Elektromagnetické záření

Na elektromagnetické záření se dá nahlížet jako na vlnu nebo proud částic (dualita částice a vlnění):

• Vlna elektromagnetického záření je charakterizována rychlostí šíření (rychlosti světla ve vakuu), vlnovou délkou a frekvencí

• Částicí elektromagnetického záření je foton, který je charakterizován energií.
• Elektromagnetické záření o vlnové délce ${\displaystyle \lambda }$  (m) ve vakuu má frekvenci ${\displaystyle f}$  (Hz) a jemu připisovaný foton má energii ${\displaystyle E}$  (J). Vztah mezi nimi vyjadřují rovnice:

  ${\displaystyle \lambda ={\frac {c}{f}}\,\!}$ ,

  ${\displaystyle E=hf\,\!}$ , kde ${\displaystyle c}$  je rychlost světla (${\displaystyle c}$  = 2,998×10⁸ m/s) a ${\displaystyle h}$  je Planckova konstanta (${\displaystyle h}$  = 6,6252×10⁻³⁴ J·s = 4,14×10⁻¹⁵ eV·s).

 

Řazeno sestupně podle vlnové délky (tedy vzestupně podle frekvence):

• rádiové vlny
  • dlouhé vlny
  • střední vlny
  • krátké vlny
  • velmi krátké vlny
  • ultra krátké vlny
  • mikrovlnné záření, pod které patří i centimetrové vlny a kratší
• terahertzové záření
• infračervené záření
• viditelné světlo
• ultrafialové záření
• rentgenové záření
• záření gama

Hranice mezi jednotlivými typy elektromagnetického záření není ostrá, přechody jsou plynulé nebo se oblasti jednotlivých druhů záření překrývají. Některé typy záření jsou ještě rozdělena do podskupin.

Zdroje záření rozdělujeme na přírodní (záření vzniká spontánně) a umělé (záření vzniká za přispění člověka). Obecně platí, že jakýkoli elektrický náboj pohybující se s nenulovým zrychlením vyzařuje elektromagnetické záření. Například pokud vodičem prochází střídavý elektrický proud, vyzařuje elektromagnetické záření o frekvenci proudu.

Typ záření	Rozsah vlnových délek (${\displaystyle \lambda }$ ) v metrech	Přírodní zdroj	Umělý zdroj
záření gama	menší než 10−12	reakce elementárních částic	betatrony, cyklotrony, jaderné reaktory
		reakce v atomovém jádře
rentgenové záření tvrdé	10−12–10−11
		reakce v elektronovém obalu atomu
rentgenové záření měkké	10−11–10−10
			výboj v plynu, elektrický oblouk, jiskra
rentgenové záření mezní	10−10–10−9
ultrafialové záření vakuové	10−9–10−8
ultrafialové záření blízké	10−8–10−7
světlo	10−7–10−6
		kmitání molekul	rozžhavená vlákna
infračervené záření v blízké oblasti	10−6–10−5
infračervené záření ve vzdálené oblasti	10−5–10−4
		reakce molekul
mikrovlny	10−4–10−1		tepelné zdroje
		kmitání elektronů
televizní a rozhlasové vlny (velmi krátké vlny)	10−1–10		elektronické oscilátory
rozhlasové vlny (krátké vlny)	10–102	atmosférické výboje
rozhlasové vlny (střední vlny)	102 − 103
			elektrické obvody
rozhlasové vlny (dlouhé vlny)	103–104
nízkofrekvenční vlny	větší než 104

 

Sluneční elektromagnetické záření představuje drtivou většinu energie, která dopadá na Zemi. Vzniká jadernými přeměnami v nitru Slunce. Existují tři hlavní atmosférická okna, kterými záření prochází a dopadá na zemský povrch. Jsou to optické okno (pro viditelné záření), infračervené a rádiové okno. Ta poskytují přímé kanály pro příjem elektromagnetického záření ze Slunce na zemský povrch a pro odchod tepelného záření z povrchu Země do okolního prostoru. Ostatní typy záření jsou atmosférou pohlcovány ve vysokém procentu nebo dokonce ze 100 %.

Spektrum slunečního záření propuštěného zemskou atmosférou lze rozdělit na:

• záření ultrafialové (zanedbatelná část dopadajícího záření)
• záření viditelné (45 % dopadajícího záření)
• záření infračervené (49 % dopadajícího záření)
• záření radiové (zanedbatelná část dopadajícího záření)

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Elektromagnetische Welle na německé Wikipedii a Electromagnetic radiation na anglické Wikipedii.

• Elektromagnetické vlny
• Elektromagnetické spektrum
• Záření alfa
• Záření beta
• Záření gama

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu elektromagnetické záření na Wikimedia Commons