Ladislav Rašín

JUDr. Ladislav Rašín
Ladislav Rašín
Narození	22. června 1900 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	20. března 1945 (ve věku 44 let) Frankfurt nad Mohanem Německá říše Německá říše
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	překladatel, advokát, novinář a politik
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy in memoriam (1995)
Choť	Marie Rašínová
Děti	Ladislav Rašín, Jana Stránská
Rodiče	Alois Rašín a Karla Rašínová
Příbuzní	Jan Janský strýc
Funkce	poslanec
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ladislav Rašín (22. června 1900, Praha^[1] – 20. března 1945, Frankfurt nad Mohanem) byl český politik a právník.

Narodil se jako první syn pozdějšího ministra financí Aloise Rašína a jeho manželky Karly, rozené Janské. Patřil k první generaci českých skautů, jako chlapec vstoupil III. skautského oddílu Miloše Kliky. Od roku 1915 se účastnil aktivně oddílového dění v roverské družině Bobrů a jako první získal skautskou odborku Lyžař.^[2][3]

Po první světové válce začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a současně působil jako osobní tajemník svého otce. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1923. V roce 1924 sepsal na základě studia materiálů z pařížské mírové konference knihu Vznik a uznání československého státu, která dokazovala význam 28. října 1918 pro vznik Československa. Připravil též k vydání Paměti svého otce, které vyšly v roce 1929. Po ukončení studií se začal věnovat advokacii, v době první republiky obhajoval například Jiřího Stříbrného.

Dne 11. ledna 1928 se oženil s úřednicí Annou Trefnou (13. září 1902 - 1935) v Praze. Vztah byl bězdětný a Ladislav se později rozvedl. V roce 1930 se seznámil se sekretářkou Marií Plouharovou (13. dubna 1900 - 2. června 1990). V roce 1936 se vzali a měli dvě děti: Ladislava (20. září 1937- 1992) a Janu (28. září 1938 - 4. srpna 2013).^{[4][5][6][7][8]}

Ladislav Rašín působil, stejně jako jeho otec, v Československé národní demokracii. V jejím rámci se angažoval ve skupině členů okolo časopisu Národní myšlenka, jehož byl spoluzakladatelem. Aktivně též působil v Mladé generaci Československé národní demokracie. V roce 1935 by zvolen poslancem za Národní sjednocení. Při obecních volbách na jaře 1938 navrhoval v obcích s vysokým zastoupením německého obyvatelstva jednotné kandidátky českých stran, které by byly účinnou protiváhou nacisticky a protičesky zaměřené SdP, která měla podporu drtivé většiny německého obyvatelstva. Jeho návrh se mu však nepodařilo zrealizovat.

V období tzv. mnichovské krize byl jedním z hlavních odpůrců kapitulace a jedním z vedoucích představitelů Výboru na obranu republiky. Krátce po podpisu Mnichovské dohody se zúčastnil schůzky významných osobností, které se nechtěly smířit s kapitulací a diskutovaly o možnosti vojenského odporu. Jednou ze zvažovaných možností byl i vojenský převrat, k žádnému rozhodnutí ale nedošlo.^[9]

V době druhé republiky patřil mezi odpůrce změn politického systému. Po německé okupaci a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do odbojové činnosti v rámci Politického ústředí.

13. prosince 1939 byl zatčen gestapem a uvězněn ve věznici na Pankráci. V létě 1940 byl převezen do Berlína a v prosinci 1941 postaven před soud. Před soudem pronesl odvážnou obhajobu, při které se prohlásil za věrna svému národu a obvinil Německo z porušování protektorátní autonomie. Soud jej odsoudil k trestu smrti, rozsudek byl po roce změněn na 15 let těžkého žaláře. Prošel řadou věznic a během pobytu v nich těžce onemocněl. Zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem.

Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Promiňte pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.

k Edvardu Benešovi po kapitulaci ČSR, 1938

Jest jisto, že jsme naší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír na dobu delší několika měsíců. Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsme zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky „k boji!“, a takových nás bylo několik…
Ano, poprvé ve svých dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje, vydala Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přiznala za vyznavače a obránce kalicha, u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde r. 1426 rozprášilo 25.000 českých bojovníků 75.000 Sasů, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky, kromě domu na Novém Městě pražském, na jehož místě stojí dnes – jaká to ironie! německé kasino. Vydala Prachatice, kam chodil do školy Jan Hus, i Fulnek, kde učil Jan Amos Komenský, vydala půdu, která patřívala pánům z Růže, Berkům z Dubé, purkrabím pražským, pánům z Lipé i pánům ze Švamberka, Harantům z Polžic a Bezdružic, pánům z Kravař, Žerotínům ze Žerotína i pánům z Budova a ze Sulevic, z nichž Václav Budovec z Budova a Kašpar Kaplíř ze Sulevic byli popraveni na Staroměstském náměstí…
V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…

Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938

• GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. 
• SKŘIPSKÝ, Marek. Role Národní myšlenky 1923-1939: příspěvek k dějinám demokratického nacionalismu. 1. vyd. Praha: Národní myšlenka, 2005. 34 s. Knihovna Národní myšlenky; sv. 1. ISBN 80-903582-0-9.
• UHLÍŘ, Jan B. Národní demokrat Ladislav Rašín. Historický obzor, 1998, 9 (9-10), s. 219-222. ISSN 1210-6097.
• UHLÍŘ, Jan B. Národní demokrat Ladislav Rašín: (dokončení). Historický obzor, 1998, 9 (11/12), s. 258-265. ISSN 1210-6097.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ladislav Rašín na Wikimedia Commons
• Osoba Ladislav Rašín ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ladislav Rašín
• Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), Rašín Alois *1867 s rodinou
• Ladislav Rašín – životopis od Dr. Josefa Tomeše
• Ladislav Rašín – životopis na Válka.cz
• Ladislav Rašín, příběh demokratického nacionalisty – životopis od Marka Skřipského