Svatý rok 1750
| Svatý rok 1750 | |
|---|---|
![Papež Benedikt XIV.,[1] vlastním jménem Prospero Lorenzo Lambertini, za jehož pontifikátu se slavil Svatý rok 1750](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f9/Benoit_XIV.jpg/450px-Benoit_XIV.jpg) Papež Benedikt XIV.,[1] vlastním jménem Prospero Lorenzo Lambertini, za jehož pontifikátu se slavil Svatý rok 1750 | |
| Téma | odpuštění trestů za hříchy |
| Místo | Řím |
| Země | Papežský stát |
| Pořadatel | Katolická církev |
| Datum | 1750 |
| Účast | poutníci do Říma |
| Předchozí | Svatý rok 1725 (16. v pořadí) |
| Následující | Svatý rok 1775 (18. v pořadí) |
| Web | Jubilees throughout History (anglicky) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jubilejní Svatý rok 1750 (17. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, byl vyhlášen 5. května 1749 bulou Peregrinantes a Domino. Podle dobových záznamů se do Říma sjelo více než milion poutníků, včetně několika velvyslanců a skupin z daleké Západní Indie, Egypta a Arménie. Příliv poutníků byl tak velký, že římské charitativní a špitální instituce byly nuceny pronajímat královské paláce, aby počet poutníků zvládly. Poprvé byla kupole svatého Petra a Berniniho kolonáda osvětlena tisíci hořících pochodní. Po celém městě bylo postaveno 3000 křížů.[2] Papež Benedikt XIV.[1] také zavedl v Koloseu velkopáteční Via Crucis, a posvětil tak slavný amfiteátr jako posvátný prostor vyhrazený k uctění památky mučednické smrti prvních křesťanů.[2]
Papež Svatého roku 1750
[editovat | editovat zdroj]
V roce 1750 slavil Svatý rok papež Benedikt XIV., zvolený po desetiměsíčním konkláve v roce 1740. Během procesu o svatořečení sv. Jana Nepomuckého byl tzv. obhájcem ďábla, k svatořečení papežem Benediktem XIII.[3] došlo v roce 1729. Prosper Lambertini, jak znělo rodné jméno Benedikta XIV.,[1] byl předtím arcibiskupem v Bologni a proslul v celém tehdejším světě dvěma vynikajícími vlastnostmi: svou učeností a přitom rozšafným smyslem pro praktické věci. Už v Bologni ho nazývali „dobrým Lambertinim“. Sorbonna chtěla umístěním jeho obrazu ve velké univerzitní aule zase poctít jeho vzdělanost, odpovídající úrovni doby. I sám Voltaire složil k jeho poctě verše a Marie Terezie se o něm vyjádřila, že vyniká svou moudrostí.[4]
A syn anglického ministerského předsedy Horatius Walpole, sám přesvědčený anglikán, dal ve své vile postavit jeho sochu s nápisem: „Milován katolíky, ctěn protestanty, skromný a nezaujatý vládce, který nezná milce, papež, kterému je cizí nepotismus, přes své vědomosti a nadání skromný učitel, soudce, jemuž schází přísnost.“ Stejnojmenný příbuzný britského ministra Pitta si dal pořídit jeho bustu, pod niž složil následující nápis: „Jan Pitt, který neřekl nikdy nic dobrého o knězi římské církve, dal postavit tento památník k poctě papeže Benedikta XIV.“[4]
Příprava na jubileum
[editovat | editovat zdroj]To byl papež Svatého roku 1750, jejž silně poznamenal svou právní a pastorační zkušeností. Nunciům, biskupům a vládcům dal rozeslat 5. května 1749 oznámení o vyhlášení Svatého roku. V další konstituci pak velmi jasně shrnul celou dosavadní teologickou nauku jubilejních roků, obsaženou v bulách svých předchůdců, poprvé jasně vypočítal všechny podmínky k získání odpustků Svatého roku, mezi nimi na prvním místě zdůraznil upřímnou a kající zpověď.[4]
Nejenže dal opravit řadu římských chrámů pro nastávající jubileum významnými umělci, ale zorganizoval i duchovní přípravu věřících řadou katechetických kázání, jež se konala i během Svatého roku v různých římských bazilikách. K tomu účelu svolal do Říma i slavné kazatele různých řádů, mezi nimiž byl i později svatořečený kapucín Leonard z Porto Maurizio, který v různých částech Říma strhoval svou prostou výmluvností poutníky k pokání.[5]
Průběh Svatého roku
[editovat | editovat zdroj]
Aby během jubilejního roku bylo postaráno o duchovní potřeby poutníků, jmenoval k tomu účelu papež Benedikt zvláštní komisi kardinálů. Jiná měla zase pečovat o jejich hmotné potřeby. Svatou bránu svatopetrské baziliky otevřel papež podle tehdy vžitého zvyku v předvečer Vánoc 1749. Po celý rok střežila Svaté brány čestná stráž Rytířů svatých Petra a Pavla.[5]
I přes válečné nepokoje připutovalo do Říma mnoho poutníků, mezi nimiž tentokrát vzbudili velkou pozornost poutníci z daleké Arménie. Přišli do Říma s prapory, zpěváky, s dvěma biskupy a devíti kněžími. Papež sám je přivítal ve Svatopetrské bazilice a pak byli ubytování v hospici[p 1] Nejsvětější Trojice, který tehdy poskytl pohostinství 194.834 poutníkům. Na jejich vydržování značně přispěli i vévoda Salviati a kníže Odescalchi. Benedikt XIV. pokřtil 22. května v bazilice Panny Marie sopra Minerva 22 obrácených židů. Během Svatého roku dal se svolením papeže zřídit sv. Leonard z Porto Maurizio v Koloseu čtrnáct kapliček křížové cesty a uprostřed vztyčit vysoký kříž na počest křesťanských mučedníků, kteří tam pro Krista v prvních stoletích prolili svou krev.[5]
Když Benedikt XIV. uzavíral 24. prosince Svatou bránu, mohl být spokojen s duchovním užitkem, který přinesl poutníkům. Bylo jich méně než dříve, ale přišli s duchem usebranosti a modlitby. Také tehdy se Svatý rok obešel bez vnějších okázalostí. Jen kronikáři zaznamenali několik podrobností, jež spíše charakterizují papeže, jenž Svatý rok pečlivě připravil a šťastně uzavřel. Během Svatého roku se prý k němu přiblížil jakýsi starý kapucín, celý vzrušený a plačící. Benedikt XIV. se ho zeptal: „Co se stalo?“ Kapucín odpověděl: „Svatý Otče, měl jsem zjevení, že se narodil Antikrist. A papež se otázal: „Jak je starý?“ „Teď má tři nebo čtyři roky,“ odpověděl vzrušený řeholník. „Dobře, dobře, to už se týká mého nástupce,“ řekl mu dobrosrdečně papež.[5]
Na sklonku Svatého roku k němu přišli i dva přesvědčení luteráni. Papež se s nimi rozloučil slovy: „Synové, požehnání starých lidí je rozšířeno u všech národů. Žehnám vám a nechť vás Hospodin osvítí.“[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Termínem hospic (z latinského hospitium – „útulek“) jsou míněna ubytovací místa pro odpočinek poutníků, která vznikla již ve 4. století. Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří buď se uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít. Vyskytují se dokonce názory, že první hospic byl vlastně popsán již v biblickém podobenství o milosrdném Samaritánovi – Lk 10, 30–35 (Kral, ČEP). Pozdější význam hospice jako zdravotnicko-sociálního zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči, je až odvozený od starobylé praxe, kdy pomoc „poutníkům na cestě“ se začala chápat jako pomoc těm, kdo jsou na „cestě do věčného domova“.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c CHENEY, David M. Prospero Lorenzo Lambertini † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b 1750: Benedict XIV [online]. iubilaeum2025.va [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CHENEY, David M. Pietro Francesco (Vincenzo Maria) Orsini de Gravina, O.P. † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300–1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 74.
- ↑ a b c d Polc, s. 75.
- ↑ Polc, s. 76.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl. (italsky)
Studie a články
- Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italsky)
- BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell’ arte. Florencie: [s.n.], [1974]. 318 s. (italsky)
- CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italsky)
- CECCHETTI, I. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G, 1950. (anglicky)
- CECCHETTI, I. Roma nobilis. L’idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italsky)
- Storia e typografia dell’ Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky)
- DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300–1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italsky)
- DI MEGLIO, S. Breve storia dell’Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italsky)
- DUMEIGE, G. L’accueil de Rome aux pelegrins du Jubilé de 1575 (přednáška v Centre d’Études saint Louis de France, 10. prosince 1974). [s.l.]: [s.n.] (francouzsky)
- DVPRÉ THESEIDER, E. Roma dal Comune del popolo alla Signoria pontificia (1252–1377). [s.l.]: [s.n.], 1952. (italsky)
- FRUGONI, A. La devozione dei Bianchi del 1399. In: L’attesa dell’età nuova nella spiritualità della fine del medio evo. [s.l.]: Todi, 1962. S. 232–248. (italsky)
- GALUZZI, A. Gli Anni Santi nell’età moderna, v: Schede di storia della Chiesa nell’età moderna. Řím: [s.n.], 1994–19952. S. 265–324. (italsky)
- GORDINI, G. D. Storie dei pellegrini, di briganti e di anni santi, (Chiesa sotto inchiesta, 3). Torino: [s.n.], [1974]. (italsky)
- MARONI LOMBROSO, M; MARTINI, A. Le confraternite romane nelle loro Chiese. Řím: [s.n.], 1963. (italsky)
- MARTIRE, E. Santi e Birboni. Luci ed ombre nella storia dei giubilei. Milano: [s.n.], 1950. (italsky)
- MELIS, F. Movimenti di popoli e motivi economici nel giubileo del 1400; v: Miscellanea Gilles Gerard Meerseman, I,. Padova: [s.n.], 1970. S. 343–367. (italsky)
- Mostra documentaria degli Anni Santi (1300–1975). Vatikán: [s.n.], 1975. (italsky)
- PASTOR, L., von. Storia dei papi dalla fine del medio evo ..., 20 sv.. 1950–1963 (fototypické vyd. 1971). vyd. Řím: [s.n.] (italsky)
- POLC, Jaroslav Václav. De origine festi Visitazione. Řím: (Coronas Lateranensis, 9A), 1967. (italsky)
- POLC, Jaroslav Václav. La festa della Visitazione e il Giubileo del 1390. Rivista di storia della Chiesa in Italia 29. 1975, s. 149–172. (italsky)
- SCHMIDT, H. Bullarium Anni Sancti. Řím: [s.n.], 1949. (latinsky)
- SECRET, F. Le „Tractatus de anno Jubilaei de Lazaro da Viterbo. Grégoire XIII e la Kabbale chrétiénne, Rinascimento“, serie II., 6. 1966, s. 305–333. (italsky)
- Storia e topografia dell’Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky)
Periodika
- Acta Sanctae Sedis (–1904). Acta Apostolicae Sedis. (–1904). (latinsky)
- Anno Santo, Řím. 1973–1975. (italsky)
- Civiltà Cattolica (La), Řím (italsky)
- Jubilaeum. Ephemerides Anni Sancti, Città del Vaticano. [1974/1975].
- Nový život, Řím
- L'Osservatore Romano, Città del Vaticano (italsky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Svatý rok 1750 na Wikimedia Commons
