Nils Liedholm

 

Do fotbalu vstoupil relativně pozdě kvůli touze svého otce pokračovat jako daňový poradce.^[4] Začal hrát za rodné město Valdemarsvik, ale brzy si ho všimli skauti několika týmů, včetně IK Sleipner a IFK Norrköping, týmy za které hrál v letech 1942 až 1949. S Norrköpingem vyhrál dva tituly (1946/47 a 1947/48). Zde si zahrál s útočníkem Nordahlem se kterým poté hrál i v reprezentaci a také v italském Miláně.

V létě 1949, také díky Nordahla, byl zakoupen Milánem, kde setrval až do konce kariéry. V dresu Rossoneri se setkal s krajany Grenem, Nordahlem a vytvořili ta k slavné trio s přezdívkou Gre-No-Li. S klubem hrál 12 sezon a za tuhle dobu získal 4 tituly (1950/51, 1954/55, 1956/57, 1958/59) a dva Latinské poháry (1951, 1956). Odehrál zde celkem 394 zápasů a vstřelil 89 gólů a v letech 1956 až 1961 nosil kapitánskou pásku a je stále druhým zahraničním hráčem s nejvíce vystoupeními v historii klubu Rossoneri, před ním je Nizozemec Clarence Seedorf.

 

Za národní tým nastoupil poprvé 15. června 1947 proti Dánsku (4:1), kde vstřelil i branku. Zúčastnil se OH 1948, kde získal s týmem zlato a jako kapitán bral stříbrnou medaili na MS 1958.^[5] V utkání vstřelil branku na 1:0, což s něj stále dělá nejstaršího střelce ve finále MS.^[6]

Celkem odehrál 23 utkání a vstřelil 12 branek. Mohl přidat více, jenže Švédská fotbalová federace zakazovala devět let brát do mužstva hráče, kteří hráli z zahraničí.

 

V roce 1961, ve věku v devětatřiceti letech, zahájil skvělou kariéru trenéra. Nejprve začal jako asistent (technický ředitel) Rocca u Rossoneri. V klubu poté v březnu 1964 nahradil odvolaného Carnigliu a odtrénoval Milán do března 1966, když musel kvůli zdraví odstoupit.^[7] Nejlépe skončil v sezoně 1964/65 (2. místo). Další angažmá získal v druholigové Veroně v lednu 1967. V sezoně 1967/68 pomohl týmu umístit na 2. místě a tím i postup do Serie A. Poté překvapivě odešel opět do druholigové soutěže, tentokrát do Monzy. Zde vydržel jednu sezonu a odešel do Varese, se který slavil vítězství ve 2. lize a také obsadil 4. místo v italském poháru. V následující sezoně dovedl nováčka v nejvyšší lize na 8. místo.

Od sezony 1971/72 dostal angažmá u fialek a hned v první sezoně dosáhl finále ve středoevropském poháru, kde prohrál. V lize skončil na 6. místě a v následující sezoně už na 4. místě. O jeho služby měl zájem Inter i Juventus, jenže Baron odmítl. V prosinci 1973 nahradil odvolaného Scopigna u vlků z Říma. Zde odtrénoval čtyři sezony do roku 1977 a nejlepšího umístění bylo 3. místo (1974/75).

Volání Rossoneri bylo velké a nový prezident klubu Felice Colombo jej přemluvil k návratu. V první sezoně s klubem obsadil 4. místo a v následující sezoně získal první trenérský titul a pro Milán desátý celkově. Chtěl v týmu zůstat ale požadoval tříletou smlouvu, ale prezident klubu mu nabídl jen roční a tak odešel zpět k vlkom.

Podruhé v trenérské kariéře se stal koučem Říma a bylo to pět úspěšných let. Získal tři Italské poháry (1979/80, 1980/81 a 1983/84) a titul v sezoně 1982/83. V sezoně 1983/84 byl s Římem ve finále poháru PMEZ, kde prohrál s Liverpoolem na penalty.

Nový prezident Milána Giuseppe Farina jej přemluvil k příchodu. Jenže velké výsledky nebyli a klub byl v rozkladu. Až po příchodu Berlusconiho v roce 1986 se postupně dostalo nahoru. To už Baronnebyl na lavičce, kde ho v dubnu 1987 nahradil Capello a on se přesunul do technického úseku.

Na novou sezonu 1987/88 se vydal opět do Říma, kde vedl vlky již potřetí. Vydržel zde dvě sezony, bez velkých úspěchů a po sezoně 1988/89 si dal tříletou pauzu, kde se věnoval vinařství. Až si na něj vzpomněli činovníci Verony, kteří chtěli zachránit klub od sestupu. Nastoupil tak v březnu 1992, ale klub nezachránil a sestoupil.

Poslední angažmá bylo překvapivě opět v Římě. Jejich prezident Franco Sensi se rozhodl 7. dubna 1997 zachránit sezonu tím, že nechal povolat 75letého Barona. Klub vedl osm utkání a obsadil 12. místo, jen 4 body od sestupu. Poté se stal technickým poradcem klubového prezidenta, kterou zastával do roku 2002, než se tělem i duší věnoval klidnému stáří a svému vinařství, obklopenému přírodou, dobrým vínem a radostí ze svých vnoučat.

Zemřel 5. listopadu 2007 ve věku 85 let. V roce 2011 bylo ve městě Cuccaro Monferrato založeno sdružení Associazione Nils Liedholm na památku tohoto člověka. Prvním vítězem se stal Carlo Ancelotti. V roce 2023 pojmenovalo po něm město Cuccaro Monferrato náměstí před farním kostelem.^[8]

• vítěz švédské ligy (2x)

Norrköping: 1946/47, 1947/48

•   vítěz italské ligy (4x)

Milán: 1950/51, 1954/55, 1956/57, 1958/59

•   vítěz latinského poháru (2x)

Milán: 1951, 1956

• 1× na MS (MS 1958 – stříbro)
• 1× na OH (1948 – zlato)

•   vítěz italské ligy (2x)

Milán: 1978/79
Řím: 1982/83

•   vítěz italského poháru (3x)

Řím: 1979/80, 1980/81, 1983/84

• vítěz 2. italské ligy (1x)

Varese: 1969/70

V roce 2016 uveden do Italské fotbalové síně slávy.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nils Liedholm na italské Wikipedii.

• Gre-No-Li

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Nils Liedholm na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarktu
• Profil trenéra na Transfermarktu
• Životopis hráče na eurofotbal.cz
• ČTK. V 85 letech zemřela po dlouhé nemoci legenda švédského fotbalu Nils Liedholm [online]. Týden, 2007-11-05 [cit. 2007-11-11]. Dostupné online. 
• Nils Liedholm v databázi Olympedia (anglicky)