[go: up one dir, main page]

Michail Alexandrovič Romanov

ruský velkokníže

Michail II. Alexandrovič (rusky Михаил Александрович; 22. listopadujul./ 4. prosince 1878greg.[1], Petrohrad13. června 1918, nedaleko Permu), velkokníže ruský, čtvrtý (nejmladší) syn cara Alexandra III. a Marie Fjodorovny, dcery dánského krále Kristiána IX.), ruský vojevůdce, v letech 18991904 cesarevič a 19171918 (do své smrti) následník trůnu Ruského impéria.

Michail Alexandrovič Romanov
Narození22. listopadujul./ 4. prosince 1878greg.[1]
Puškin
Úmrtí13. června 1918 (ve věku 39 let) nebo 12. června 1918 (ve věku 39 let)
Perm
Příčina úmrtístřelná rána
Místo pohřbeníneznámé[1]
Povolánípolitik a voják
OceněníŘád sv. Anny 1. třídy (1878)
Řád bílého orla (1878)
Řád sv. Ondřeje (1878)
Řád sv. Stanislava 1. třídy (1878)
Řád sv. Alexandra Něvského (1878)
… více na Wikidatech
Nábož. vyznánípravoslaví
ChoťNatalija Sergejevna Šeremetěvskaja (od 1911)[2]
DětiGeorgij Michajlovič Brasov[3]
RodičeAlexandr III. Ruský[4][5][3] a Marie Sofie Dánská[3]
RodHolstein‑Gottorp‑Romanov
PříbuzníXenija Alexandrovna Romanovová, Olga Alexandrovna Romanovová, Mikuláš II. Ruský, Alexandr Alexandrovič Romanov a Georgij Alexandrovič Romanov (sourozenci)
Funkceruský imperátor (1917)
člen Státní rady Ruského impéria
PodpisMichail Alexandrovič Romanov – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Od narození byl jmenován gosudarem velkoknížetem s titulem Imperátorská výsost. V roce 1886 při schválení nového znění Výnosu o imperátorské rodině bylo rozhodnuto, že starý titul „gosudar“ bude od tohoto okamžiku náležet pouze imperátorům a imperatricím. Všechna velkoknížata a velkokněžny tohoto přídomku ke svým titulům pozbyla.

Druhý den po křtu třetího dítěte cara Mikuláše II. (třetí dcery Marie Nikolajevny) 18. června roku 1899 neočekávaně zemřel na chrlení krve současný následník trůnu, cesarevič a velkokníže Georgij Alexandrovič (druhý syn předchozího cara Alexandra III.). Následníkem se tak stal Michail Alexandrovič jako další mladší carův bratr, který v té době neměl syna, pouze tři dcery, na něž následnictví nepřecházelo. V manifestu vydaném k této příležitosti bylo řečeno, že Michail Alexandrovič je následníkem, nebyl však jmenován následníkem-cesarevičem, což byl oficiální titul carevičů, tedy synů cara-následníků trůnu. Tato z dnešního pohledu drobnost vzbudila nespokojenost a dohady, iniciovala i udělení dalších titulů Michailu Alexandroviči. Situace se ovšem vyřešila narozením syna a následníka trůnu Mikuláše II. Alexeje (30. července 1904); car Mikuláš II. rozhodl o návratu k původním titulům Michaila, který přestal být následníkem, současně však po příkladu svých předchůdců ustanovil pro případ své smrti Michaila regentem cesareviče až do dosažení jeho plnoletosti.

Soukromý život

editovat

Michail byl oblíbeným synem Alexandra III., především pro svou povahu a humor. V roce 1907 se Michail seznámil s Natálií Sergejevnou Šeremeťjevskou (18801952), ženou Vladimíra Vladimíroviče Vulferta, poručíka gatčinského pluku, kterému Michail velel, navíc bývalou ženou hudebníka Sergeje Ivanoviče Marmontova, a v roce 1912 se s ní po jejím rozvodu tajně oženil ve Vídni v pravoslavném kostele sv. Sávy. Dozvěděv se, co se přihodilo, napsal Mikuláš II. matce, Marii Fjodorovně: „Naneštěstí mezi ním a mnou nyní je vše skončeno, protože on nedodržel své slovo. Kolikrát on sám mi říkal – ne já jeho prosil –, že se s ní neožení. A já mu bezmezně věřil! Co mě obzvláště mučí, je, že se odvolával na nemoc ubohého Alexeje, která ho přinutila pospíšit si s tímto nerozvážným krokem! Nezajímá ho ani tvé hoře, ani naše hoře, ani skandál, který tato událost způsobí v Rusku. A v takovou dobu, kdy všichni hovoří o válce, několik měsíců před výročím domu Romanovců! Stydno je a těžko. Moje první myšlenka byla zatajit tuto zprávu, ale když jsem si přečetl jeho dopis, pochopil jsem, že nyní nemůže přijet do Ruska.“ V důsledku tohoto morganatického sňatku Mikuláš zakázal bratrovi návrat ke dvoru a odebral mu právo být regentem neplnoletého následníka trůnu. Odpuštění Michail získal teprve v roce 1914.

 
Velitel Divoké divize, velkokníže Michail Nikolajevič se ženou

Se svou ženou měl Michail jediného syna Georgije (Jiřího), narozeného ještě před uzavřením manželství (Georgij Michailovič Brasov, 1910–1931). V roce 1915 Natálie a její syn dostali od imperátora titul hrabat Brasovových, Mikuláš II. uznal Jiřího za svého synovce, byl však i nadále vyloučen z nástupnických práv na carský trůn.

Georgij se s matkou dostal po revoluci z Ruska a usadil se ve Francii. Jeho matka získala v emigraci titul kněžny Romanovské-Brassovské. Zemřela v bídě v Paříži roku 1952, sama a opuštěná; pohřbena byla na pařížském hřbitově Cimetière de Passy. Georgij zemřel jako jedenadvacetiletý mladík dvacet let před svou matkou, stal se roku 1931 obětí autohavárie.

První světová válka

editovat

Po začátku první světové války požádal Michail Alexandrovič Mikuláše o dovolení vrátit se do vlasti a sloužit v armádě. Po kladné odpovědi se postavil do čela Divoké divize, ustavené 23. srpna 1914 z muslimských dobrovolníků, běženců ze Zakavkazí, kteří podle ruského zákonodárství nepodléhali vojenské povinnosti.

Poslední car Ruska?

editovat

Někteří historikové považují Michaila za posledního, patnáctého ruského imperátora. Dne 15. března roku 1917 Michail dostal telegram od bratra Mikuláše II., v němž byl titulován „všeruským carem Michailem“. Mikuláš II. abdikoval z trůnu ve jménu svém i svého syna Alexeje.

Tak se Michail „de facto“ stal ruským carem; jeho panování však trvalo sotva jednu noc. Již následujícího dne přijetí ruského trůnu odmítl a předal vládu Prozatímní vládě. Dokument podepsal s titulem velkokníže. Názory na to, zda má být zařazen mezi ruské cary, se rozcházejí. Nebyl korunován, formálně odmítl přijetí trůnu, nepoužíval carský titul ani nevládl. Na druhé straně i pod jeho vlivem Mikuláš abdikoval a on to byl, kdo vydal poslední vládní dokument podepsaný osobou z domu Romanovců. Teprve jeho zřeknutí se trůnu a vlády znamenalo konec ruské monarchie a umožnilo Prozatímní vládě přeměnit zemi v republiku.

Krátce po abdikaci byl Michail uvězněn a 13. června 1918 zastřelen místními bolševiky u Permu na Urale.[1]

Proklamace velkoknížete Michala Alexandroviče

editovat
Přijme carskou hodnost z ruky lidového ústavodárného shromáždění.

Z Kodaně, 17. března. (K. k.) Ritzauova kancelář oznamuje z Petrohradu: Velkokníže Michal Alexandrovič vydal tuto proklamaci: Z vůle bratra mého je mně uložen těžký úkol, bylať na mne za války, nemající příkladu, a za vnitřních nepokojů přenesena císařská hodnost. Proniknut stejnou myšlenkou, jaká naplňuje všechen národ, že blaho vlasti je nade všechno, rozhodl jsem se pevně, že přijmu nejvyšší moc je za té podmínky, že je to vůle národa, takže národ plebiscitem, projeveným jeho zástupci v ustavujícím shromáždění, musí stanoviti vládní formu a novou ústavu státu ruského. Vzývaje Všemohoucího o požehnání, ponechávám tedy všem spoluobčanům, aby se podřídili vládě, která byla zřízena z iniciativy dumy, a která je opatřena všelikou mocí autority až do té doby, kdy zvolené ustavující shromáždění obecným, přímým, rovným a tajným hlasováním vysloví ve svém usnesení o vládní formě vůli lidu.

Národní listy. 19. březen 1917, roč. 57, ranní vydání 76, s. 1. 

Vyznamenání

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Michaila Alexandroviče Romanova.

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
Pavel I. Ruský
 
 
Mikuláš I. Pavlovič
 
 
 
 
 
 
Žofie Dorotea Württemberská
 
 
Alexandr II. Nikolajevič
 
 
 
 
 
 
Fridrich Vilém III. Pruský
 
 
Šarlota Pruská
 
 
 
 
 
 
Luisa Meklenbursko-Střelická
 
 
Alexandr III. Alexandrovič
 
 
 
 
 
 
Cesar August von Senarclens-Grancy
 
 
Ludvík II. Hesenský
 
 
 
 
 
 
Elisabeth Claudine Marie Rose de Loriolová
 
 
Marie Alexandrovna
 
 
 
 
 
 
Karl Ludwig von Baden
 
 
Vilemína Luisa Bádenská
 
 
 
 
 
 
Amalie von Hessen-Darmstadt
 
Michail Alexandrovič
 
 
 
 
 
Fridrich Karel Ludvík Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Becký
 
 
Fridrich Vilém Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburský
 
 
 
 
 
 
Frederika Schliebenská
 
 
Kristián IX.
 
 
 
 
 
 
Karel Hesensko-Kasselský
 
 
Luisa Karolina Hesensko-Kasselská
 
 
 
 
 
 
Luisa Dánská a Norská
 
 
Marie Sofie Dánská
 
 
 
 
 
 
Fridrich Hesensko-Kasselský
 
 
Vilém Hesensko-Kasselský
 
 
 
 
 
 
Karolina Nasavsko-Usingenská
 
 
Luisa Hesensko-Kasselská
 
 
 
 
 
 
Frederik Dánský
 
 
Luisa Šarlota Dánská
 
 
 
 
 
 
Žofie Frederika Meklenbursko-Zvěřínská
 

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Михаил Александрович na ruské Wikipedii.

  1. a b c d Кузьмин, Ю. А. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2022-01-07]. Heslo МИХАИ́Л АЛЕКСА́НДРОВИЧ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-01-07. (rusky) 
  2. Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
  3. a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. Михаил Александрович. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek XIXa.
  5. Александр III. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek I.

Literatura

editovat
  • CRAWFORD, Rosemary; CRAWFORD, Donald. Michael and Natasha: The Life and Love of the Last Tsar of Russia. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-7538-0516-9. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat