Psychoenergetická laboratoř

Psychoenergetická laboratoř (zkratka PEL) bylo experimentální pracoviště pro vědecky podložený výzkum paranormálních (parapsychologických) jevů. Pracoviště bylo v působnosti pražských vysokých škol (ČVUT a VŠCHT) a fungovalo od svého založení v roce 1978 až do zrušení na počátku 90. let dvacátého století.

Vznik Psychoenergetické laboratoře je spojen s osobou a s prací bývalého ministra školství,^[1] matematika profesora Františka Kahudy v 70. letech dvacátého století.^[2] Profesor František Kahuda (kromě matematiky a fyziky) studoval možnosti pedagogiky a aspekty učení ve výchově a vzdělávání. V rámci státního úkolu řešil profesor František Kahuda (jako pracovník pedagogické fakulty University Karlovy v Praze) úlohu s názvem „Mentální zrání mládeže“.^[2] Výstupem tohoto výzkumu byla (jako příčina různosti individuálního myšlení mladých osob) uváděna existence tzv. mentálního času (oponentura v roce 1973).^[2] Při své práci došel profesor František Kahuda k poznatkům, které shrnul v díle „Dynamika sociologických a pedagogických aspektů ve výchově mládeže“. Na procesu výchovy a učení se (podle něj) významně podílí i neverbální činitelé (faktory), které byly (dle jeho názoru) hodny vědeckého výzkumu. Tuto problematiku se pokusil profesor František Kahuda řešit jako matematik (a fyzik), což jej vedlo nejprve k přesvědčení o existenci přírodovědě neznámých mentálních faktorů spojených s tzv. mentální energií a později i k formulaci hypotézy o existenci „mentální energie“ (obhájena v roce 1975).^[2] Své poznatky sepisoval a publikoval v Časopise lékařů českých.

Při Elektrotechnické fakultě ČVUT^[1] byla v roce 1978 zřízena Psychoenergetická laboratoř na podporu organizace a řešení této problematiky.^[2] Neoficiálně se zabývala výzkumem tzv. paranormálních jevů^[1] a její vedení bylo od počátku existence laboratoře svěřeno profesoru Františku Kahudovi.

Ministerstvo školství Československé socialistické republiky (MŠ ČSR) svým výnosem z června roku 1979 rozhodlo o pokračování výzkumu (a řešení problematiky „mentální energie“) a začlenilo jej do fakultního úkolu ČVUT–2–04 (název úkolu: „Mentální energie a její využití v praxi“).^{[2][p 1]}

Řešiteli výzkumných úkolů Psychoenergetické laboratoře byla skupina externích spolupracovníků, kterou tvořili různí odborníci. Z fyziků to byli: Prof. RNDr. Jindřich Forejt, DrSc. děkan elektrotechnické fakulty; doc. RNDr. V. Vyšín, CSc.; Ing. Ladislav Šír, CSc.; Ing architekt J. K. Kořínek; z geologů: RNDr. G. Kačura, CSc. a Gerhard Štübiger; z lékařů: MUDr. Josef Smola; MUDr. Lubomír Oliva; MUDr. M. Pekárek; ze senzibilů Josef Zezulka; Milan Toušek a další jako Ing. Dr. František Slonek; Ing. Aleš Rumler atd.^[2] Počet spolupracovníků Psychoenergetické laboratoře se v průběhu její existence rozšiřoval.^[2] Tato skupina zajišťovala aplikovaný výzkum, jenž poskytoval experimentální fakta potřebná pro oponentní jednání.^[2] (K datu zániku PEL dosahoval počet jejich spolupracovníků několika stovek.)^[2]

Úvodní oponentní řízení k výzkumnému úkolu „Mentální energie a její využití v praxi“ se konalo 3. ledna 1980 s doporučením řešit práci na úrovni vyhledávacího úkolu tak, aby byl uzavřen závěrečným oponentním řízením do konce roku 1980. O dalším osudu prací profesora Františka Kahudy rozhodovalo koncilium odborníků svolané rektorem VŠCHT profesorem Jiřím Mosteckým.

Oponentní rada v roce 1980 konstatovala, že úkoly řešené v Psychoenergetické laboratoři jsou interdisciplinárního charakteru, z oblastí medicíny (neurologie, psychiatrie), biologie (neurologie, biochemie), psychologie, filosofie a dalších, a pro další výzkum tudíž není ČVUT vhodnou platformou.^[2] Ministerstvo školství České socialistické republiky (MŠ ČSR) rozhodlo o přesunu řešitelského pracoviště Psychoenergetické laboratoře pod VŠCHT v Praze.^[2]

„Přesun“ Psychoenergetické laboratoře z působnosti ČVUT do působnosti VŠCHT se uskutečnil k 1. lednu 1981. Psychoenergetická laboratoř se stala součástí VŠCHT Praha (jako jedna z kateder fakulty chemicko-inženýrské), byla pro ni zavedena zkratka PEL^[1] a výzkum pokračoval v rámci nového fakultního úkolu VŠCHT F–2290–922 „Fundamentální záření hmot“.^{[p 2]} Pod VŠCHT fungovala PEL až do svého zrušení na počátku 90. let dvacátého století.^[2]

Skupina geologů a proutkařů spolupracovala s firmami při těžbě nerostných surovin (především při dobývání uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi), při indikaci zlomových tektonických míst a při určování podzemních chodeb (např. ve stavebnictví, v místech, kde dříve existovala podpovrchová těžba nerostů a k níž chyběla dokumentace).^[2] (Další skupina byla využívána pro práce na Ostravsku.)^[2] Psychoenergetická laboratoř měla uzavřeny hospodářské smlouvy o spolupráci s těžebními podniky, stavebními podniky i s dalšími organizacemi.^[2] Z výnosů byly hrazeny náklady na provoz PEL.^[2]

V roce 1989 v Československu vedení VŠCHT Praha začalo namítat, že PEL provozuje šarlatánství, že se zabývá nevědeckým výzkumem anomálních jevů a že tato činnost nemá s vědou nic společného.^[2] Na zasedání akademické rady VŠCHT bylo dne 7. března 1989 (na doporučení několika odpůrců PEL) rozhodnuto o zrušení PEL jako obrany před šířením „pavědy“ na vysokých školách v Československé republice.^[2] Práce v PEL skončily na počátku 90. let 20. století.

Psychoenergetickou laboratoř vedl (ve funkci ředitele) profesor František Kahuda od roku 1978 až do roku 1986. Spolu s dalšími vědci se snažil dokázat, že mentální energie může mít vliv na růst živých organismů a že jejím prostřednictvím lze též diagnostikovat a léčit.^[1] Mezi vědci se František Kahuda proslavil svéráznými představami, které za svého života prosazoval i do škol, například svojí teorií mentionů a psychonů, částic myšlení a mimosmyslové komunikace.^{[p 3]}

V průběhu let spolupracovala s PEL řada osob. Byli jimi například: gynekolog, porodník a léčitel MUDr. Václav Vydra (1941–2021),^[1] akademický malíř a lidový léčitel Karel Kožíšek (spolupracovník moravské pobočky PEL, kterou vedl primář nemocnice v Hustopečích MUDr. Lubomír Oliva),^[1] léčitel a etnograf Milan Calábek, psycholožka a regresní terapeutka Marta Foučková, astroložka a léčitelka Renata Lopourová anebo psychotronik Ing. Josef Schrötter.

Po Kahudově smrti (7. února 1987)^[2] převzal vedení PEL Ing. Svatopluk Valent, CSc.^[1] Posledním ředitelem PEL se stal senzibil, diagnostik a léčitel Ing. Valdemar Grešík (* 1962).^[1] PEL skončila svoji činnost na počátku 90. let 20. století. Na práci Kahudovy PEL navázala „Psychoenergetická společnost“, později přejmenovaná na „Českou psychoenergetickou společnost“ (ČEPES).^{[p 4]}

Aniž si to většina léčitelů (jakož i ostatních spolupracovníků PEL) v dobách totalitního Československa uvědomovala, kryla Psychoenergetická laboratoř jejich činnost už svou pouhou existencí.^[1] Přirozeně i v tomto případě byly osoby spolupracující s PEL předmětem zájmu Státní tajné bezpečnosti (StB).^[1]

Oznámení o zrušení PEL implikovalo diskuse o nutnosti a formách, kterak pokračovat v díle profesora Františka Kahudy a to v oblasti využívání psychoenergetického fenoménu především k posilování duchovního a fyzického zdraví lidí.^[2] Další program, který byl nastíněn, zahrnoval rozvoj Kahudových myšlenek, výzkumnou a osvětovou činnost.^[2] Předpokládalo se vydávání časopisu zabývajícího se problematikou psychoenergetiky, počítalo se s pořádáním přednášek, kurzů, seminářů a také s publikační činností.^[2] Tvůrci tohoto programu kontaktovali bývalé spolupracovníky profesora Františka Kahudy: např. RNDr. Jaroslava Zemana a jeho manželku Annu Zemanovou, Gerharda Stübigera v Chomutově, akademického malíře Karla Kožíška, manžele Crhovy (Miroslava Crhu a Boženu Crhovou) v Brně, MUDr. Josefa Smolu v Ostravě, Karla Hrazdíru v Boskovicích, MUDr. Jana Doležala a další.^[2]

Dne 26. června roku 1990 se konala ustavující schůze, na které byla založena „Odborná skupina pro psychoenergetiku“ (OSP) (v rámci „Společenstva drobného podnikání“, zakládajícího člena „Českých vědeckých společností“).^[2] Ustavující schůze (kolem jednoho sta účastníků) zvolila vedení: Ing. Ahmed Obeid, CSc.; RNDr. Jan Zeman; Ing. Gerhard Stübiger; Ing. Ladislav Šír, CSc.; Ing. Jan Abrahám; paní Hana Jägrová; Ing. Vlastimil Bažant; MUDr. Jan Doležal a pan Miroslav Crha.^[2] Výkonným předsedou byl zvolen Ing. Ahmed Obeid, Csc. a čestným předsedou ing. arch. Jan Kořínek.^[2] Ing. Ahmed Obeid zastával funkci předsedy až do roku 1993.^[2] Od roku 1993 je předsedou České psychoenergetické společnosti (ČEPES) Ing. Vlastimil Bažant.^[2] Až do roku 1997 byl vydáván časopis Mandala, který byl v roce 1997 přejmenován – nový název: Psychoenergetika, a pod tímto názvem vychází dosud (rok 2019).^[2]

V roce 1980 (po IV. kongresu IAPR)^{[p 5]} bylo založeno Výzkumné pracoviště pro psychotroniku a juvenologii.^{[1][p 6]} Pracoviště vedl doktor Zdeněk Rejdák, rovněž působilo při VŠCHT Praha a jeho činnost byla ukončena v roce 1992.^{[p 7]}

Mezi PEL profesora Františka Kahudy (sídlila v Komsomolské ulici na pražské Letné) a Výzkumným pracovištěm pro psychotroniku a juvenologii doktora Zdeňka Rejdáka (sídlilo ve Šlikově ulici na pražském Břevnově) panovala zvláštní rivalita,^[1] oba týmy (uznávané ve světě) se dlouhodobě nesnášely a vzájemnou spolupráci demonstrativně odmítaly.^[1]

Obě pracoviště byla „oficiálně kryta“ dejvickou VŠCHT:^[1]

• Kahudova PEL experimentovala s velkým množstvím československých léčitelů,
• pracoviště doktora Zdeňka Rejdáka se koncentrovalo na několik „psychotronicky mimořádně nadaných“ jedinců. Byli jimi například: páter a léčitel František Ferda ze Sušice, léčitel a spisovatel Milan Toušek (1927–2010) ze Zámrsku a experimentátor a vynálezce^[5] Robert Pavlita z Lázní Bělohrad.^{[1] [p 8]}
• Výsledky obou pracovišť („laboratoří“) byly prezentované ve výzkumných zprávách a nízkonákladových sbornících (určených však pouze pro interní potřebu).^{[1] [p 9]}

• Na činnosti PEL je postaven hraný komediální sci-fi seriál České televize z roku 2024 To se vysvětlí, soudruzi!
• Ve svém díle Ignis Fatuus odkazuje na toto pracoviště česká spisovatelka Petra Klabouchová.^[6]

• František Kahuda
• Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
• Zdeněk Rejdák
• Valdemar Grešík
• Aleš Rumler