Recep Tayyip Erdoğan

Recep Tayyip Erdoğan
12. prezident Turecka
Úřadující
Ve funkci od: 28. srpna 2014
Předseda vlády	Ahmet Davutoğlu Binali Yıldırım
Viceprezident	Cevdet Yilmaz
Předchůdce	Abdullah Gül
25. premiér Turecka
Ve funkci: 14. března 2003 – 28. srpna 2014
Prezident	Ahmet Necdet Sezer Abdullah Gül
Předchůdce	Abdullah Gül
Nástupce	Ahmet Davutoğlu
Stranická příslušnost
Členství	Strana národní spásy (před 1981) Strana blahobytu (1983–1998) Strana ctnosti (1998–2001) Strana spravedlnosti a rozvoje (2001–2014, od 2017)
Narození	26. února 1954 (70 let) Istanbul Turecko Turecko
Choť	Emine Erdoğanová
Děti	Sümeyye Erdoğanová Necmettin Bilal Erdoğan Ahmet Burak Erdoğan Esra Erdoğan
Příbuzní	Berat Albayrak (zeť) Selçuk Bayraktar (zeť)
Sídlo	Istanbul
Alma mater	Marmarská univerzita
Profese	státník, politik a ekonom
Náboženství	sunnitský islám
Ocenění	Zlatá deska Akademie úspěchu (2004) Řád Pákistánu (2009) Mezinárodní cena krále Fajsala za službu islámu (2010) Řád zlatého rouna (2010) Řád Danaker (2011) … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	www.tccb.gov.tr
Commons	Recep Tayyip Erdoğan
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Recep Tayyip Erdoğan (tureckou výslovností [ɾeˈd͡ʒep tajˈjip ˈæɾdo.an]IPA; * 26. února 1954 Istanbul) je od srpna 2014 prezident Turecké republiky, bývalý starosta Istanbulu a v letech 2003 až 2014 turecký premiér.

Erdoğan se narodil na předměstí Istanbulu, ve čtvrti Kasımpaşa, v rodině, která se sem přestěhovala z provincie Rize. Vychodil náboženské školy a v mládí byl nucen si přivydělávat pouličním prodejem.

Je zakladatelem Strany spravedlnosti a rozvoje (turecky Adalet ve Kalkınma Partisi, zkráceně AK Parti), která má většinu poslaneckých mandátů v tureckém parlamentu. Pochází z islamistického politického zázemí, ale sám sebe popisuje jako konzervativního demokrata.

V roce 1994 byl zvolen starostou Istanbulu. V roce 2002 jeho strana AKP vyhrála parlamentní volby a v roce 2003 se stal tureckým premiérem. Jako jediný turecký politik dokázal vyhrál parlamentní volby třikrát po sobě, vždy s vyšší podporou zejména díky hospodářskému růstu země.^[1]

V historicky první přímé prezidentské volbě byl 10. srpna 2014 zvolen již v prvním kole prezidentem Turecké republiky. Dne 28. srpna se ujal úřadu a od opozičních novinářů a politiků si vysloužil nálepku diktátora.^{[2][3][4][5][6]}

Po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v červenci 2016 zahájil rozsáhlé čistky v armádě, policii, justici, státní správě a ve školství.^[7] Dne 20. července vyhlásil výjimečný stav na následující tři měsíce, díky kterému může Erdogan vládnout pomocí dekretů, může omezit či pozastavit právo shromažďovací nebo svobodu slova.^[8] Následně svým dekretem nařídil uzavření 1043 soukromých škol, 1229 spolků a nadací, 19 odborových svazů, 15 univerzit a 35 zdravotnických zařízení s tím, že tyto instituce jsou údajně podezřelé ze styků s Fethullahem Gülenem, kterého Erdogan označuje za údajného strůjce neúspěšného převratu.^[9] K březnu 2018 bylo více než 160 000 lidí propuštěno nebo postaveno mimo službu a 50 000 lidí skončilo ve vězení.^[10] Do února 2019 bylo zatčeno na 77 000 lidí.^[11]

V květnu 2023 obhájil prezidentský mandát, když svého soupeře Kemala Kılıçdaroğlu ve druhém kole prezidentských voleb 2023 těsně porazil.^[12]

Přes své dlouhodobě kritické připomínky 23. října 2023 podepsal protokol o přistoupení Švédska k NATO a odeslal ho do Velkého národního shromáždění Turecka.^[13][14]

Turecko neuznává existenci řecké Kyperské republiky, která je členským státem EU. Podle Erdoğana „žádná země jménem Kypr neexistuje“.^[15] V červenci 2015 u příležitosti 41. výročí turecké invaze na Kypr navštívil Erdoğan mezinárodně neuznávanou Severokyperskou tureckou republiku,^[16] kterou podporuje a uznává jen Turecko. Severní Kypr je okupován tureckou armádou a podle Erdoğana „nepřichází v úvahu“, aby byli turečtí vojáci z ostrova staženi.^[17]

Erdoğan odmítá označit masakry Arménů v Osmanské říši jako genocidu a v červnu 2016 stáhl tureckého velvyslance z Německa v reakci na rezoluci německého parlamentu, která označuje masakry za genocidu.^[18]

V dubnu 2016, kdy znovu propukly ozbrojené střety mezi Arménií a Ázerbájdžánem o arménskou enklávu Náhorní Karabach, Erdoğan vyjádřil podporu Ázerbájdžánu.^[19]

Dokument německého ministerstvo vnitra uvádí, že „jako výsledek postupně se islamizující vnitřní a vnější politiky Ankary od roku 2011 se Turecko stalo ústřední akční platformou islamistických uskupení v oblasti Blízkého východu. Mnoho projevů solidarity a podpory egyptskému Muslimskému bratrstvu, hnutí Hamás a skupinám ozbrojené islamistické opozice v Sýrii ze strany vládnoucí strany AKP a prezidenta Erdogana podtrhuje jejich ideologickou spřízněnost.“^[20]

Erdoğan je obhájcem práv Krymských Tatarů.^[21] V srpnu 2016 Erdoğan při setkání s ukrajinským prezidentem Porošenkem prohlásil, že Turecko neuzná ruskou anexi Krymu, kterou nazval „krymskou okupací“.^[22]

V lednu 2018 byla zahájena turecká invaze do kurdské provincie Afrín na severu Sýrie, kterou Turecko od té doby okupuje. Erdoğan operaci konzultoval s generálním tajemníkem NATO Jensen Stoltenbergem, který Turecku vyjádřil podporu.^[23] V říjnu 2019 Erdoğan nařídil tureckou ofenzivu v Sýrii, která byla namířena proti prokurdským jednotkám SDF v syrské Rojavě.^[24]

Během své návštěvy Turecka v září 2019 jednal český premiér Andrej Babiš s Erdoğanem o situaci Čechů Miroslava Farkase a Markéty Všelichové, kteří si v tureckých věznicích odpykávají více než šestiletý trest za podporu syrských Kurdů bojujících proti Islámskému státu.^[25]

Podporoval Ázerbájdžán proti Arménii ve válce v Náhorním Karabachu v roce 2020. Po vítězné válce o sporné území prohlásil v prosinci 2020, že boj proti Arménii ještě neskončil.^[26] V lednu 2021 projevil zájem o vstup Turecka do Evropské unie.^[27]

Erdoğan a ruský prezident Vladimir Putin plánovali po ruské invazi na Ukrajinu, že prostřednictvím plynovodů TurkStream a Blue Stream by se do Evropy mohl dodávat ruský zemní plyn, který by Turecko prodávalo společně s plynen z Ázerbájdžánu nebo Íránu jako turecký plyn, a z Turecka by se tak mohl stát energetický uzel pro celou Evropu.^[28][29]

Během války Izraele s Hamásem v říjnu 2023 prohlásil, že Izrael je okupant a Hamás nepovažuje za teroristickou organizaci, a dále tvrdil, že „Hlavními viníky masakrů v Gaze jsou západní země.“^[30] V Kataru sídlící předseda Hamásu Ismáíl Haníja, který v den útoku Hamásu na Izrael pobýval v tureckém Istanbulu,^[31] hovořil dne 21. října 2023 s Erdoğanem o situaci v Pásmu Gazy a o vývoji ve válce.^[32]

V roce 2003 Erdoğan údajně řekl, „Jsem Gruzín, moje rodina je gruzínská a do Rize emigrovala z Batumi.“^[33][34] Nicméně v roce 2014 v interview pro televizi NTV řekl, „Neměli byste věřit těm věcem, které o mně říkají. Řekli, že jsem Gruzín...dokonce mnohem hnusnější věci, nazvali mě Arménem, ale já jsem Turek.“^[35][36]

15. listopadu 2014 prohlásil na konferenci latinskoamerických muslimských lídrů, že muslimové objevili Ameriku už v roce 1178.^[37]

V březnu 2018 v reakci na propuštění zadrženého představitele kurdské politické strany PYD, kterou Turecko považuje za teroristickou organizaci, obvinil Erdoğan Českou republiku z podpory terorismu. Erdoğan prohlásil: „Toto propuštění Českou republiku dostalo do postavení země podporující terorismus... Propuštění vůdce teroristů znamená podporovat terorismus.“^[38] Poradce tureckého prezidenta Yiğit Bulut prohlásil během televizního vysílání, že „Česká republika neexistuje. Její obyvatelé odešli a založili Slovensko. Česká republika je v područí Německa.“^[39] Ministr zahraničí Martin Stropnický na obvinění České republiky z podpory terorismu a na další útoky ze strany tureckých představitelů nijak nereagoval.

• Pamětní medaile 1000. výročí Kazaně – Rusko, 1. května 2006^[40]
• Řád Pákistánu – Pákistán, 26. října 2009^[41]
• Řád zlatého rouna – Gruzie, 17. května 2010^[42]
• Medaile nezávislosti ve zlatě – Kosovo, 4. listopadu 2010^[43]
• velkokříž Národního řádu Nigeru – Niger, 9. ledna 2011
• Řád Danaker – Kyrgyzstán, 2. února 2011^[44]
• Řád zlatého orla – Kazachstán, 2012^[45]
• Řád Hejdara Alijeva – Ázerbájdžán, 2. září 2014^[46]
• Státní řád gaziho emíra Amanulláha Chána – Afghánistán, 25. října 2014^[47]
• velkokříž Řádu somálské hvězdy – Somálsko, 25. ledna 2015^[48]
• Řád národního praporu – Albánie, 13. května 2015^[49]
• velkokříž Řádu Leopolda – Belgie, 5. října 2015^[50]
• velkokříž Národního řádu Pobřeží slonoviny – Pobřeží slonoviny, 29. února 2016^[51]
• velkokříž Národního řádu za zásluhy – Guinea, 3. března 2016^[52]
• velkokříž Národního řádu Madagaskaru – Madagaskar, 2017^[53]
• řetěz Řádu Isa bin Salmana al-Khalify – Bahrajn, 12. února 2017^[54]
• řetěz Řádu Mubáraka Velikého – 21. března 2017^[55]
• velký řetěz Řádu cti – Súdán, 24. prosince 2017^[56]
• velkostuha Řádu republiky – Tunisko, 27. prosince 2017^[57]
• velkokříž Národního řádu lva – Senegal, 1. března 2018^[58]
• velkokříž Národního řádu Mali – Mali, 2. března 2018^[59]
• velkokříž s řetězem Řádu republiky – Moldavsko, 17. října 2018^[60]
• velkokříž s řetězem Národního řádu za zásluhy – Paraguay, 2. prosince 2018^[61]
• velkokříž Řádu osvoboditele – Venezuela, 3. prosince 2018^[62]
• Řád přátelství I. třídy – Kazachstán, 2022^[63]
• Řád Zajda – Spojené arabské emiráty, 19. července 2023^[64][65]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Recep Tayyip Erdoğan na anglické Wikipedii.

• Jan Böhmermann

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Recep Tayyip Erdoğan na Wikimedia Commons
• Osoba Recep Tayyip Erdoğan ve Wikicitátech
• Galerie Recep Tayyip Erdoğan na Wikimedia Commons
• Erdoganova cesta na „trůn“: Od pouličního prodejce přes fotbal až do míst nejvyšších
• (anglicky) BBC – Profil Recepa Tayyipa Erdoğana
• (anglicky) Encyclopædia Britannica – Recep Tayyip Erdoğan
• Recep Tayyip Erdoğan na Instagramu
• Recep Tayyip Erdoğan na X (dříve Twitteru)
• Recep Tayyip Erdoğan na Facebooku

Prezidenti Turecka
Mustafa Kemal Atatürk (1923–1938) • İsmet İnönü (1938–1950) • Celâl Bayar (1950–1960) • Cemal Gürsel (1960–1966) • Cevdet Sunay (1966–1973) • Fahri Korutürk (1973–1980) • Kenan Evren (1982–1989) • Turgut Özal (1989–1993) • Süleyman Demirel (1993–2000) • Ahmet Necdet Sezer (2000–2007) • Abdullah Gül (2007–2014) • Recep Tayyip Erdoğan (od 2014)

Premiéři Turecka
İsmet İnönü (1923–1924) • Ali Fethi Okyar (1924–1925) • İsmet İnönü (1925–1937) • Celal Bayar (1937–1939) • Refik Saydam (1939–1942) • Şükrü Saracoğlu (1942–1946) • Recep Peker (1946–1947) • Hasan Saka (1947–1949) • Şemsettin Günaltay (1949–1950) • Adnan Menderes (1950–1960) • Cemal Gürsel (1960–1961) • İsmet İnönü (1961–1965) • Suat Hayri Ürgüplü (1965) • Süleyman Demirel (1965–1971) • Nihat Erim (1971–1972) • Ferit Melen (1972–1973) • Naim Talu (1973–1974) • Bülent Ecevit (1974) • Sadi Irmak (1974–1975) • Süleyman Demirel (1975–1977) • Bülent Ecevit (1977) • Süleyman Demirel (1977–1978) • Bülent Ecevit (1978–1979) • Süleyman Demirel (1979–1980) • Bülend Ulusu (1980–1983) • Turgut Özal (1983–1989) • Yıldırım Akbulut (1989–1991) • Mesut Yılmaz (1991) • Süleyman Demirel (1991–1993) • Tansu Çillerová (1993–1996) • Mesut Yılmaz (1996) • Necmettin Erbakan (1996–1997) • Mesut Yılmaz (1997–1999) • Bülent Ecevit (1999–2002) • Abdullah Gül (2002–2003) • Recep Tayyip Erdoğan (2003–2014) • Ahmet Davutoğlu (2014–2016) • Binali Yıldırım (2016–2018)