Tahová cesta

Tahová cesta (někdy též tahová trasa^[1]) je dráha ptačího letu využívaná velkým množstvím ptáků při migraci mezi jejich hnízdišti a zimovišti. I když ornitologové pracují s tahovými cestami u všech druhů stěhovavých ptáků, koncept tahových cest byl původně vytvořen v souvislosti s ochranným managementem vodního ptactva. O tahových cestách lze uvažovat o jakýchsi nebeských dálnicích, do které nalétávají stěhovavé druhy a populace z různých koutů světa. Tahové cesty jsou často velmi dlouhé a překračují moře a kontinenty.

O tahové cestě lze též uvažovat jako o celém areálu rozšíření migračního druhu ptáka od jeho hnízdiště přes tahové zastávky (odpočinková místa, kde ptáci zastavují za účelem odpočinku a potravy) až po zimoviště.^[2]

Počátky vzniku konceptu tahových cestu sahají do 30.–40. let 20. století do Spojených států amerických. Koncept byl vyvinut hlavně pro potřeby ochrany a managementu vodních ptáků, kteří často migrují na dlouhé vzdálenosti a pro jejich ochranu je potřeba mobilizovat ochranáře mnoha států. Koncept tahových cest se brzy po vytvoření začal hojně používat v managementu vodních ptáků a postupně se začal využívat i u dalších typů ptactva.^[3]

S konceptem tahových cest se lze setkat v zásadě v těchto kontextech:

• Jednodruhové tahové cesty. V těchto případech tahové cesty označují různé trasy, resp. celý areál výskytu stěhovavého druhu během tahu. Je časté, že v rámci populace téhož druhu nemigrují všichni jedinci stejnou cestou, a druh má tak několik tahových cest, které občas mohou vést úplně jinými směry.
• Vícedruhové tahové cesty. Tahové cesty jednotlivých druhů si lze představit jako malé potůčky, které se v určitých oblastech potkávají a slévají se do jedné velké řeky. Tato pomyslná řeka ptactva či „nebeská dálnice“ představuje hlavní tahové cesty migračního ptactva, které často překračují kontinenty nebo velké vodní plochy. U vodních ptáků je mezinárodně uznávaných 8 tahových cest.
• Globální tahové cesty. Jedná se o geograficko-politické regiony, které zahrnují druhy s podobnými tahovými cestami. Jedná se o nejširší záběr, jaký pojem tahová cesta může mít. Příkladem jednoho ze čtyř takových regionů může být Africko-eurasijská tahová cesta, který zahrnuje v podstatě všechny druhy migrující mezi Afrikou a Evropou / střední Asií.^[3]

U vodního ptactva se rozeznává 8 hlavních globální tahových cest, kterými jsou:^[3][4]

1. Pacifická tahová cesta
2. Mississippská tahová cesta
3. Atlantická tahová cesta
4. Východo-atlantická tahová cesta
5. Černomořsko-středozemní tahová cesta
6. Západoasijsko-východoafrická tahová cesta
7. Středoasijská tahová cesta
8. Východoasijsko-australasijská tahová cesta

Tyto tahové cesty lze seskupit do čtyřech větších skupin, a sice:^[5]

• Americké tahové cesty (1, 2, 3 ze seznamu výše)
• Africko-eurasijské tahové cesty (4, 5, 6)
• Středoasijské tahové cesty
• Východoasijsko-australasijské tahové cesty

Toto rozdělení je však jedno z možných, např. ve Spojených státech tamní ochranáři rozeznávají 4 tahové cesty namísto tří.

Pro potřeby ochrany a managementu vodního ptactva se v Severní Americe rozeznávají čtyři tahové cesty, a sice:^[6]

1. Atlantická
2. Mississippská
3. Centrální
4. Pacifická

Druhy hnízdící v Česku nejčastěji táhnou na zimu do Středomoří a na Pyrenejský a Apeninský poloostrov. Množství druhů však pokračuje i dále do Afriky, přičemž nejčastěji ptáci táhnout následujícími třemi tahovými cestami:

1. Jihozápadní cestou před Pyrenejský poloostrov a Gibraltarský průliv;
2. Jihovýchodní cestou přes Balkánský poloostrov;
3. Cestou přes Apeninský poloostrov, Sicílii a dále napřímo přes Středozemní moře.^[7]

Nezřídka se stává, že sousedící populace téhož druhu migrují do zimovišť jinými trasami nebo migrují do zimovišť v jiných lokalitách. Oblasti mezi těmito populacemi se říká migrační rozhraní. Tento jev způsobují geografické bariéry i historické glaciální cykly, které formovaly výskyt a pohyb ptactva. V Česku se toto rozrahní nacházá také; zatímco některé moravské populace ptáků táhnou na jih jihovýchodní tahovou cestou, ptáci ze západní části země mohou zvolit jihozápadní migrační cestu.^[8] Příkladem mohou být poulace rákosníků obecných, rehku domácích^[9] nebo čápů bílých.^[10]

česky

• CEPÁK, Jaroslav, et al., 2008. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky = Czech and Slovak bird migration atlas. Praha: Aventinum. ISBN 978-808-6858-876. 
• CLOUDSLEY-THOMPSON, John, 1988. Migrace zvířat. Praha: Albatros. 
• ČERNÝ, Walter, 1980. Ptáci. Praha: Artia. 
• VESELOVSKÝ, Zdeněk. Obecná ornitologie. Praha: Academia, 2001. ISBN 8020008578. 

anglicky

• BERTHOLD, P., 2001. Bird migration: a general survey. Oxford: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780198507871. (anglicky) 
• BOERE, Gerard C.; STROUD, David A. The flyway concept: what it is and what it isn’t. In: BOERE, G. C.; GALBRAITH, C. A.; STROUD, D. A. Waterbirds around the world: a global overview of the conservation, management and research of the world's waterbird flyways. Edinburgh: The Stationery Office, 2006. Dostupné online. ISBN 0114973334. (anglicky)
• LINCOLN, Frederick C., 1935. Migration of Birds: Circular 16. Manhattan, Kansas, US: U.S. Fish and Wildlife Service. Dostupné online. (anglicky) 
• NEWTON, Ian, 2008. The migration ecology of birds. Amsterdam: Elsevier-Academic Press. ISBN 978-0-12-517367-4. (anglicky) 
• RAPPOLE, John H., 2013. The avian migrant: the biology of bird migration. New York: Columbia University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-231-14678-4. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu tahová cesta na Wikimedia Commons