Sonora (lingvistika)

Sonory (sonoranty) jsou souhlásky, které kromě šumu mají i složku tónovou. Mezi sonory řadíme nazály, vibranty, verberanty a aproximanty.

Sonory jsou znělé hlásky, které obvykle nemají neznělé protějšky. Jejich základní tón F0 vzniká v hlasivkách. Jsou relativně otevřené, proto nemají výrazný šum. Zato se na celkovém sluchovém dojmu podílí rezonance dutin, která dává vzniknout dalším formantům (vyšším frekvencím) jako u samohlásek.

Sonory můžeme dále dělit na orální (v češtině [l], [r] a [j]) a nazální (v češtině [m], [n], [ň], jakož i alofony [ɱ] a [ŋ]), podle toho, v které artikulační dutině dochází k rezonanci.

Sonorita (tónovost) hlásek souvisí s jejich otevřeností. Nejvyšší míru sonority mají samohlásky, které jsou nejvíce otevřené. Nejnižší míru sonority mají obstruenty (frikativy, afrikáty a plozivy), kde je přiblížení artikulátorů největší (jsou nejvíce zavřené), v jejich charakteristice převládá šum.

Pod sonoranty se podle některých definic řadí všechny hlásky otevřenější než frikativy, tedy i samohlásky. V tomto pojetí je tedy pojem „sonorant“ širší než „sonora“. Mnohdy jsou však tyto dva pojmy užívány synonymně.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.