Naruby

Naruby
Autor	Joris Karl Huysmans
Původní název	À rebours
Země	Francie
Jazyk	francouzština
Datum vydání	1884
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Naruby (v prvním a druhém českém vydání tehdejším pravopisem Na ruby, francouzsky À rebours) je román francouzského spisovatele Jorise-Karla Huysmanse, poprvé vydaný v roce 1884. Román je považován za jedno ze stěžejních děl literární dekadence.

Před vydáním Naruby byl Huysmans představitelem naturalismu, napsal několik románů inspirovaných Zolou. Naruby představuje obrat v jeho tvorbě.

Na Naruby volně navazuje tetralogie tvořená romány En route, Tam dole, Katedrála a L'Oblat, její hlavní hrdina Durtal, který má mnoho společných rysů s des Esseintesem (ještě spíše však s Huysmansem samotným), zde po mnoha peripetiích dochází ke konečné konverzi ke katolicismu, která je naznačena již v Naruby, nakonec se (stejně jako sám Huysmans) stává oblátem sv. Benedikta.

Ústřední postavou tohoto románu je degenerovaný šlechtic Jean Floressas des Esseintes ([dezesánt]), poslední potomek starobylého rodu. Jeho matka byla těžce nemocná, jeho otec se o něj nestaral; byl vychován v jezuitské koleji, kde byl inteligentním, ale líným žákem, nadchlo ho studium latiny, k ostatním předmětům byl ale zcela lhostejný. Zaujaly ho subtilní otázky teologie, fascinovalo ho církevní umění a gregoriánský chorál, jeho víra byla ale příliš slabá, než aby se mohl stát knězem.

Po dosažení dospělosti žil proto několik let bezcílně, zhýralým a rozkošnickým životem, ten ho ale dovedl jen ke zhoršení již tak špatného zdravotního stavu, zhnusení nad celou společností a touze po naprosté samotě.

Zhruba v tomto bodě začíná vlastní děj románu.

Des Esseintes si vybaví podle svého vkusu přepychový dům, obklopí se pečlivě promyšleným zařízením a oblíbenými obrazy (v románu se, jak je pro Huysmanse charakteristické, objevuje mnoho podrobných popisů výtvarných děl), věnuje se v úplné samotě (v domě s ním bydlí pouze dvojice sluhů, ale jeho režim je pečlivě promyšlen tak, aby se s nimi nemusel setkávat) snění, četbě knih, z nichž mnohé si nechal sám vytisknout, rozjímání nad oblíbenými obrazy, studiu raněstředověké latiny a různým neobvyklým uměním: výrobě parfémů, pěstování bizarních květin a podobně. Žije přísně metodickým způsobem, ve dne spí a žije výhradně v noci. Ač se právě těmto vzpomínkám chce vyhnout, v některých partiích vzpomíná na svůj bývalý život.

Krátce navštíví Nizozemí, je však zklamán tím, že skutečnost neodpovídá jeho představám, má za to, že pouhé snění by v něm zanechalo hlubší dojem než skutečný prožitek, od druhé plánované cesty, návštěvy Anglie, proto upustí.

Román tvoří převážně popisy, dějové prvky, které se objevují převážně v závěru románu a jsou popsány velmi stručně, jakoby mimochodem mezi květnatými popisy, jsou hlavně des Esseintesův boj se zhoršující se nervovou chorobou, která ho nakonec donutí jeho samotu opustit a vydat se zpět do nenáviděného světa, a především jeho náboženská konverze, k níž postupně dochází v závěru románu pod vlivem četby středověkých latinských autorů i soudobé katolické literatury a především jako nutný důsledek jeho pohrdání světem.

Román se setkal s vřelým přijetím kritiky. Paul Valéry a Oscar Wilde jej označili za svou nejoblíbenější knihu (Oscar Wilde se knihou Naruby také inspiruje ve svém Obrazu Doriana Graye: kniha, kterou si v jedenácté kapitole Dorian zamiluje, sice není přímo jmenována, ale jak sám Wilde uvedl, je inspirována právě Naruby). Přivítal jej i (v knize příznivě zmíněný) Barbey d'Aurevilly i představitel katolické kritiky Léon Bloy (ač tentýž ve své knize Poslední sloupové Církve později Huysmanse – již po jeho konverzi – bude kritizovat pro příliš estétské pojetí katolicismu).

První český překlad pořídil v roce 1905 významný představitel české literární dekadence Arnošt Procházka, jeho překlad vyšel ještě v roce 1913 v knižnici Knihy dobrých autorů. Překlady Arnošta Procházky byly některými kritiky (např. František Xaver Šalda, František Chudoba) ostře kritizovány.^[1] Nový překlad z pera estetika Jiřího Pechara vydal Odeon v roce 1979. Prozatím poslední vydání z roku 1993 se ale vrátil ke staršímu Procházkově překladu (s modernizovaným pravopisem názvu).

Román vyvolal i mnoho uměleckých reakcí: Stéphane Mallarmé, o němž se v knize hovoří, věnoval des Esseintesovi jednu ze svých básní, Odilon Redon, který je v knize des Esseintesovým nejoblíbenějším malířem, vytvořil portrét hlavního hrdiny, který doprovází některá česká vydání románu. V české literatuře je zřejmě nejvýznamnější reakcí román Jiřího Karáska ze Lvovic Gotická duše, který má s Naruby mnoho společných rysů.

• 
  Salome od Gustava Moreaua
• 
  Zjevení téhož autora
• 
  Milosrdný Samaritán Rodolpha Bresdina
• 
  Komedie smrti téhož autora
• 
  Hlava Mučedníka Odilona Redona (obraz není přímo jmenován, popis však umožňuje jednoznačnou identifikaci)
• 
  Pavouk, který pláče téhož autora
• 
  Garrotovaný od Goyi
• 
  Eva od George Frederica Wattse

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Naruby na Wikimedia Commons