Otylky

Otylky
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	obojživelníci (Amphibia)
Řád	žáby (Anura)
Podřád	Neobatrachia
Nadčeleď	Microhyloidea
Čeleď	otylky (Brevicipitidae) Bonaparte, 1850
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otylky (Brevicipitidae) je malá čeleď žab žijících ve východní a jižní Africe. Jsou to žáby většinou jen několik centimetrů dlouhé, s kulovitým tělem, zploštělou obličejovou části a s adaptací k déletrvajícímu pobytu v suchém klimatu. Žijí v různých biotopech, v suchých savanách, lesích i v rozdílných nadmořských výškách. Všechny druhy jsou výhradně terestrické a dobře adaptované k hrabavému způsobu života. Jejich původ je ve fosiliích vystopován do středních třetihor, do epochy eocénu.

Netypické české jméno čeledě, otylky, bylo převzato z Biolibu, který používá názvosloví podle knihy: Moravec J. (2001): "České názvy živočichů IV. Obojživelníci (Amphibia)" ISBN 80-7036-126-3 vydané Národním muzem, (zoologické odd.), Praha.^[1]

V poslední době došlo, na základě fylogenetických studií, k důležitým změnám v taxonomii této skupiny žab. Po mnoho let byla uznávána jejich příslušnost k podčeledi Brevicipitinae, která byla součásti čeledě parosničkovití (Microhylidae). Z té doby také pochází taxonomie ve výše uvedené knize. Teprve v posledních létech se ale většina odborníků přiklonila k názoru, že tato skupina žab náleží do samostatné čeledě Brevicipitidae a je sesterskou skupinou parosničkovitých.

Tyto drobné nenápadné žáby jsou řazeny do vývojově moderní skupiny obojživelníků, do podřádu Neobatrachia, neboť se vyznačují řadou zajímavých adaptací a zvláštní specializací na prostředí, ve kterém není trvalý dostatek vody. Jedním z nejpodstatnějších přizpůsobení je rozmnožování přímé, s vynecháním vývojového stadia pulce.^[2][3][4]

Žijí skrytým způsobem, převážnou dobu života tráví ve vyhrabaných norách v půdě, případně v listnaté podestýlce či ukrytí v hromadách kamenů. Jejich areál se rozkládá na východě a jihu subsaharské Afriky, na území zhruba od Etiopie po Namibii a dále na jihu afrického kontinentu, kde žijí převážně v Jihoafrické republice. Pro nenápadný způsob života v málo obydlených oblastech pravděpodobně nejsou podrobně známa všechna zákoutí jejich rozšíření. Vyskytují se hlavně v polopouštních až pouštních prostředích.

Některé druhy přežívají období sucha ve stavu podobném částečné hibernaci. Ven z úkrytů vylézají většinou jen navečer a v noci, pouze v období dešťů je lze spatřit i ve dne. Jsou to potravní specialisté, masožravci, jejich hlavní stravou jsou mravenci, ale lapají i různé housenky a drobný hmyz, který polykají celý.^[2][3][5]

Otylky jsou výhradně pozemní živočichové, mají zaoblené tělo, poměrně malou hlavu, horizontální zorničky, zploštělou obličejovou část a v porovnání s tělem extrémně krátké nohy. K činnosti pro žáby zcela netypickou, pro hrabání podzemních úkrytů, mají dobře uzpůsobené zadní nohy s velkými patními mozoly, přední nohy k hrabání nepoužívají. Krátké nohy jsou důvodem, že tyto žáby neskáčou, nýbrž po zemi netypicky lezou a pouze krátce uskakují v případě náhlého nebezpečí.

Na povrch vylézají, vyjma dešťů, jen zřídka. Jsou schopné přežít zahrabané v zemi i několik měsíců. Samice je u většiny druhů větší než samec, což jim společně s krátkýma nohama způsobuje obtíže při kopulaci. Mají na těle párové hrudní vaky, které dokážou stejně jako tělo pomoci velkých plic nafouknout natolik, že je ukryté nemohou predátoři z podzemního úkrytu vytáhnout. Mezi typické znaky odlišující celou čeleď dále patří u těchto žab extrémně krátká hlava, chybějící střední ucho a jen slabě zkostnatělé nosní přepážky. Mají osm presakrálních obratlů. ^[2][3][6]

Doba rozmnožování přichází s obdobím dešťů, její příchod předem ohlašují svým voláním samci. Ozývají se z vyhrabaných skrýší, z pod vegetace a někteří pro hlasitejší akustiku šplhají na vyvýšený terén. Volají nejčastěji při soumraku a v noci, za deště také i za denního světla.

Samec je proti samici výrazně menší a nemůže ji při páření v tradičním amplexu krátkýma nohama obejmout, proto si otylky vyvinuly zvláštní inovaci. Samec vypustí z hrudních kožních žláz lepivý sekret, kterým se na dobu páření přilepí na hřbet samice. Samice snese třináct až padesát vajíček o průměru 4 až 8 mm, které samec mimotělně oplodní a samice je následně odnese do připraveného zemního hnízda. Z vajíček se vylíhnou přímo již malé žabky, etapa larvy, pulce, je přitom zcela přeskočena.^[2][3]

Čeleď je tvořena pěti rody, jež všechny mají české jméno otylka.

• rod (Balebreviceps) (otylka)
• rod (Breviceps) (otylka)
• rod (Callulina) (otylka)
• rod (Probreviceps) (otylka)
• rod (Spelaeophryne) (otylka)^[5][7]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otylky na Wikimedia Commons
• Taxon Brevicipitidae ve Wikidruzích