Tonicita

Tonicita je míra gradientu efektivního osmotického tlaku dvou roztoků oddělených polopropustnou membránu. Tonicita je bezrozměrná veličina a je rovna relativní koncentraci rozpuštěných látek, které neprojdou membránou, čímž ovlivňují směr a sílu difuze rozpouštědla (nejčastěji vody). Na rozdíl od osmotického tlaku, tonicita je ovlivněna jen koncentrací rozpuštěných látek , které neprojdou membránou (tzv. efektivní osmotický tlak) zatímco ostatní rozpuštěné látky membránou projdou a jejich koncentrace se ustálí na stejné výši u obou roztoků. Známe tři druhy tonicity: hypertonicita, hypotonicita a izotonicita.

Hypertonický roztok (hypertonikum) je oproti zkoumané buňce koncentrovanější (více rozpuštěných látek než v buňce). Buňka zpravidla odevzdává vodu. Dochází ke scvrknutí buňky a smrštění rostlinných vakuol (plazmolýza). Hypertonickým roztokem může být např. slaná (mořská) voda. Ryby ve slané vodě potřebují žábry, resp. jejich buňky, aby z těla osmoticky dostaly vodu. Pokud se zbaví velkého množství vody, začnou ryby přijímat slanou vodu a metabolicky srážet a vylučovat sůl, čímž gradient osmotických tlaků roztoků v žaberních buňkách a v moři sníží a difuze vody (osmóza) se zastaví. Takový jev se nazývá osmoregulace.^[1]

Hypotonický roztok (hypotonikum) je oproti zkoumané buňce méně koncentrovaný (méně rozpuštěných látek než v buňce). Proto buňka zpravidla přijímá vodu. U rostlinných buněk s pevnou buněčnou stěnou probíhá velký nárůst objemu buňky (plazmoptýza) a zvětšuje se její turgor (tlak na buněčnou stěnu), ale díky tuhosti buněčné stěny nepraskne. Živočišné buňky zpravidla praskají. Hypotonickým roztokem může být např. "sladká" (běžná, říční, povrchová...) voda.

Izotonické prostředí (izotonikum) má stejnou koncentraci jako zkoumaná buňka.

• Osmóza
• Plazmolýza
• Plazmoptýza

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tonicita na Wikimedia Commons