Nebe

Ráqia v judaismu tvoří bariéru mezi „vodami dole“, tedy pozemskými, a „vodami nahoře“, tedy vodou v oblacích, létají v ní ptáci a pohybují se v ní nebeská tělesa. O přesné povaze jejího materiálu se vedou diskuse. Biblista Paul H. Seely se domnívá, že víra v pevné nebe je všeobecná, naopak biblista Gregory Bale myšlenku, že tato představa je univerzální, zpochybňuje. Poukazuje na to, že například často uváděný babylónský mýtus o vzniku nebes z těla Tiamat nehovoří o tom, že nebesa byla nutně pevná – Tiamat totiž zosobňovala moře. Taktéž poukazuje na fakt, že nebeská tělesa se pohybují různou rychlostí, což činí víru v to, že jsou uložena v pevné látce, nepravděpodobnou. Spíše než jako pevná tak byla nebesa chápána jako rozprostřená, jak ukazuje hebrejská etymologie. Biblista Paul Kissling poukazuje na to, že Bible používá poetický, nikoliv doslovný jazyk, a slovo ráqía je zkrátka jedním z výrazů pro nebesa, jinak označovaná jako šamajim, a není nijak přesně specifikována povaha tohoto nebe.^[2]

Představa o široké rozšířenosti motivu pevného nebe se do akademické prostředí dostala díky práci asyrologa Petera Jensena, který v roce 1890 na základě kosmogonického babylónského textu Enúma Eliš zabýval stvořením Himmelswölbung „nebeské klenby“. Tato klenba měla být pevná či kovová a v duchu panbabylonismu se předpokládalo že k Židům se dostal tento motiv z Mezopotámie. V roce 1975 však asyrolog Wilfred G. Lambert došel k závěru, že v originálních textech motiv nebeské klenby, natož pevné nebeské klenby, chybí.^[2]

Podle Tomáše Akvinského lze slovo ráqía, respektive firmament, vykládat dvěma způsoby. Může se buď jednat o hvězdná nebesa, o jejichž povaze se přou filosofové. Podle některých, jako byl Empedoklés, se skládají ze všech čtyř živlů v harmonickém souladu; podle Platóna z ohně, a podle Aristotela z pátého živlu: éteru. Nebo se může jednat o nebe, kde se tvoří oblaka a které vyniká pevností a hustotou svého ovzduší. Existovali také učenci, kteří považovali vody nad nebesy za pevné, například svatý Jeroným nebo Beda Ctihodný. Druhá skupina učenců, během středověku významnější, tvrdila, že jsou tekuté. Zahrnovala například svatého Ambrože, Jana z Damašku nebo Alexandra z Halesu. V případě, že se hovořilo o nadnebeských vodách jako o „křišťálových“, naráželo se spíše na jejich průzračnost a určitou neměnnost, nikoliv na jejich tvrdost.^[2]

Historik vědy Edward Grant upozornil též na to, že když středověcí autoři hovoří o pevnosti nebes, nemusejí mít nutně na mysli i jejich tvrdost či neprostupnost. V duchu Aristotelova myšlení dokonce nejde mluvit o materiálu nebes jako o tvrdém či naopak kapalném, protože takové vlastnosti existují pouze u pozemských věcí.^[2]

• Nebesa (Čína)

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu nebe na Wikimedia Commons
•   Téma nebe ve Wikicitátech
•   Slovníkové heslo nebe ve Wikislovníku

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.