Karel VI. Francouzský

 

 

 

 

Karel byl pátým potomkem krále Karla V. a Johany, dcery bourbonského vévody Petra I. Všichni starší sourozenci zemřeli v dětském věku ještě před jeho narozením. Z mladších sourozenců dosáhl dospělosti pouze bratr Ludvík Orleánský, s nímž měl Karel četné rozpory. Zdá se, že původní bratrská láska postupem času přerostla ve vzájemné soupeření.^[1]

Když roku 1380 zemřel Karlův otec, stal se králem Karlem VI. Protože byl nezletilý, jeho povinnosti spravovali bratři jeho otce Jan z Berry, Ludvík z Anjou a Filip Smělý. Ti pro krále vybrali manželku Isabelu, jedinou dceru bavorského vévody Štěpána III., s níž Karel uzavřel sňatek v roce 1385. Když se v roce 1389 konala její korunovace, král uspořádal bujaré oslavy, čímž si získal přízeň svého lidu – na rozdíl od své ženy, která mluvila jen velmi špatně francouzsky a nebyla příliš pohledná, pročež si vysloužila nelichotivou přezdívku „prasnice“.^[2] Sám král se tehdy rozhodl, že zjistí, jak jeho lid smýšlí o jeho ženě, a proto se v prostém oděvu vmísil do davu, kde se snažil posměšné řeči krotit, ale protože nikdo nevěřil, že jde o krále, stal se obětí pouliční potyčky a utržil několik zranění.^[2]

Když král dosáhl zletilosti, propustil strýčky ze svých služeb a nastolil svou vlastní vládu, která trvala do roku 1392. Dne 5. srpna 1392 při tažení do Bretaně znenadání u krále vypukl záchvat šílenství, které, zdá se, podělil po své matce. Podle záznamu kronikářů měl náhle pocit, že je obklopen nepřáteli, vytasil meč, pobil čtyři muže svého doprovodu a pokusil se zabít mladšího bratra Ludvíka Orleánského.^[1] Byl včas zadržen, nicméně s bratrem už pak nikdy nevycházeli.

Karel byl několik dní na pokraji smrti, k velkému smutku francouzského lidu, u nějž byl velmi oblíben. Nakonec se sice uzdravil, ale nemělo to dlouhého trvání. V lednu 1393 se konal ples na počest sňatku královniny oblíbené dvorní dámy, spojený s maškarním rejem, kronikářem Jeanem Froissartem poeticky nazvaným „bál světlušek“. Král se s pěti přáteli převlékl za „divé muže“ – obalili se smůlou a lněnými vlákny. Do sálu vstoupil králův bratr Ludvík Orleánský, který tančící muže zapálil pochodní ^{[pozn. 1]} Král byl zachráněn díky odvaze vévodkyně z Berry,^[3] jež plameny udusila svou sukní, avšak čtyři jeho nejbližší přátelé před jeho očima za strašných bolestí uhořeli. Pouze jeden se zachránil včasným skokem do škopku se špinavým nádobím. Král se po tomto otřesném zážitku znovu propadl do depresí a v červnu se jeho zdravotní stav zhoršil k nepříčetnosti, v níž setrval po sedm měsíců. Někdy v tuto dobu mu manželka přivedla konkubínu Odettu ze Champdivers.^[3] Král pochyboval o své vlastní totožnosti, svou ženu nepoznával, odbýval ji a toužil po své švagrové Valentině, která byla současníky obviňována z magie.^[4]. V roce 1405 se po dobu pěti měsíců odmítal mýt a převlékat, často o sobě tvrdil, že je svatý Jiří.

Období vzplanutí nemoci se střídala s obdobím uzdravení, kdy si chorý panovník uvědomoval svůj stav a propadal se do depresí. V období psychotických atak ničil vše okolo sebe a nebyl schopen vládnout.^{[1] [pozn. 2]}

K moci se v roli královských rádců vrátil Jan z Berry, jeho bratr Filip Smělý a králův bratr Ludvík Orleánský, protože bývalé královy rádce obvinili z neschopnosti a zpronevěr. Každý z těchto šlechticů však vyznával jiný politický kurz, což zemi oslabilo a s pokračující stoletou válkou se Francie ocitla až na pokraji zkázy.

 

Oslabení země využila Anglie k obnovení stoleté války, v roce 1415 prohrál Karel VI. u Azincourtu a uzavřel smlouvu s anglickým králem Jindřichem V. Roku 1420 určil Karel za svého nástupce na francouzském trůnu svého zetě, anglického krále Jindřicha V. a to na základě smlouvy z Troyes. Vlastní syn Karla VI. dauphin Karel byl z nástupnictví navěky vyloučen, s čímž se odmítl smířit. V prosinci 1420 vstoupil král v doprovodu Angličanů do Paříže. Zemřel o dva roky později, v říjnu 1422, pravděpodobně na infekci a byl na sv. Martina pohřben v opatství Saint-Denis. Za jeho rakví kráčel Jan z Bedfordu a údajně na osmnáct tisíc Pařížanů se přišlo rozloučit se svým milovaným králem.^[6]

Část francouzské šlechty se po králově skonu postavila na stranu dauphina Karla a část podporovala mocenské nároky tehdy teprve devítiměsíčního dítěte Jindřicha VI. Anglická vojska byla nakonec ze země vyhnána a Karel byl roku 1429 oficiálně korunován v Remeši jako francouzský král Karel VII.

• DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987-1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford: Blackwell Publishers, 1991. 360 s. Dostupné online. ISBN 0-631-18945-9. S. 360. (anglicky) 
• EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. 
• NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Dolní Břežany: Scriptorium, 2007. ISBN 978-80-86197-81-4. S. 55–67. 

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel VI. Francouzský na Wikimedia Commons
• Seznam prací o Karlu VI. Francouzském v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• www.valois.org Archivováno 8. 12. 2015 na Wayback Machine.
• (německy)genealogie-mittelalter.de
• Valois

Chronologie francouzských panovníků od 987 do 1870

987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226    Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.

1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350    Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.

1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559    Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.

1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792    František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.

1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870    — Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip — Napoleon III.

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové