Siegmund Benigni

Siegmund hrabě Benigni
Velitel v Krakově
Ve funkci: 4. května 1918 – 1. prosince 1918
Předchůdce	Adam Brandner von Wolfszahn
Nástupce	funkce zanikla
Velitel 8. armádního sboru
Ve funkci: 5. července 1916 – 4. května 1918
Předchůdce	Viktor von Scheuchenstuel
Nástupce	Emmerich Hadfy von Livno
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1915), polní podmaršál (1911), generálmajor (1907)
Narození	15. ledna 1855 Rijeka
Úmrtí	13. října 1922 (ve věku 67 let) nebo 23. října 1922 (ve věku 67 let) Štýrský Hradec
Místo pohřbení	St.-Peter-Stadtfriedhof, Graz
Titul	hrabě (1917)
Profese	voják, voják a maršál
Commons	Siegmund Benigni
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Siegmund hrabě Benigni (německy Siegmund Josef Thomas Heinrich Ludwig Graf von Benigni in Müldenberg) (15. ledna 1855 Rijeka – 13. října nebo 23. října 1922 Štýrský Hradec) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil jako absolvent vojenské akademie v nižších hodnostech od roku 1873. Během vojenské služby působil u řady posádek v celé monarchii, několik let strávil mimo jiné v Čechách (České Budějovice, Praha, Josefov). Uplatnil se také jako pedagog a v roce 1907 dosáhl hodnosti generálmajora. Na začátku první světové války byl jako polní podmaršál a divizní velitel povolán na východní frontu. Vyznamenal se v oblasti Dukelského průsmyku zastavením postupu ruské armády a dobyl Bukovinu. Jako samostatný velitel armádního sboru poté operoval v Karpatech a obsadil město Kolomyja. V roce 1915 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a v roce 1917 získal titul hraběte. V závěru první světové války byl přeložen na podružný post velitele v Krakově a po rozpadu monarchie byl v armádě penzionován.

Pocházel ze staré patricijské rodiny z Tridentu, která později přesídlila do Toskánska a rakouských zemí. Předkové se připomínají od 14. století a v roce 1740 byli povýšeni do šlechtického stavu v habsburské monarchii.^[1] Narodil se do početné rodiny, byl třetím synem c. k. podplukovníka a velitele ve Štýrském Hradci Heinricha Ferdinanda Benigniho (1809–1862).^[2] První vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Mariboru, poté v letech 1869–1873 studoval na Technické vojenské akademii ve Vídni. V hodnosti poručíka nastoupil aktivní službu v roce 1873 u 1. pluku ženistů v Olomouci.^[3] Po absolvování kurzů pro vyšší důstojníky byl povýšen na nadporučíka a zařazen do důstojnického sboru generálního štábu (1880). Poté několik let sloužil u různých jednotek v Sibiu. V roce 1885 byl převelen do Krakova, krátce pak sloužil v Přemyšlu a Českých Budějovicích. V roce 1887 byl povýšen na kapitána a v letech 1889–1891 byl štábním důstojníkem u 8. armádního sboru v Praze, kde byl velitelem ženistů.^[4] V letech 1891–1898 působil u 47. pěšího pluku ve Štýrském Hradci a mezitím byl v roce 1893 povýšen na majora.^[5] V letech 1898–1901 vedl jako ředitel kadetní školu pro pěchotu v Prešpurku^[6][7] a mezitím postupoval v hodnostech (podplukovník 1898, plukovník 1901). Dále byl velitelem pěšího pluku č. 3 v Brně,^[8] pěšího pluku č. 19 ve Lvově (1902–1904)^[9] a pěšího pluku č. 2 ve Štýrském Hradci (1904–1907).^[10][11]

V roce 1907 dosáhl hodnosti generálmajora^[12] a byl pověřen velením 19. pěší brigády v Josefově, ještě téhož roku byl přeložen do Trebinje jako velitel 2. horské brigády.^[13][12] V roce 1910 byl jmenován zástupcem velitele 16. armádního sboru v Dubrovníku^[14] a k datu 1. listopadu 1911 získal hodnost polního podmaršála.^[15][16] V roce 1913 byl uvolněn z aktivní služby do stavu záloh a žil v soukromí ve Lvově.^[17] Již o rok později na začátku první světové války byl znovu povolán. Zúčastnil se bojů na východní frontě, od ledna 1915 velel 45. pěší divizi, v rámci armády generála Pflanzer-Baltina převzal na jaře 1915 velení 15. pěší divize v Karpatech.^[18] V červenci 1915 vytvořil ze svých jednotek armádní sbor, který nesl jeho jméno (Korps Benigni)^[19] a s ním bojoval na ruské frontě. K datu 1. listopadu 1915 byl povýšen do druhé nejvyšší armádní hodnosti polního zbrojmistra.^[20][21] V letech 1916–1918 byl velitelem 8. armádního sboru,^[22][19] s nímž se zúčastnil dalších bojů na východní frontě a v Rumunsku. Na jaře 1918 byl z fronty odvolán a nastoupil do méně důležité funkce vojenského velitele v Krakově. Zde setrval do konce první světové války a k datu 1. ledna 1919 byl penzionován.^[23] V soukromí žil ve Štýrském Hradci, kde zemřel a je zde také pohřben.

Od narození užíval šlechtický titul rytíř, který rodině náležel od roku 1740. Za zásluhy byl spolu se svými bratry v roce 1917 povýšen do hraběcího stavu. Jednalo se osobní rozhodnutí císaře Karla I. ze srpna 1917, formality spojené s vydáním diplomu byly dokončeny 15. ledna 1918.^[24][25] V diplomu bylo výslovně uvedeno, že rodině je odpuštěna příslušná správní taxa, která v případě hraběcího titulu činila 12 600 rakouských korun.^[26] Sám Siegmund Benigni hodnotil své zásluhy velmi vysoko a usiloval o získání nejvyšší vojenského vyznamenání Řádu Marie Terezie, k tomu ale nedošlo. Při uvádění svých zásluh uváděl účast na obraně Jaroslavli, náročný přechod Karpat a dobytí Kolomyje.^[27] Jako velitel armádního sboru byl v roce 1916 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.^[28] Během vojenské služby získal řadu ocenění.^[29]

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1901)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Vojenská záslužná medaile (1908)
• Mobilizační kříž (1913)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1914)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1915)
• velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1916)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž (1916)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1918)

• Železný kříž II. třídy (Německo, 1918)
• Železný kříž I. třídy (Německo, 1918)

V roce 1884 se ve Štýrském Hradci oženil s Olgou Schemelovou von Kühnritt (1860–1938), dcerou plukovníka Ferdinanda Schemela.^[30] Měli spolu tři děti, ze synů byl starší Siegmund Josef (1886–1972), který sloužil v armádě a působil také ve státních službách jako okresní komisař. Mladší syn Karl Ferdinand (1889–1976) byl v c. k. armádě rytmistrem, později byl kapitánem u Luftwaffe a jako Sturmbannführer sloužil u jednotek SA. ^[31]

Siegmundovi bratři sloužili u c. k. námořnictva, Heinrich (1848–1924) byl korvetním kapitánem a Rudolf (1862–1937) dosáhl za první světové války hodnosti viceadmirála.^[32]

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 76–77 (heslo Siegmund Benigni) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Siegmund Benigni na Wikimedia Commons
• Siegmund Benigni in: Österreichisches Biographisches Lexikon