ale i před zrozením Stvořitele. V Textech rakví jsou ve svém souhrnu pokládáni za vyjádření nekonečna neexistujícího či nicoty, v níž „Atum stvořil sám sebe v podobě volavky benu“.^[21] V mytologické řeči se tak „tvořivá síla (Stvořitele nazývaná heka a v duchu iunské kosmogonie manifestovaná sluncem) … střetává právě s tím, co neexistuje a z čeho tedy musí existence (teprve) povstat“^[22] spolu se sluncem jako projev vše přemáhající vůle Stvořitele. Pojmově přesné určení kvalit, které měli Egypťané na mysli při konstrukci Osmera, není samozřejmě možné. Nelze však pochybovat o tom, že jimi chtěli vyjádřit protikladnost kosmickým znakům řádu maat, které nejpozději v Textech rakví splývají v jedno s projevy vlády slunečního boha nad světem: zjevné a pevné hranice věcí, vnitřní členění veškeré skutečnosti, stabilita a světlo.^[22]

Jak ukazují už jejich jména, nejsou bohové Osmera stvořiteli v tom smyslu, že by byli původci existence; spíše charakterizují kvality prvopočátečního chaosu předcházejícího stvoření,^[23][5] od nějž se teprve určitým způsobem následně stvoření odvíjí. Ve svém souhrnu tedy plní roli, kterou v jiných kosmologiích zastává praoceán zosobňovaný samostatně bohem Nunem. Chemenské pojetí koncepci prvotních vod v zájmu číselné symboliky přetvořilo: místo konstatování existence jediné prvotní neurčitosti (praoceánu Nun) postuluje čtyři kvalitativně negativní základní znaky s cílem tuto prapůvodní neurčitost charakterizovat. Tím došlo k nahrazení nerozlišené jednoty, která je výchozím bodem ostatních kosmologií, pluralitou čtyř párů stvořitelských bohů tvořících ve svém souhrnu nedefinovatelný, věčný a nekonečný zdroj všeho existujícího. Postava Nuna se tu proto ve srovnání s jinými naukami o počátku světa objevuje ve významově redukované podobě jen jako dvojice Nun-Naunet vyjadřující jednu ze čtyř vlastností nijak nepojmenovávaného počátku.

Vzhledem k této pluralitě bohů je neobvyklé, že způsob, jakým dochází ke stvoření, není ve starších verzích mýtu přímo popisován. Jan Assmann poukazuje na „konstelativní teologii“^[24] přítomnou v egyptském náboženství, z níž vyplývá pojímaní bohů v jejich pluralitě jako bytostí navzájem jednajících určitým, popsatelným způsobem. V tomto smyslu je proces stvoření v mytologii zpravidla precizován – např. v mýtu o Devateru se Atumovo stvoření dalších bohů vysvětluje jako akt masturbační ejakulace nebo (méně často uváděného) spolknutí vlastního spermatu^[25][26] a v Mennoferské kosmologii Ptah tvoří mocí své mysli a svého slova. Naproti tomu dostupné prameny o Osmeru vzájemné jednání a součinnost jeho členů blíže nepopisují a hovoří výhradně o jejich výsledku. Přestože to může být dáno pouze nenalezením odpovídajících pramenů, je pravděpodobnější, že tvůrci tohoto konceptu to ani neměli původně v úmyslu: podle Harta^[2] mohli být totiž přesvědčeni, že Osmero předchází kosmologii Devatera, podle níž ke stvoření dochází sebestvořením stvořitelského slunečního boha Atuma jeho vynořením se z kosmického praoceánu Nun na počátku všech věcí v podobě benbenu nebo ptáka benua. V takovém případě by Osmero jen podrobněji charakterizovalo stav, jenž je výchozí pro ústřední událost popisovanou v kosmogonické části Devatera – zrození slunečního boha jako vlastní počátek stvoření. Činnost osmi bohů tak vlastně není pozitivně popsatelným „konáním“ ve vlastním smyslu slova, ale pouhou přítomností vymezující neexistenci, v níž se sluneční bůh rodí. Poté už Osmero postrádá smysl: zrození Stvořitele neexistenci „deaktivuje“, takže tato skupina bohů ve své činnosti natrvalo ustává. Proto se o ní hovoří jako o zemřelých prabozích, což nevyjadřuje představu smrti ve smyslu ukončení existence bohů, ale jejich neaktivity, nehybnosti a odpočinku.^[27]

Kosmogonická událost počátku je v nauce z Chemenu osvětlována několika různými způsoby. Patrně nejstarší zdejší představou je tzv. Ostrov plamenů doložený už v Textech pyramid^[28] a ve spojitosti s Osmerem spolehlivě zmiňovaný nejpozději od počátku Střední říše. Na tomto ostrově, jenž se náhle vynořil z kosmického praoceánu jako výsledek blíže nejasného pnutí mezi jeho elementy^[2] (představovanými jednotlivými členy Osmera uskupenými do párů) se zrodil sluneční bůh Atum, případně Re. Jako pevnina uprostřed vod je Ostrov plamenů zjevnou obdobou benbenu s tím, že zdůrazňuje světelnou záři, která doprovázela náhlé prolomení temnoty nebytí samovolným objevením se Slunce a která v neměnné analogii jeho „zrod“ stejným způsobem cyklicky doprovází pří každodenním objevení se na východním horizontu. S ním také byl Ostrov plamenů ztotožňován,^[28] když podle pozdějších teologických spekulací ležel v Jezeře nože právě na východním obzoru, přičemž jako místo zrození slunečního boha byl nejen místem stvoření světa, ale i znovuzrození a věčného života.^[7]

Jiným způsobem vysvětlujícím činnost Osmera je motiv lotosu, který je jím stvořen a v němž se po otevření okvětních plátků poupěte zjevuje sluneční bůh v podobě božského dítěte nebo boha Cheprera. S každodenně se rodícím slunečním bohem (nejčastěji Reem) byl lotos spojován od Nové říše,^[29] a tak je více než pravděpodobné, že teprve v této době se sekundárně objevuje i v učení z Chemenu. Pozdní podobu tohoto pojetí zaznamenávají např. nápisy v ptolemaiovském chrámu v Edfú, v nichž je činnost Osmera popisována takto:

„Vy (Osmero) jste své semeno přinutili vyklíčit a toto semeno jste umístili do lotosu vylitím semenné tekutiny. Umístili jste ji do Nuna, zhuštěnou do jediné formy, a váš dědic tak započal své zářivé zrození v podobě (slunečního) dítěte.“^[30]

Nejpozdnější variantou, textově doloženou nápisy v Padiusirově hrobce z doby krátce po dobytí Egypta Alexandrem Velikým, je představa kosmického vejce stvořeného Osmerem, z nějž se sluneční bůh (původně snad Thovt jako stvořitelský bůh^[31]) vylíhl. Jinou verzí je představa, že kosmické vejce snesl Stvořitel, jímž byl Thovt nebo jiný bůh v podobě husy^{[pozn. 3]} pojmenovaný Velký kejhal, na Ostrově plamenů,^[8] aby se pak z něj „vylíhl“ svět. Padiusir se zmiňuje o rodišti všech bohů, jímž bylo místo, na němž byly v chrámu pohřbeny zbytky tohoto vejce.^[2] Pro analogii s jinými kosmologiemi nelze vyloučit, že existovala již dříve: podle Textů rakví se Stvořitel mohl zrodit z vejce, Thovt, stejně jako Osmero uctívaný v Chemenu, byl oslovován jako „vejce (prvotních) vod, pramen země, skořápka, ze které vzešlo devatero bohů,“^[32] a Amon, člen Osmera, byl ve Vesetu spojován s husou vylíhlou z prvotního vejce na prapahorku. Ať už ale byla představa vejce ve vztahu k Osmeru poprvé použita kdykoli, je zde s největší pravděpodobností jen nesourodým prvkem, jehož cílem bylo propojit Osmero s jinými už rozvinutými kosmologiemi.^[2]

Koncepce Osmera vedle své samostatné existence začala být postupem času také různými způsoby propojována s některými nezávislými mytologickými okruhy, a díky tomu se stala jednou ze tří nejrozšířenějších kosmogonicko-kosmologických představ.^[33] V těchto interpretacích jsou jeho členům přiznávány rozdílné role: v některých případech jde jen o pouhé vřazení na základě dále nerozvíjené analogie, zpravidla je ale zjevným cílem podpořit tezi o stvořitelském potenciálu hlavního boha systému, do něhož vstupují.

Ve vztahu ke slunečnímu bohu Reovi mohou být bohové Osmera interpretováni jako paviáni, kteří jsou v různém počtu jeho průvodci v závěru vítězné cesty podsvětím a za rozbřesku oslavují zrození Slunce^[6][1] na východním horizontu. To zcela odpovídá duchu původního chemenského pojetí tak, jak je vyjádřeno v představě Ostrova plamenů; v kontextu sluneční mytologie zde už ovšem není zdůrazňováno samo Reovo zrození chápané jako sebestvoření, ale jeho výklad jako události převratné pro celý kosmos. Pro sluneční paviány, s nimiž je vedle jiných bohů ztotožňováno také Osmero, tak nezbývá než role jakéhosi „komparzu“ tvořícího kulisu Reova zrození: jsou těmi,

„kteří ohlašují Rea, když se tento velký bůh narodí… (Sedí) po obou bocích tohoto boha a ukazují se mu až do doby, kdy se usadí na nebi, přičemž pro něj tančí a skáčou, pro něj zpívají, pro něj vyluzují hudbu a pro něj vyrážejí radostný pokřik. Když se tento velký bůh objeví lidem na očích, slyší paviáni jásavá slova. To oni ohlašují Rea na nebi i na zemi.“^[34]

Bohové a bohyně Osmera tak ustupují do pozadí jako prabozi, jejichž působení je jakýmsi „prologem“ k oslňujícímu stvořitelskému dílu jejich dítěte. Plně byla tato teologická představa rozpracována ve vztahu Osmera k bohu Amonovi.

Spojení s bohem Thovtem je pravděpodobně dáno především městem Chemenu jako místem, kde byly oba kulty původně samostatně pěstovány. Thovt představovaný v podobě ibise mohl být sám pojímán jako Stvořitel – například jako kosmický pták snesl vejce, z něhož se vylíhl svět se všemi podobami života; jejich uspořádání do zjevených harmonicky uspořádaných forem provedl vzhledem ke své povaze prostřednictvím magické moci heka přítomné v božích slovech. Proto ve vztahu k němu začalo být Osmero pojímáno jako nástroj, jímž realizuje stvoření. Sám není jeho členem, přitom ale jen jeho „regulativní činnost udržuje … univerzální síly (Osmera) … v jejich příslušných sférách činnosti… Žádná z kvalit zosobněná Osmerem bohů není sama o sobě v podstatě kreativní“ a pouze Thovtovo vedení „tyto kvality … obrací zevnitř navenek, aby se mohl projevit svět.“^[35] Principem stvoření světa už není činnost Osmera samotného, ale na něm nezávislá a jemu „cizí“ Thovtova magická moc, která Osmero v jeho jinak nespecifikovaném konání usměrňuje stanovením řádu a účelu.

Další výraznou interpretací Osmera bylo jeho navázání na Amonův kult ve Vesetu. Není jisté, zda Amon – člen Osmera byl od samého počátku týž bůh jako Amon vesetský, nebo zda jde o shodu jmen dvou původně odlišných postav, které byly teprve na jejím základě dodatečně ztotožněny.^[10] Je také možné, že Amonův kult byl do Vesetu zaveden proto, že tamní elita chtěla své město učinit důležitějším místem, než byla starobylá sídla Mennofer nebo Chemenu, a to prostřednictvím uznání Amona jako jednoho z prabohů.^[36] Každopádně po Amonově vzestupu v Nové říši bylo Osmero uctíváno i ve Vesetu a bylo zapojeno do zdejší teologie pojímající Amona – Stvořitele jako transcendentálního boha, což mohl vyjadřovat nový Amonův přívlastek – Kematef. Toto jméno je sice doloženo až v ptolemaiovské době, nicméně mytologický obraz, který vyjadřuje, je nepochybně mnohem starší;^[37] zahrnuje představu stvořitelského boha v podobě hada, který dlí v nehybných vodách prvotního oceánu,^[8] odkud vychází a zase se do něj vrací; podle jedné verze mýtu např. Amon v hadí podobě oplodnil vejce stvořené Osmerem.^[11] Střediskem se stalo dnešní Medínit Habu, kde v době panovníků 18. dynastie Hatšepsuty a Thutmose III. vznikl na starších základech malý chrám, jehož součástí byl posvátný pahorek, z nějž Amon na počátku stvoření vystoupil a do nějž se opakovaně znovu navracel, aby se obnovil.^[38] Později za Nové říše bylo toto místo se zjevnou narážkou na Osmero nazýváno „pahorek otců a matek“.^[39]

Amon podle této představy, rozvíjené v době po Achnatonově reformě, „vytvořil sám sebe“ tím, že před existencí jakékoli jiné formy bytí spojil v jedno své tekutiny se svým tělem a vytvořil vejce kosmu. Teprve pak vytvořil prvotní elementární principy – Osmero, jehož je sám součástí, takže je „První, který dal zrod Prvním.“^[40] Také další činnost Osmera se uskutečňuje jen díky Amonovi: je „podněcujícím vánkem, jenž … pohnul vodami (praoceánu představovaného Osmerem) a strhl je do víru, z něhož se vynořil prvotní pahorek,“^[40] případně prvotní kosmickou husou, která jako Velký kejhal svým pronikavým zakejháním prolomila ticho dosavadního nebytí a „otevřela každé oko“.^[40] Podle Harta^[40] bylo cílem vesetských teologů vyložit Osmero jako projekci Amonovy transcendentální a vlastně neuchopitelné podstaty: v tomto pojetí totiž členové Osmera ve skutečnosti nejsou od Amona odlišnými božskými bytostmi či principy, ale jen specificky pojmenovanými manifestacemi jemu vlastních a odevždy v něm přítomných tvořivých sil. Stávají se „projevem, formou boha Amona v podobě prahada Kematefa,“^[7] zatímco on sám je bohem „skrytým…, příliš tajemným…, příliš velikým…, příliš mocným…“^[41] a lze jej jen vzdáleně uchopit pouze jako „boha tajných proměn… podivuhodně se zjevujícího v mnoha podobách.“^[41] Tak se Osmero jako celek stává jednou z mnoha „přeměn Amona, praboha, tvůrce prabohů.“^[41]

Další (v tomto případě výrazně synkretické a mytologické) pojetí Osmera poskytuje mýtus z ptolemaiovské doby. Podle něj se Osmero z Vesetu, kam bylo umísťováno v návaznosti na spojení s Amonovou teologií, odebralo do Chemenu, aby tam dokončilo svou stvořitelskou činnost; pak po vlnách Nilu pokračovalo do Mennoferu, kde otevřelo ústa (viz otevírání úst) zdejšímu bohu – Stvořiteli Ptahovi tvořícímu podle Mennoferské kosmologie mocí svého slova, a nakonec do Iunu, kde stvořilo prvního boha v tamním Devateru Atuma. Pak se vrátilo do Vesetu, kde už jen trvale odpočívá.^[17] Do Medínit Habu v oblasti někdejšího města byl proto v řecko-římské době lokalizován hrob Osmera jako zemřelých prabohů.^[6]

• HART, George. Egyptské mýty. Překlad Ivo Šmoldas. Praha: Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5. 
• JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. 
• NAYDLER, Jeremy. Chrám kosmu: starověká egyptská zkušenost Posvátného. Překlad Miroslav Krůta. Praha: Volvox Globator, 1999. 301 s. ISBN 80-7207-245-5. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Osmero na Wikimedia Commons
• (anglicky) Bůh Kuk a odkazy na ostatní členy Osmera
• (španělsky) Ogdoada
• (česky) Studie o Osmeru

Egyptští bohové
Osmero	Amon • Amaunet • Heh • Hauhet • Kuk • Kauket • Nun • Naunet
Devatero	Atum • Šu • Tefnut • Geb • Nút • Usir • Eset • Sutech • Nebthet
Aken • Aker • Achty • Amentet • Amenre • Amemait • Am-Heh • Anat • Andžety • Anput • Anti • Anuket • Anup • Apet • Apis • Apop • Aš • Aštoret • Aton • Ba-pef • Babi • Banebdžedet • Bat • Bata • Bastet • Behdetej • Benu • Bes • Cenenet • Dedun • Dua • Duamutef • Dunanuej • Fetektej • Gerh • Ha • Hapi (bůh záplav) • Hapi (syn Hora) • Harachtej • Haremachet • Hathor • Hatmehit • Hededet • Hedžhotep • Heka • Heket • Hemen • Hemsut • Hermanubis • Herišef • Hesat • Hor • Huh • Chentiamenti • Cheprer • Chnum • Chonsu • Ihi • Imhotep • Imset • Inmutef • Isdes • Jah • Jat • Kadeš • Kamutef • Kebehsenuf • Kebhut • Kematef • Maat • Mahes • Mandulis • Medžed • Mefdet • Mehen • Mehet • Mehetveret • Menhit • Menket • Merseger • Mert • Mešent • Min • Moncu • Mut • Nechbet • Neit • Neper • Niau • Onhuret • Osmero • Pachet • Pataikos • Ptah • Re • Renenutet • Rešef • Rutej • Sah • Sachmet • Satet • Selket • Sep • Serapis • Seret • Sešet • Sia • Sobek • Sokar • Sopd • Sopdet • Sopdu • Šaj • Šed • Šesmu • Tait • Tatenen • Tenemu • Tenenet • Thovt • Tveret • Vadžet • Veneg • Venvet • Vepvovet • Verethekau • Vosret
Seznam bohů • Kategorie