Muzikologie

Muzikologie je vědní obor na rozhraní humanitních a exaktních věd, jehož předmětem zkoumání je hudba a všechny s ní související jevy. Název oboru byl odvozen od řeckých slov músiké (μουσική = interpretační a "ctnostná" umění) a logos (λόγος = slovo, význam, smysl). Slovo músiké je vytvořeno ze základu músa, tedy pojmu označujícího bohyně či nadpřirozené patronky umění (Euterpé a Polyhymnia – hudba; Erató, Kalliopé a Thaleia – poezie; Melpomené – tragédie; Terpsichoré – tanec; Kleió – dějepisectví, Úrania – astronomie). Postupem času začal být pojem músiké užíván pouze v souvislosti s hudbou, v tomto významu také přešel v podobě "musica" do latiny a skrze ní do většiny moderních evropských jazyků. Českým synonymem pojmu muzikologie je tedy hudební věda.^[1] Shrnuje všechny teoretické i praktické otázky, kladené hudbě a také všechno vědění o ní, včetně např. hudební historie, znalostí skladeb, žánrů a interpretů.

V bohaté světové i domácí odborné literatuře bychom nalezli mnoho různých definic oboru muzikologie (též známé jako „hudební věda“ – z německého die Musikwissenschaft). Nejjednodušší z nich stroze konstatují, že muzikologie je obor vědecky zkoumající hudbu a s ní spojené jevy. Charakter rozsáhlejších definic často záleží na odborném zaměření jejich tvůrců (např. filosofů dějin hudby a etnomuzikologů). Z historického úhlu pohledu v literatuře početně převažují definice ovlivněné kunsthistorií a estetikou, které označují muzikologii za vědu zkoumající teorii a dějiny hudby v její umělecké rovině. Přibližně od poloviny minulého století se však do popředí dostává etnomuzikologická koncepce (především v angloamerickém kulturním prostoru), která definuje tento obor jako snahu o pochopení sociálních a psychologických fenoménů stojících na pozadí komplexu jevů obecně označovaných pojmem hudba. Na tomto místě je důležité zdůraznit neustále se proměňující (především společenský) charakter hudby a z toho plynoucí neutichající vývoj muzikologie. Definice oboru je tedy (pochopitelně) poplatná dobovému paradigmatu a při volbě konkrétní formulace je vždy potřeba pečlivě zohlednit všechny dobové aspekty hudby a vědy jako takové.

Mnoho autorů se pokouší definovat muzikologii pomocí užité odborné metodologie a cílů, kterými je výzkum motivován. Muzikologie ale zkoumá rozličné hudební jevy z mnoha různých úhlů pohledu. Hudba je navíc de facto všudypřítomnou složkou lidského světa a tak je muzikologie pouze zastřešujícím pojmem pro velké množství více specializovaných multidisciplinárních oborů využívajících metodologie jak humanitních, tak přírodovědných nauk (komparativní metoda, metoda analogie, brainstorming, experiment, atd.). Zmíněná „nabobtnalost“ muzikologie v konečném důsledku zapříčiňuje selhání všech pokusů o vymezení jejího obsahu a charakteru pomocí metod a cílů bádání. Dalo by se tedy říci, že je pro muzikologii typická velká šíře témat, kterým se snaží věnovat a vysoká pestrost metod, jimiž se snaží dosáhnout naplnění stanovených záměrů. Tradiční oblastí zájmu muzikologie (již od dob antického Řecka) je hudební akustika, hudební teorie a dějiny hudby, v této oblasti se pochopitelně nejvíce prosazuje metodologie společenských věd. S průmyslovou revolucí a rozvojem lékařství v 19. století se rozsah zájmů muzikologie rozšířil také na fyziologii slyšení a zpěvu, tedy oblasti typicky využívající experimentální metody výzkumu. Přibližně ve stejné době pronikla, vlivem vrcholného kolonialismu a sílícímu národnímu uvědomění, do muzikologie také etnologie, folkloristika a antropologie. V průběhu 20. století byly téměř všechny muzikologické disciplíny ovlivněny rozvíjející se sociologií a psychologií, především s důrazem na jejich marxistickou a behaviorální podobu. Zdá se, že zatím posledními proudy radikálně (re)formující celou muzikologii (i po stránce metodologické) jsou genderová studia, výpočetní technologie, nová média a evoluční teorie. Výzkumné cíle jsou přímo odvislé od zaměření jednotlivých muzikologických disciplín, které v jejich pestrosti propojuje pouze snaha o co nejhlubší porozumění hudbě. V zásadě lze rozlišit dvě hlavní motivace muzikologického výzkumu: praktické (především pedagogické a interpretační) a teoretické (prohloubit lidské poznání a duševní schopnosti).

Přestože první spisy o hudbě nalezneme už u starověkých myslitelů (nejen v antickém světě, ale také ve staré Číně, Indii, apod.), nelze tyto práce vnímat jako výstup muzikologického bádání, ale spíše jako součást filosofie, estetiky (popřípadě matematiky či teologie). Muzikologie z výše nastíněných kořenů vystupuje teprve v průběhu 19. století, kdy se jí dostává patřičné institucionální základny, specifického terminologického aparátu a metodologie. Převážná část teoretiků zabývajících se dějinami muzikologie klade vznik tohoto oboru do německy mluvících zemí (jsou však známy také francouzské a anglické práce z 18. a 19. století, které lze považovat za moderní [etno]muzikologické studie). Za symbolický zakladatelský počin je považována předmluva Friedricha Chrysandera (1826–1901) k prvnímu dílu „Jahrbücher für musikalische Wissenschaft“ z roku 1863. Do první generace zakladatelů muzikologie se po bok Chrysandera staví např. Carl Stumpf (1848–1936), Hermann von Helmholtz (1821–1894) a zejména český rodák Guido Adler (1855–1941) článkem „Umfang, Methode und Ziel der Musikwissenschaft“ (1885) a Hugo Riemann (1849–1919) spisem Grundriß der Musikwissenschaft (1908). Pojem, který se v této době vžil pro označení muzikologie – „Musikwissenschaft“ (odtud české spojení „hudební věda“ nebo ruské „музыковедение“) – se však zrodil již o generaci dříve, roku 1827 jej snad prvně použil německý^[2] hudebník a učitel Johann Bernhard Logier (1777–1846).^[3] Přestože pojmu „Musikwissenschaft“ silně konkurovaly i jiné termíny ("Tonwissenschaft" či "Musikforschung"), ujal se také v názvu dalšího periodika „Vierteljahrsschrift für Musikwissenschaft“ (Leipzig: Breitkopf & Härtel, 1885–94), kterému je obdobně jako „Jahrbücher für musikalische Wissenschaft“ (Leipzig: Breitkopf & Härtel, 1863–1867) přisuzována role zakladatele muzikologie. Samotná varianta „muzikologie“ (z řeckého músiké[μουσική]+logos[λόγος] = „interpretační umění“+„slovo/význam/smysl“) se vžila především zásluhou francouzských a anglických odborných společností (The International Musicological Society – 1900 až 1914; Société Internationale de Musicologie – založena 1928).

Ne všechny z níže uvedených disciplín jsou obecně uznávány jako samostatné podobory muzikologie, definice některých z nich se mohou překrývat, nebo naopak regionálně lišit (etnomuzikologie, biomuzikologie, zoomuzikologie, …); velká část z těchto disciplín není v české odborné literatuře zmiňována. Jednotlivé muzikologické disciplíny bývají rozdělovány do tří základních skupin: systematická muzikologie (disciplíny primárně nezkoumající dějinný vývoj s blízkým vztahem k hudební teorii), historiografické disciplíny (hudební historiografie, paleografie, ikonografie...) a pomocné vědy (estetika, filozofie, etnologie...).

• hudební teorie

se zabývá vnitřními zákonitostmi uspořádání tónového materiálu (harmonie, kontrapunkt, melodika, tektonika, dynamika, kinetika, hudební forma)

• hudební historiografie (též. dějiny hudby)

studuje dějinný vývoj hudebních kultur, národů, skladatelských škol, život a dílo skladatelů, proměny interpretační praxe

• hudební paleografie (též. teorie hudebního zápisu či nauka o hudební notaci)

je zaměřena na charakteristiku, kvalifikaci a klasifikaci různých notačních systémů

• hudební archeologie

zkoumá dochované nálezy hudebních památek (především hudebních nástrojů) a pokouší se o jejich rekonstrukci (experimentální hudební archeologie)

• hudební ikonografie

vyhledává, analyzuje a interpretuje výtvarná vyobrazení hudebních nástrojů a provozování hudby

• archivnictví hudebních památek

třídí, zpracovává a konzervuje hudební památky (především notové zápisy)

• organologie

nauka o stavbě, vlastnostech a historickém vývoji hudebních nástrojů

• hudební akustika (bioakustika, psychoakustika)

vyšetřuje fyzikální podstatu hudebního signálu, hudebních nástrojů a prostorů

• hudební psychologie

zkoumá proces přijímání, vyhodnocování a produkce hudby z pohledu psychologie

• hudební sociologie

se pokouší objasnit společenskou podstatu hudebních jevů (vkus, generační problémy, davové chování...)

• hudební antropologie

pojem užívaný jen v omezené míře; často definován jako sjednocení hudební psychologie, sociologie a etnomuzikologie

• hudební praxeologie

mladá a minoritní muzikologická disciplína zkoumající společenský rozměr hudby v kontextu celého kulturního života za cílem zpětného formování hudební kultury a předvídání jejího dalšího vývoje

• genderová studia v hudbě

se zabývají sexualitou v hudební kultuře, vlivu sexuální determinace na produkci hudby a společenské postavení jednotlivých společenských skupin (popřípadě jejich členů) definovatelných na základě jejich sexuální orientace

• hudební regionalistika

zkoumá charakter a proměny hudebního života na úrovni přesně definovatelných geografických regionů

• etnomuzikologie

zkoumá veškeré aspekty všech známých hudebních kultur, které vnímá jako navzájem si rovnocenné; usiluje o podporu a zachování lidových tradic a kulturně hudební diverzity; vyhledává a analyzuje obecné hudební jevy společné všem hudebním kulturám, popřípadě se pokouší osvětlit původ o podstatu endemicky se vyskytujících hudebních jevů

• biomuzikologie

pojmenována dle názvu knihy Nilse L. Wallina Biomusicology z roku 1991; aplikuje postupy biologického výzkumu na oblast hudebních jevů; vnímá hudbu jako výsledek chování, tedy biologického procesu

• zoomuzikologie

usiluje o řešení pradávné otázky zda existuje obdoba hudby (čistě lidského produktu) ve světě zvířat

• evoluční muzikologie

často považována za subdisciplínu biomuzikologie a zoomuzikologie; zkoumá vývoj hudby na půdorysu evolučních teorií

• komparativní muzikologie

označována za předchůdce moderní etnomuzikologie; porovnává jednotlivé hudební kultury (původně za cílem odlišení evropské "klasické" hudby a mimoevropských hudebních kultur)

• filozofie hudby

jádro moderní muzikologie, pravděpodobně nejstarší ucelená muzikologická disciplína; zabývá se smyslem, charakterem, funkcí a účelem, zkoumá její objektivní podstatu, snaží se definovat základní hudební jevy a muzikologické problémy, zabývá se také estetikou hudby

• hudební estetika a kritika

usiluje o objektivní hodnocení kvalitativních stránek zákonitostí a podmínek hudebního krásna

• interpretační umění

hledá cesty k dokonalé zvukové realizaci hudby

• hudební management

spravuje a řídí hudební kulturu na úrovni organizační, personální a finanční

• hudební lexikografie a terminologie

se zabývá pojmoslovným aparátem užívaným napříč celou hudební kulturou

• hudební technologie

realizuje klasifikaci a vývoj softwaru a hardwaru užitého jak v muzikologickém výzkumu, tak v umělecké tvorbě

• muzikoterapie

usiluje o terapeutické využití hudby

Současný vývoj muzikologie je motivován především technologickým pokrokem a globalizací (snahou o udržení kulturní diverzity, reakce na společenské změny). Jedním z prvních muzikologů, který výrazně ovlivnil současnou podobu muzikologie byl německý myslitel Carl Dahlhaus (10.6.1928 – 13.3.1989). Dahlhaus je dnes vnímán především jako historik, který dokázal překonat konzervativní biografismus klasické hudební historiografie a dějiny nahlížet jako komplexní kulturní jevy, odrážející dobový charakter společnosti. Obdobně jako v dalších humanitních vědách, také do muzikologie vnesla postmoderna nepřehledné množství kontroverzních myšlenkových proudů, především na poli estetiky a muzikoterapie, pozitivně však přispěla k užšímu sepětí muzikologie s přírodovědnými obory. Výsledkem tohoto procesu je například koncept „biomuzikologie“ Švéda Nilse Lennart Wallina, kterým již počátkem devadesátých let minulého století zastřešil evoluční muzikologii, neuromuzikologii a komparativní muzikologii. Implementace evolučních teorií a neuropsychologie v oblasti muzikologického výzkumu lze považovat v současnosti za nejaktuálnější trendy na tomto poli. Jako dobrý příklad je možné uvést výzkum vedený v Centre for Music & Science na University of Cambridge anebo na francouzském IRCAM (Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique). Méně radikální posun, opět ale ovlivněn teorií evoluce, lze sledovat také v etnomuzikologii, kde výsostné postavení terénního sběru lidové hudby přebírá snaha o sledování vývoje jednoho konkrétního hudebního jevu na globální úrovni, popřípadě odkrývání obecných vývojových vzorců stojících na pozadí dějin hudby (např. výzkum Josepha Jordania zabývajícího se vývojem polyfonních zpěvů).

Peter Platt, Masakata Kanazawa a Vincent Duckles ve slovníkovém hesle „National traditions of musicology“ internetové encyklopedie Grove Music Online popisují odlišný charakter, vývoj a postavení muzikologie ve všech dominantních světových kulturách/zemích (Evropa, Rusko, Austrálie, USA...). Vlivem rozdílných systémů podpory školství a výzkumu, kulturních tradicí, ekonomických možností, apod. lze oprávněně tvrdit, že v každé zemi má muzikologie poněkud odlišnou podobu. Česká muzikologie je značně ovlivněna německou muzikologií první poloviny dvacátého století. Je zaměřena spíše na dějiny a teorii hudby a vyučována výhradně na filosofických fakultách. Často využívá specifických, mezinárodně neidentifikovatelných (nesrozumitelných), odborných termínů typu „artificiální a nonartificiální hudba“^[4] Naproti tomu v anglicky mluvících zemích bývá muzikologie vyučována na všech typech univerzit (technických, pedagogických, humanitních...), klade důraz na interpretační praxi a velkou měrou se věnuje etnomuzikologii a hudebním technologiím. Svébytný charakter má také muzikologie ruská, především pro množství regionálně rozšířených estetických koncepcí a mezinárodně nesrozumitelné terminologii (např. Asafjevovská teorie intonace a do české terminologie proniknuvší pojem „bytová hudba“).

• Otakar Hostinský (2/1/1847, Martiněves – 19/1/1910, Praha)
• Zdeněk Nejedlý (10/2/1878, Litomyšl – 9/3/1962, Praha)
• Otakar Zich (25/3/1879, Městec Králové – 9/7/1934, Ouběnice)
• Vladimír Helfert (24/3/1886, Plánice – 18/5/1945, Praha)

• Gracian Černušák (19/12/1882, Ptení – 13/10/1961, Prostějov)
• Emil Axman (3/6/1887, Rataje u Kroměříže – 25/1/1949, Praha)
• Josef Hutter (28/ 2/1894, Praha – 2/12/1959, Praha)
• Antonín Modr (17/5/1898 Strašice – 22/4/1983 tamtéž)
• Karel Janeček (20/2/1903, Čenstochová – 4/1/1974, Praha)
• Mirko Očadlík (1/3/1904, Holešov – 26/6/1964, Praha)
• Robert Smetana (29/8/1904, Vídeň – 6/101988, Brno)
• Jan Racek (1/6/1905, Bučovice – 5/12/1979, Brno)
• Alexander Buchner (3/9/1911, Prešov – 4/10/2000, Praha)
• Eduard Herzog (8/6/1916, Vídeň – 26/2/1997, Praha)
• Antonín Sychra (9/6/1918, Boskovice – 21/10/1969, Praha)
• Karel Risinger (18/6/1920, Praha – 11/8/2008, Praha)
• Jaroslav Jiránek (21/8/1922, Praha – 19/7/2001, Praha)
• Jiří Vysloužil (11/5/1924, Košice – 26/11/2015, Brno)
• Luděk Zenkl (5/5/1926, Tábor – 1/12/2012, Ostrava)
• Ivan Vojtěch (nar. 1928)
• Vladimír Hudec (10/12/1929, Olomouc – 12. 9. 2003, Brno)
• Ivan Poledňák (31/12/1931, Velké Meziříčí – 5./10/2009, Praha)
• Jiří Sehnal (15/2/1931, Radslavice)
• Rudolf Pečman (12/4/1931, Staré Město u Frýdku – 16/12/2008, Brno)
• Tomislav Volek (nar. 1931)
• Josef Bek (5/12/1934, Úsov – 10/9/2005, Praha)

• Raphael Georg Kiesewetter (Holešov 29/8/1773 – Baden, 1/1/1850)
• August Wilhelm Ambros (Vysoké Mýto, 17/11/1816 – Vídeň, 28/6/1876)
• Eduard Hanslick (Praha, 11/9/1825 – Vídeň, 6/8/1904)
• Johann Joseph Abert (Kochovice, 20/9/1832 – Stuttgart, 1/4/1915)
• Guido Adler (Ivančice, 1/11/1855 – Vídeň, 15/2/1941)
• Richard Wallaschek (Brno, 16/11/1860 – Vídeň, 24/4/1917)
• Heinrich Rietsch-Löwy (Sokolov, 22/9/1860 – Praha, 12/12/1927)
• Adolph Koczirz (Všeruby, 2/4/1870 – Vídeň, 22/2/1941)
• Paul Stefan-Grünfeldt (Brno, 25/11/1879 – New York, 12/11/1943)
• Leo Kestenberg (Ružomberok, 27/11/1882 – Tel-Aviv, 14/1/1962)
• Robert Maria Haas (Praha, 1886 – Vídeň, 1960)

• Grove Music Online (‘Musicology’; Vincent Duckles, et al.)
• Musik in Geschichte und Gegenwart 1 (‘Musikwissenschaft’; W. Wiora, H. Albrecht)
• Musik in Geschichte und Gegenwart 2 (‘Musikwissenschaft’; R. Cadenbach, et al.)
• G. ADLER: Umfang, Methode und Ziel der Musikwissenschaft, in.: Vierteljahrsschrift für Musikwissenschaft I; 1885, pp. 5–20
• D. CARL: Einführung in die systematische Musikwissenschaft; Köln 1971
• F. CHRYSANDER: Vorwort und Einleitung des Jahrbbucher für musikalische Wissenschaft, 1863, pp. 9–16
• H. RIEMANN: Grundriss der Musikwissenschaft; Leipzig, 1908
• V. LÉBL, I. POLEDŇÁK: Hudební věda, sv. III; Praha 1988

• Giles HOOPER: The discourse of musicology; Ashgate Publishing, Ltd., 2006 ukázka na Google Books
• D. BEARD, K. GLOAG: Musicology: the key concepts; Routledge, 2005 ukázka na Google Books
• D. C. GREER, I. RUMBOLD, J. KING: Musicology and sister disciplines; Oxford University Press, 2000 ukázka na Google Books
• D. DAMSCHRODER, D. R. WILLIAMS: Music theory from Zarlino to Schenker; Pendragon Press, 1990 ukázka na Google Books

• Obrázky, zvuky či videa k tématu muzikologie na Wikimedia Commons
• Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ČR
• Katedra muzikologie – Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
• Ústav hudební vědy – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
• Ústav hudební vědy – Filozofická fakulta Masarykovy univerzita v Brně.
• Oddělení etnomuzikologie při etnologickém ústavu AV ČR Archivováno 9. 3. 2011 na Wayback Machine.
• The International Musicological Society
• The Society for Ethnomusicology
• ICTM – International Council for Traditional Music

• Oborová bibliografická databáze Kabinetu hudební historie EÚ AV ČR Archivováno 7. 7. 2020 na Wayback Machine.
• Oborová brána Musica Archivováno 18. 7. 2011 na Wayback Machine.
• Český hudební slovník osob a institucí Archivováno 22. 4. 2019 na Wayback Machine.
• Oxforf Music Online
• RILM Abstracts of Music Literature
• Répertoire International des Sources Musicales
• RIPM Online Archive of Music Periodicals
• International Index to Music Periodicals (IIMP)
• Diplodok – Katalog muzikologických diplomových prací obhájených na VŠ v ČR Archivováno 28. 7. 2009 na Wayback Machine.