Jan Čep

Jan Čep
Narození	31. prosince 1902 Myslechovice Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	25. ledna 1974 (ve věku 71 let) Paříž Francie Francie
Místo pohřbení	La Celle-Saint-Cloud
Povolání	spisovatel, překladatel, novinář, básník, rozhlasový komentátor, zahraniční zpravodaj, redaktor, prozaik, esejista a publicista
Alma mater	Univerzita Karlova
Témata	literatura, překlad, radiokomunikace a rozhlas
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třída, in memoriam (1991)
Manžel(ka)	Primerose du Bos
Podpis
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Čep (31. prosince 1902 Myslechovice u Litovle – 25. ledna 1974 Paříž) byl moravský spisovatel, esejista a překladatel (angličtina, francouzština, italština, němčina, španělština) katolické orientace.

Narodil se v rodině Jana Čepa (1874–1930) a Žofie roz. Vyplakalové (1879–1963). Jeho sourozenci byli: Anna Skládalová (1903–1978), Antonín (1907), překladatel Václav (1908–1985), Anděla Lauferová (1912–1988), Žofie Němcová (1914–1980) a Ludmila Sorblová (1919–1999).^[1]

V letech 1922–1926 studoval na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu,^[2] studia však nedokončil.^[3] Během studií napsal své první literární dílo nazvané Anglické dojmy.^[4] Stal se spisovatelem a překladatelem z povolání, pracoval také jako nakladatelský lektor a publikoval v řadě časopisů a revuí (Akord, Cesta, Host, Listy pro umění a kritiku, Na hlubinu, Řád aj.). Osobně znal spisovatele, jako byli František Halas nebo Egon Hostovský. Blízké přátelství jej pojilo mj. s Janem Zahradníčkem či Bedřichem Fučíkem. V roce 1938 se stal kmotrem pozdějšího hudebníka Petra Skoumala.

Byl členem Moravského kola spisovatelů (1933–1948). Dne 26. února 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a v srpnu 1948 emigroval přes Aš do Francie (Paříž), kde i zemřel a byl pochován. Domů se již nikdy nevrátil.

V letech 1951–1954 žil v Mnichově, kde působil v rádiu Svobodná Evropa, po roce 1954 se vrátil do Paříže, pro Svobodnou Evropu pracoval dále jako zpravodaj a autor kulturní rubriky (Kniha týdne etc.)

Mimo svoji vlast se necítil šťastný, protože k ní měl velmi silný vztah. Několikrát vážně přemýšlel o tom, že se stane knězem, ale nakonec se roku 1954 oženil (s Primerose Du Bos). Roku 1965 prodělal mozkovou mrtvici, což mu znemožnilo další veřejnou činnost.

I když je jako datum jeho narození uváděn 31. prosinec 1902, ve skutečnosti se narodil až po půlnoci, tedy 1. ledna 1903. Jeho synovec Jiří Skládal ve své knize Kde se vzal Jan Čep uvádí, že o mylný záznam v křestním listu se postaral jeho otec: usoudil, že být jakoby o rok starší bude pro něj v životě lepší.^[5]

Jako prozaik se prosadil zejména povídkami. Byl F. X. Šaldou hodnocen jako výborný povídkář „jitřního zraku“, čímž mínil pohled zacílený k podstatě věcí, k neviditelné skutečnosti, zároveň ale (zdánlivě naivně) dětský (dítě je podstatným a častým Čepovým hrdinou). Jan Čep nepatří mezi ruralisty, neboť základním akcentem jeho próz není pro tento proud typické vyvyšování venkovského prostředí nad městské a řád jako ideová maxima, nýbrž existenciální napětí v duších jeho hrdinů. Nelze ho však zařadit ani mezi autory psychologických próz, protože hlavním dějištěm povídek je duchovní, nikoli jen duševní, svět jeho postav. Výstižně byla hlavní myšlenka Čepova díla popsána jako bojiště, na něž vystupuje Bůh, ďábel a člověk se svou nesmrtelnou duší; Bedřich Fučík ve své knize Píseň o zemi označuje Boha jako fakticky jediného partnera Čepových postav.

Čepovu esejistickou i prozaickou tvorbu výrazně ovlivnil pobyt u Josefa Floriana ve Staré Říši. Zde se setkal s autory, kteří měli napříště ovlivnit jeho esejistické dílo. Byl to zejména Romano Guardini, Jacques Maritain a Gabriel Marcel. Tito katoličtí myslitelé zasáhli hluboce Čepovo myšlení směrem ke křesťanskému personalismu. Esejistická tvorba tohoto autora je zcela rovnocennou součástí jeho díla. Základním pojmem Čepovy poetiky je pojem „dvojí domov“, napětí pociťované mezi viditelnou a neviditelnou skutečností, životem a smrtí, světem tohoto světa a světa onoho, k němuž je branou smrt. V této souvislosti Čep často cituje sv. Pavla a jeho výrok ze začátku 13. kapitoly Prvního listu Korinťanům (1 K 13) o „vidění jen v zrcadle a podobenství“: v tomto životě vidíme jen částečně, po smrti však uvidíme reálný stav věcí; po tomto reálném vidění (a vpuštění do „druhého domova“, tj. k Bohu) neustále toužíme. Protože jej však zatím nemůžeme získat, je náš pobyt na vezdejším světě poznamenán smutkem. Esejistická tvorba tohoto autora je zcela rovnocennou součástí jeho díla. Od roku 1991 vycházejí jeho sebrané spisy (péčí Mojmíra Trávníčka a Bedřicha Fučíka).

• Dvojí domov (1926), povídky
• Vigilie (1928), povídky
• Cesta na jitřní
• Zeměžluč (1931), jedná se o spojení dvou knih (Dvojí domov a Vigilie). Hrdinové zde překonávají těžký osud návratem k rodovým tradicím a náboženskou vírou.
• Letnice (1932)
• Děravý plášť (1934)
• Hranice stínu (1935). Hrdina Čepova jediného románu, učitel Randa, se po milostném zklamání a existenční prohře vrací do rodného kraje, svěřuje se svému dědečkovi a ve vesnickém prostředí a víře mizí jeho deprese a nachází smysl svého života.
• Modrá a zlatá (1938), opět se zde objevuje návrat do rodného kraje
• Tvář pod pavučinou (1941), vrací se ke svému oblíbenému tématu (návrat) a ještě přidává nostalgii a tragický pocit ze smrti
• Lístky z alba (1944)
• Polní tráva (1946)

V emigraci psal především esejistická díla.

• Rozptýlené paprsky (1946)
• Cikáni, francouzsky psané povídky
• Malé řeči sváteční, eseje
• O lidský svět (1953), rozhlasové úvahy
• Samomluvy a rozhovory (1959)
• Zápisky Jiljího Klena (1963), próza
• Poutník na zemi (1965), eseje
• Sestra úzkost (1969), sbírka 12 povídek vydaných v letech 1926–1941
• Sestra úzkost /Zlomky autobiografického eseje/ (1975, posmrtně v Římě) – autobiografické eseje (vzpomínková kniha)

V letech 1948 a 1969 vyšel jeho překlad románu Bruce Marshalla All glorious within (Plná slávy).

• Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945. Hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 613. 
• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
• MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 
• PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech: 1918–1945. Praha: Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. 
• TRÁVNÍČEK, Mojmír. Pouť a vyhnanství: Život a dílo Jana Čepa. Brno: Proglas, 1996. 189 s. ISBN 80-902146-0-6.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí: 10. sešit: Č–Čerma. Praha: Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 579–580. 

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1900–1945

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Čep na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Čep
• Jan Čep ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Jan Čep na stránkách Obce překladatelů
• Jan Čep na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
• iEncyklopedie:Čep Jan
• Pořad Českého rozhlasu Plus Jan Čep – zase jeden rozbitý život s řadou ukázek z jeho prací a s autentickými záznamy hlasu Jana Čepa