Červenka obecná

Rodové jméno, Erithacus, pochází z řeckého erithakos a odkazuje na neznámého ptáka, obvykle ztotožňovaného s červenkou obecnou.^[3] Druhové jméno, rubecula, má základ v latinském ruber, které v češtině znamená „červený“, a je patrně zdrobnělinou (byť je možné zakončení odvozovat i od slova gula, „hrdlo“).^[4]

Český název červenka má předobrozenecký původ a podobně jako latinské druhové jméno je odvozen z červené náprsenky tohoto ptáka. V ostatních slovanských jazycích se pro druh objevují jména jiná; k nejbližším tomu českému patří polský název rudzik. Ve staročeštině byl druh označován také výrazy ludačka, udačka či místně hudačka, patrně proto, že staví dobře ukrytá hnízda (základovým slovem by v takovém případě mohlo být louditi, tedy „klamat“).^[5]

Druh prvně popsal Carl Linnaeus v roce 1758 v 10. vydání svého díla Systema Naturae pod názvem Motacilla rubecula. Do rodu Erithacus druh zařadil francouzský přírodovědec Georges Cuvier roku 1800.^[6]

Rod Erithacus dříve vedle červenky obecné čítal další dva druhy: E. akahige a E. komadori. U uvedených východoasijských druhů nicméně byla na základě molekulárně fylogenetických studií prokázána bližší příbuznost se skupinou jiných asijských druhů nežli s červenkou obecnou, což vedlo k revizi a přeřazení obou druhů do rodu Larvivora. Červenka obecná se tak po této změně stala jediným druhem rodu Erithacus. Rod Erithacus byl tradičně považován za blízce příbuzný s rody Luscinia a Tarsiger, nicméně nedávné fylogenetické analýzy jako blíže spřízněné uvádějí africké monotypické rody Pogonocichla a Swynnertonia.^[6]

U červenky obecné se rozlišuje 8 poddruhů:^[6][7]

• E. r. melophilus Hartert, 1901 – žijící na Britských ostrovech;
• E. r. rubecula (Linnaeus, 1758) – Maroko a většina Evropy východně po Ural;
• E. r. tataricus Grote, 1928 – Ural, severozápadní Sibiř;
• E. r. superbus Koenig, 1889 – Tenerife a Gran Canaria;
• E. r. witherbyi Hartert, 1910 – Alžírsko a Tunisko;
• E. r. valens Portenko, 1954 – Krym;
• E. r. caucasicus Buturlin, 1907 – severní a východní Turecko, Ázerbájdžán;
• E. r. hyrcanus Blanford, 1874 – jihovýchodní Ázerbájdžán, severní Írán.

Velikosti vrabce, s velkou hlavou a poměrně dlouhýma tenkýma nohama. Délka těla je 12,5–14 cm, rozpětí křídel dosahuje 20–22 cm a hmotnost se pohybuje v rozmezí 15–22 g. Svrchní část těla je světle hnědá s úzkou žlutou páskou v křídlech, spodní modrošedá a bílá s nápadnou rezavočervenou náprsenkou na tváři a hrudi. Pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou celí hnědí, světle skvrnití a postrádají červenou náprsenku. Zobák je černohnědý se světle hnědou u kořene dolní čelisti, nohy hnědé a duhovka tmavohnědá.^[7][8][9]

Pelichání mladých ptáků (částečné) probíhá v srpnu až září, dospělých ptáků (úplné) někdy již od července do konce září.^[7]

Dospělý pták je díky výrazné oranžové náprsence ve středoevropských podmínkách zaměnitelný pouze s lejskem malým, od kterého se liší větší velikostí, oranžovou náprsenkou zasahující až po tváře a ocasem bez bílých skvrn. Mladý pták se svým skvrnitým zbarvením podobá mladým slavíkům, má však hnědší ocas.

Červenka obecná má evropský typ rozšíření, s areálem sahajícím od severní Afriky a západní Evropy východně po řeku Ob.^[10] Je převážně tažná, se zimovišti v západní a jižní Evropě, severní Africe a na Blízkém východě.^[7]

Žije ve všech typech lesa s nepříliš hustým bylinným patrem, přičemž dává přednost stinným místům v blízkosti vody. Lze ji nalézt také v houštinách, parcích, sadech, zahradách a na hřbitovech. V Evropě vystupuje až po 2 200 m n. m.^[6]

V ČR hnízdí běžně na celém území od nížin po hory, nejvýše v Hrubém Jeseníku do 1400 m n. m. Populace hnízdící v ČR je převážně tažná, pravidelně zde však zimují ptáci ze severských populací.^[7]

V některých částech areálu je červenka obecná častým obyvatelem zeleně kolem lidských sídel, jinde spíše plachým lesním ptákem. Zdržuje se hlavně na zemi v krytu vegetace, kde poskakuje s mírně zdviženým ocasem a svěšenými křídly. Zcela nekrytým plochám bez vegetace se pokud možno vyhýbá, a při jejich překonávání obvykle letí nízko nad zemí přímo do nejbližšího keře.^[6]

Táhne v noci, dle údajů od okroužkovaných ptáků rychlostí až 100 km/den.^[6]

Vábí krátkým „tik“, které při vyrušení přechází do dlouhé řady „tik–ik–ik–ik“. Poplašný hlas je velice tenké „tsííí“ podobné hlasu kosa černého. Zpěv je kolísavý, zvonečkovitě znějící.^[8] Mimo období pelichání zpívá po celý rok, začíná ještě před rozedněním a končí večer až téměř za tmy jako jeden z posledních pěvců. Zpívají obě pohlaví; zpěv samce bývá delší a rozmanitější. Maximum zpěvní aktivity u samce připadá na období námluv a u samice na podzim (v období rozmnožování zpívá na rozdíl od samce jen zřídka).^[6]

Červenka obecná je celoročně teritoriálním ptákem, který vedle hnízdních okrsků obhajuje oddělená potravní teritoria také v zimě (samci ze stálých populací běžně hájí stejný okrsek celý život). Hnízdí monogamně, příležitostně je zdokumentována též bigamie. U tažných populací na hnízdiště jako první přilétá samec, který bezprostředně poté zabírá teritorium, začíná zpívat a vyčkává návratu samice. U stálých ptáků dochází k tvorbě párů mnohdy již v průběhu ledna, a to obvykle dvěma způsoby: buď se samice přesune do okrsku cizího samce, nebo se sousedící teritoria obou ptáků spojí. Zřídka může také samice ve svém teritoriu setrvat a vyčkat, dokud se k ní nepřipojí samec. Během fertilní periody samice žadoní podobně jako mláďata na hnízdě a samec ji v závislosti na intenzitě volání krmí a zároveň aktivně střeží před samci z okolí. Krmení samice samcem někdy pokračuje i v průběhu sezení na vejcích, ale část samic samce naopak po spáření až do začátku líhnutí mláďat odhání.^[6]

 

Hnízdní okrsek o rozloze cca 0,3–0,7 ha je hájen velmi intenzivně prostřednictvím zpěvu a charakteristického postoje se zvedáním hlavy, vystavováním červené náprsenky a pocukáváním těla, křídel a ocasu.^[7] V případě, že vniknuvší jedinec tohoto varovného chování ze strany domovského ptáka nedbá, může dojít i k soubojům, které mohou být velmi tvrdé a v krajních případech končit fatálními zraněními jednoho ze soupeřů. V rámci teritoriálního chování bylo prokázáno, že červenky rozlišují mezi zpěvy sousedních a cizích samců a vnímají také směr, odkud zpěv přichází. Na ptáky ze sousedních teritorií reagují méně agresivně než na cizince, ozve-li se však sousedův zpěv z protilehlé hranice teritoria, než má, je reakce stejně agresivní jako v případě cizince.^[11] Cílem útoků červenek se příležitostně mohou stát i jiné druhy ptáků podobné velikosti.^[9]

Vzhledem k většímu poměru samců než samic v populaci zůstává přibližně 20 % z nich nespárovaných. Tito nehnízdící ptáci často využívají společná nocoviště v krytu křovin.^[12]

Místo k hnízdění vybírá samice. Otevřené miskovité hnízdo je většinou na zemi ve svahu, břehu potoka nebo ve strži, zřídka i v dutém pařezu, stromu, (polo)budce, ve zdi, pohozené plechovce či jiné přírodní i umělé (polo)dutině. V ptačí budce je zdokumentováno hnízdění ve výšce až 7,5 m. Stavebním materiálem je suché listí, mech, tráva, kořínky a jiný rostlinný materiál, výstelku kotlinky tvoří rostlinná vlákna, kořínky a srst. Hnízdo staví většinou samotná samice po dobu 4–5 dní.^[6][7]

 

Ve střední Evropě hnízdí pravidelně 2×, vzácně 3× ročně od dubna do července. Snůška čítá 5–7 smetanově bílých, drobně rezavohnědě nebo červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 19,7 × 15,1 mm. Jsou známy i početnější snůšky (až s 10 vejci), ale v takových případech se předpokládá účast více než jedné samice. Snášení probíhá denně v časných ranních hodinách, někdy s jednodenní pauzou. Inkubace trvá 13–14 dnů a podílí se na ní pouze samice. Mláďata jsou krmena oběma rodiči, hnízdo opouštějí ve stáří 13–15 dnů a dalších 8 dnů jsou přikrmována. V případě mláďat z prvního hnízdění s nimi v poslední fázi setrvává již jen samec, zatímco samice začíná se stavbou nového hnízda. Po plném osamostatnění jsou mladí ptáci z domovského okrsku vyhnáni. Pohlavní dospělost nastává ve 2. kalendářním roce.^[7]

Ztráty na snůškách dosahují zhruba 21 %, nejčastější příčinou je predace.^[7] Studie neprokázala korelaci hnízdní úspěšnosti s velikostí hnízdního okrsku, nýbrž s hustotou vegetace ano.^[13]

Hlavním predátorem červenky obecné je krahujec obecný,^[14] za ztrátami na hnízdech stojí také kočka, tchoř, veverka, rejsek, straka,^[7] kuna nebo plch.^[15] Průměrná délka života se vlivem vysoké úmrtnosti pohybuje kolem jednoho roku. Každý rok totiž nepřežije více než 60 % dospělých ptáků. K nejcitelnějším ztrátám dochází během krutých zim, doprovázených akutním nedostatkem potravy.^[14] Nejvyšší známý věk v ČR je 18 let a 7 měsíců.^[7]

Červenka sbírá většinu potravy z povrchu půdy, přičemž často aktivně prohledává hrabanku nebo útočí z nízkých větví keřů a stromů; zdokumentován je i lov potravy v mělké vodě. V hnízdním období se živí bezobratlými, hlavně hmyzem a pavoukovci, po zbytek roku přijímá také rostlinnou potravu, tvořenou měkkými semeny, bobulemi a jinými plody.^[7] Na hnízdech v dubobukovém lese na Slovensku bylo zjištěno celkem 404 vzorků potravy náležících asi 109 druhům bezobratlým o průměrné velikosti 8,4 mm. Mezi nejčastěji zastoupené skupiny (početně i objemově) patřili slíďákovití (Lycosidae), mouchovití (Muscidae), housenky můrovitých (Noctuidae) nebo mnohonožky (Diplopoda).^[16]

Denní spotřeba potravy u dospělého ptáka představuje až 750 bezobratlých o rozměrech 2–6 mm, což odpovídá přibližně 120 % jeho tělesné hmotnosti.^[17] Mladý pták v prvním roce spotřebuje dohromady zhruba 4,5 kg potravy, u dospělého ptáka je spotřeba více než dvojnásobná.^[6]

Červenka obecná je v Evropě běžným ptákem s populací odhadovanou na 43–83 milionů párů (2004). V letech 1970–90 byly celkové počty v Evropě stabilní a v období let 1990–2000 i přes pokles jedné z klíčových populací ve Švédsku mírně narostly.^[18] Jako stabilní se v posledních desetiletích jeví také početnost v ČR, kde byly celkové stavy mezi lety 1985–89 stejně jako v letech 2001–03 odhadnuty na 0,5–1 milion párů.^[19] Červenka obecná se řadí mezi 15 nejběžnějších ptačích druhů na území ČR.^[20]

 

V severské mytologii je červenka představována jako posel zpráv boha blesků Thóra.^[21] V severní Evropě je tradičně vnímána jako jeden ze symbolů Vánoc a objevuje se jako častý motiv na vánočních pohlednicích.^[6] Dle anglické pověsti získala oranžovočervenou náprsenku od Kristovy krve, když mu při ukřižování zpívala do ucha utěšující píseň.^[21]

V minulosti červenka platila také za oblíbeného klecového ptáka chovaného v domácnostech pro svůj vzhled a zpěv, což zmiňuje i Brehm (1888):^[22]

Ve světnicích nejoblíbenějším je ptákem našeho lidu; čile poskakujíc a poletujíc sem a tam, vychytává na podzim mouchy a za smutných dnů zimních obveseluje venkovany příjemným svým zpěvem. Je tvorem roztomilým, který dává na jevo svou čilou, veselou povahu za každé příležitosti. (…) Píseň ta právě tak příjemná je v pokoji jako v lese, a proto pták náš velmi často se ochočuje. Přivykaje brzo v zajetí, pozbývá vší plachosti, kterou jevil ještě s počátku, a osvědčuje se za tvou obvyklou přítulnosť k člověku. Po nějaké době oblíbí si svého pěstouna nad míru a pozdravuje ho po každé, jekmile se objeví, líbezně cvrlikaje (švehole), vole nadýmaje a všelijak způsobně se pohybuje. Vhodně jsa ošetřován, vydrží mnoho let v zajetí, a zdá se, že podává se úplně svému osudu. I přihodilo se, že červenky, které prožily zimu v pokoji a příštího jara byly puštěny, na podzim zase se vrátily do příbytku svého hostitele, prosíce ho takořka, aby je opět přijal; některé přivykly tak, že volně vyletovaly a přiletovaly; několik párů v pokoji také se rozplemenilo.

Život zvířat, str. 135–136

Červenka obecná byla Českou společností ornitologickou zvolena Ptákem roku 2016, čímž chtěl spolek dle vlastního vyjádření „upozornit na skutečnost, že i běžným a široce rozšířeným druhům může hrozit nebezpečí – například prosklené zastávky hromadné dopravy“.^[20]

• BEZZEL, Einhard. Ptáci. Rebo Productions, 2007. ISBN 978-80-7234-292-1.
• HERA, Iván; HERNÁNDEZ‐TÉLLEZ, Irene; PÉREZ‐RIGUEIRO, José; PÉREZ‐TRIS, Javier; ROJO, Francisco Javier; TELLERÍA, José Luis. Mechanical and structural adaptations to migration in the flight feathers of a Palaearctic passerine. S. 979–989. Journal of Evolutionary Biology [online]. 2020-07. Roč. 33, čís. 7, s. 979–989. DOI 10.1111/jeb.13630. (anglicky) 
• Ptačí svět. 2016, roč. XXIII, čís. 1. Dostupné online. 

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu červenka obecná na Wikimedia Commons
•   Taxon Erithacus rubecula ve Wikidruzích
•   Slovníkové heslo červenka obecná ve Wikislovníku
• Mapa hnízdního rozšíření červenky obecné v Evropě v letech 2013–2017 a porovnání s 80. lety 20. století na EBBA2.info (anglicky)
• Červenka obecná na Bird Migration Atlas (anglicky, španělsky, francouzsky)