[go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Tim Page

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tim Page
Narození25. května 1944
Royal Tunbridge Wells
Úmrtí24. srpna 2022 (ve věku 78 let)
Bellingen
Povolánífotograf a válečný fotograf
OceněníCena George Polka (1997)
Zlatá medaile Roberta Capy (1997)
Infinity Awards (1998)
Webová stránkawww.timpage.com.au
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tim Page (25. května 1944, Royal Tunbridge Wells, Spojené království – 24. srpna 2022[1], Bellingen, Nový Jižní Wales, Austrálie) byl britsko-australský fotožurnalista, který se proslavil válečnými fotografiemi během války ve Vietnamu. Procestoval celou Evropu, Pákistán, Indii, Barmu, Thajsko a Laos a později se usídlil v Brisbane v Austrálii, kde byl profesorem fotožurnalistiky na Griffithské univerzitě.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Page se narodil 25. května 1944 v Tunbridge Wells v Kentu. V roce 1962 opustil Anglii a vydal se po souši přes Evropu, Pákistán, Indii, Barmu, Thajsko a Laos. Bez peněz v Laosu našel práci jako zemědělský poradce pro USAID. Začal pracovat jako novinářský fotograf v Laosu pro UPI a AFP, poté, co se sám naučil fotografovat.[2] Jeho exkluzivní fotografie pokusu o státní převrat v Laosu v roce 1965 pro UPI mu zajistily pracovní místo v saigonské kanceláři tiskové agentury. Je vyzdvihován za svou práci akreditovaného novinářského fotografa na volné noze ve Vietnamu a Kambodži v 60. letech minulého století a také si našel čas na dokumentaci šestidenní války na Středním východě v roce 1967. Kvůli zážitku blízké smrti na počátku 60. let 20. století začal svůj život vnímat jako „volný čas“.[3] To ho vedlo k fotografování v nebezpečných situacích, kam by se jiní novináři neodvážili.[4] Podobně byl Page uchvácen vzrušením a půvabem válčení, což přispělo ke stylu fotografií, pro který je uznávaný.[4]

Koncem roku 1965 Page sdílel dům na 47 Bui Thi Xuan v Saigonu s Leonardem Caparrosem a dalšími korespondenty Simonem Dringem, Martinem Stuart-Foxem a Stevem Northupem, známým jako „Frankieho dům“ po domácím vietnamském domovníkovi. Frankie's House se stal společenským klubem pro skupinu korespondentů mezi úkoly v terénu a jejich přátel, kteří tam užívali velké množství drog.[5] Sám Page se drogové kultuře nevyhýbal, během svého pobytu ve Vietnamu se touto tematikou zabýval a věnoval jí velkou část své knihy Page after Page (Stránka za stránkou). Michael Herr v knize Dispatches psal o Pageovi jako o „nejextravagantnějším“ z „extrémních šílenců pobíhajících po Vietnamu“, což je ve většině ohledů způsobeno množstvím drog, které rád bral.[6] Jeho neobvyklá osobnost byla součástí inspirace pro postavu novináře, kterou hraje Dennis Hopper ve filmu Apocalypse Now.[7]

V roce 1965, krátce poté, co Page poprvé publikoval v časopise Life, natočil Erik Durschmied The Mills of the Gods: Vietnam pro seriál CBC Document. Během tří týdnů natáčení Durschmied onemocněl, Page byl najat, aby pokračoval, dokud nebude Durschmied zpět v plném zdraví. Asi 25 % dokumentu natočil Page, natočil 850 stop filmu, na finální odvysílaný film jich bylo použito 450. V době, kdy bylo protiválečné hnutí v plenkách, film otevřel rozhovory po celém světě. V roce 1966 získal film Cenu George Polka za nejlepší televizní dokument[8] a Kanadskou filmovou cenu za film roku.[9][10]

Page byl čtyřikrát zraněn při akci. Poprvé v září 1965, byl v Chu Lai, kde byl zasažen šrapnelem do nohou a žaludku; podruhé v Danangu během buddhistických nepokojů (1966), kde utrpěl další šrapnelové rány do hlavy, zad a paží; potřetí v srpnu 1966 v Jihočínském moři, kde byl na palubě kutru pobřežní stráže Point Welcome, když byla mylně považována za loď Viet Congu, a piloti amerického letectva zaútočili na plavidlo a nechali Page zmítaného na moři s více než dvě stě ranami. Naposled v dubnu 1969 Page vyskočil z helikoptéry, aby pomohl naložit zraněné vojáky. Ve stejnou chvíli seržant šlápl na minu poblíž a poslal Pageovi do hlavy 2-palcový šrapnel.[11] Tento výčet zranění vedl jeho kolegy z oboru k vtipkování, že se nikdy nedožije 23 let.[12] Další rok strávil ve Spojených státech, kde absolvoval rozsáhlou neurochirurgickou operaci. Během zotavování se úzce zapojil s vietnamskými veterány proti válce a pracoval jako pečovatel o amputované, traumaticky šokované a vystresované mladé muže. Jedním z nich byl Ron Kovic.[13] V té době se s Kovicem a Pagem přátelil také Richard Boyle.[14]

Dne 9. prosince 1967 byl Page zatčen v New Haven ve státě Connecticut spolu s dalšími novináři Mikem Zwerinem a Yvonnou Chabrierovou na nechvalně známém koncertu rockové skupiny Doors, kde byl na pódiu zatčen zpěvák Jim Morrison. Obvinění proti všem čtyřem byla stažena pro nedostatek důkazů.[15]

V 70. letech Page pracoval jako fotograf na volné noze pro hudební časopisy jako Crawdaddy a Rolling Stone. V lednu 1973 Page trávil čas s Billem Cardosem a Hunterem S. Thompsonem, který dokumentoval Super Bowl VII. Page fotografoval Thompsona, jak jezdí na Black Shadow Motorbike, ale členové Rolling Stone ztratili negativy. Rolling Stone chtěli, aby se v roce 1975 Page vrátil s Thompsonem do Vietnamu , ale Thompson řekl, že Page je příliš šílený.[16] Během Pageova zotavování na jaře 1970 se dozvěděl o dopadení svého nejlepšího přítele, spolubydlícího a kolegy fotožurnalisty Seana Flynna v Kambodži. V průběhu 70. a 80. let se pokoušel odhalit Flynnův osud a místo posledního odpočinku a chtěl postavit památník všem, kteří byli v médiích zabiti nebo zmizeli ve válce. To ho vedlo k založení nadace Indochina Media Memorial Foundation a zrodila se myšlenka knihy Requiem, kterou editoval kolega z vietnamské války Horst Faas.[17] Pageovo pátrání po objasnění záhady Flynnova osudu pokračovala; ještě v roce 2009 byl zpět v Kambodži a stále hledal místo Flynnových ostatků.

Pageova kniha Requiem obsahuje fotografie pořízené všemi fotografy a novináři zabitými během vietnamských válek proti Japoncům, Francouzům a Američanům. Requiem se od počátku roku 2000 stalo putovní fotografickou výstavou umístěnou pod správu Mezinárodního muzea fotografie a filmu George Eastman House. Výstava byla prezentována ve vietnamském muzeu válečných pozůstatků v Ho Či Minově Městě a také v New Yorku, Chicagu, Atlantě, Washingtonu, Tokiu, Hanoji, Lausanne a Londýně. V roce 2011 byla vybrána jako hlavní výstava měsíce fotografie Asie v Singapuru.

Page byl námětem mnoha dokumentů a dvou filmů a autorem mnoha knih. Žil v Brisbane v Austrálii, poté, co opustil válečnou fotografii. Byl mimořádným profesorem fotožurnalistiky na Griffithově univerzitě.

Při záplavách v Queenslandu v letech 2010–2011 byly Pageovy archivy v jeho suterénu poškozeny, což v té době zdůraznilo potřebu dlouhodobějšího domova pro to, co odhadoval na tři čtvrtě milionu snímků nashromážděných za jeho 45letou kariéru.[18]

Tim Page zemřel na rakovinu jater ve svém domě v Novém Jižním Walesu dne 24. srpna 2022 ve věku 78 let.[19]

Vybrané knihy

[editovat | editovat zdroj]
  • Tim Page's Nam (1983)
  • Sri Lanka (1984)
  • Ten Years After: Vietnam Today (1987)
  • Page after Page: Memoirs of a War-Torn Photographer (1988)
  • Derailed in Uncle Ho's Victory Garden (1995)
  • Mid Term Report (1995)
  • Requiem (1997)
  • The Mindful Moment (2001)
  • Another Vietnam (2002)

Vybrané filmy o Tim Pageovi

[editovat | editovat zdroj]
  • Darkness at the Edge of Town, 1991
  • Frankie's House, 1992
  • Vietnam's Unseen War (Pictures from the Other Side)
  • Mentioned in Dispatches (BBC Arena, 1979)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tim Page na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Tim Page, storied Vietnam War photographer, dies at 78. Washington Post. Dostupné online [cit. 2022-08-25]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  2. ↑ Mydans, Seth (18 June 2010), "Combing Cambodia for Missing Friends", The Saturday Profile, The New York Times.
  3. ↑ Tim Page, Page after Page (Glasgow, 1989), s. 31.
  4. ↑ a b Kevin Jackson, "Tim Page: Pictures of War and Peace", The Independent, 20. října 2001.
  5. ↑ LAURENCE, John. The Cat from Hue. [s.l.]: Public Affairs, 2001. Dostupné online. ISBN 1586481606. S. 295–314. 
  6. ↑ Michael Herr, Dispatches (Londýn, 1978), s. 189–191.
  7. ↑ Gaby Wood, '"Mourning Vietnam", The Observer, 23. září 2001.
  8. ↑ "CBC show wins award". The Globe and Mail, March 3, 1966.
  9. ↑ "Beryl Fox production wins top film award". The Globe and Mail, 7. května 1966.
  10. ↑ PAGE, Tim. Page After Page. [s.l.]: Paladin, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-586-09013-8. (anglicky) 
  11. ↑ Herr, Dispatches, s. 185–191, 197–199.
  12. ↑ Herr, Dispatches, s. 200.
  13. ↑ Vietnam Veterans Against the War: THE VETERAN: Author Disagrees with Review [online]. [cit. 2021-03-05]. Dostupné online. 
  14. ↑ Roger Steffens & The Family Acid's Half Century On The Reggae Trod [online]. 2018-04-17 [cit. 2021-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ MANZAREK, Ray. Light My Fire. [s.l.]: Berkley Trade, 1999. ISBN 978-0-425-17045-8. S. 272. 
  16. ↑ Latest piece from Text & Image, srpen 2014. HST and 'Gonzo' inventor Bill Cardoso [online]. [cit. 2021-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Horst Faas: Horst Faas, who has died aged 79, was an award-winning photographer best known for his arresting images of the Vietnam War. [online]. 11 May 2012. Dostupné online. 
  18. ↑ Noble, Christopher, "Tim Page needs home for his photo archive", MarketWatch, 13. 2. 2011, cit. 9. 8. 2011.
  19. ↑ Tim Page, Gonzo Photographer of Vietnam War, Is Dead at 78

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Fotografové Vietnamské války
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tim_Page&oldid=23499125“