Jan Eskymo Welzl

Jan Eskymo Welzl
Jan Eskymo Welzl
Rodné jméno	Jan Velcl
Narození	15. srpna 1868 Zábřeh na Moravě Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	19. září 1948 (ve věku 80 let) Dawson City, Yukon Kanada Kanada
Národnost	Moravané
Povolání	spisovatel, polárník, objevitel, světoběžník a vypravěč
Podpis
Citát
„Prondeš – prondeš, neprondeš – neprondeš!“
Web	https://jan-eskymo-welzl.cz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Velcl nebo Welzl (15. srpna 1868 Zábřeh^[1] – 19. září 1948 Dawson City^[2][3]), dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel po Dálném severu, dobrodruh, lovec, obchodník, námořník, zlatokop a vypravěč (uváděný i jako spisovatel). Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck. Strávil téměř 30 let na Nové Sibiři, kde měl nějaký čas působit i jako samozvaný nejvyšší soudce. Koncem 20. let pobyl krátce v Československu, od roku 1929 žil v Kanadě, kde i zemřel.

Jan byl prvorozeným synem kloboučnického tovaryše a hokynářky-mlékařky. Otec zemřel v Janově útlém dětství. Budoucí polárník pomáhal matce v zábřežském otevřeném mázhausu domu Pod Podloubím.^[4] Proto se jí přezdívalo Máslová Klára a jemu Tvarohový Hanes.^[3][5]

Po obecné škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny a po úmrtí matky se vydal do Hamburku, kde získal místo topiče na zámořské lodi.^[3] Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let.

Na Novosibiřských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce, který údajně soudil podle indiánského zvykového práva. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality (zvláště krádeží a loupeží mezi lovci kožešin a prodeje pančovaného alkoholu) však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel se psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat, ve svých knihách totiž uvádí i chybné údaje (např. o přítomnosti Eskymáků na Novosibiřských ostrovech). Není také vůbec jisté, jestli Welzl uměl inuitsky, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou, jak dokázali svou studií brněnští jazykovědci Václav Blažek a Michal Schwarz, z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné.

V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s lodí Seven Sisters, byl zadržen americkými úřady a vyhoštěn do Evropy. Nejprve živořil v Hamburku, kde si v přístavu přivydělával malováním výjevů ze svých cest. Poslal odsud do Čech několik dopisů, na jejichž základě vznikla Welzlova korespondence s Rudolfem Těsnohlídkem. Ten posléze obsah Welzlových dopisů zpracoval do knihy Eskymo Welzl, s Welzlem se však nikdy nesetkal. Teprve při druhé návštěvě Evropy se Welzl dostal do Československa, v Praze se 29. listopadu 1928 setkal s prezidentem Masarykem a poté se vrátil do rodného Zábřehu. Odtud kontaktoval redakci Lidových novin, kde předtím pracoval Těsnohlídek, ten však byl v této době již po smrti a Welzla se ujali redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, kteří ho pozvali do Brna. Tam Welzl vyprávěl především Valentovi své zážitky z Arktidy, na jejichž základě vznikly knihy Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a některé další.

V červnu 1929 odjel přes Hamburk do Kanady, kde se usadil ve městě Dawson City. Toužil po návratu na Novosibiřské ostrovy, který mu však sovětská vláda nepovolila. Zemřel v roce 1948 na následky infarktu v původní nemocnici St. Mary´s v Dawson City. Zde se o něj staraly katolické řeholnice z kanadské kongregace Sester svaté Anny. Tato nemocnice vyhořela roku 1950.^[2][6][7][8]

Ve filmu „S Tatrou kolem světa I.“ je však v čase 26:31 zachycen jeho hrob s deskou určující jeho smrt až roku 1951. Přesné datum dobrodruhova úmrtí nakonec objevil v archivovaných dawsonských novinách Čechoameričan, vysokoškolský profesor Rudolf Krejčí.^[2][9]

Jeho dobrodružství, rekonstruovaná na základě korespondence, vydal jako první pod titulem Eskymo Welzl Rudolf Těsnohlídek.^{[10][p 1]} Welzl a Těsnohlídek se však nikdy naživo nesetkali. O další pokračování se po smrti Těsnohlídka pokusil Pavel Eisner, ale práci nedokončil; později dílo dotáhli do konce Bedřich Golombek a Edvard Valenta, kteří s Welzlem osobně spolupracovali. Kniha Třicet let na zlatém severu měla nesmírný úspěch i v zahraničí, kde dokonce vzniklo podezření, že žádný Eskymo Welzl neexistuje a autorem je ve skutečnosti Karel Čapek, který napsal k zahraničnímu vydání předmluvu. Jedná se o mimořádně živě a poutavě napsané vzpomínky na cesty po Sibiři a autorovo působení na Aljašce. Obsahuje však závažné nepřesnosti, zejména z hlediska etnologie a zoologie. Nejzávažnějším omylem je zřejmě Welzlovo tvrzení, že na Novosibiřských ostrovech žili Eskymáci. Ve skutečnosti na tomto souostroví původní obyvatelé nežili a veškeré osídlení tvořilo několik ruských lovců, rybářů, z nichž někteří měli jakutské pomocníky. Welzl však podrobně popsal kulturu a zvyky novosibiřských Eskymáků a uvádí i ukázky jejich údajného jazyka. Ty jsou ovšem jednoznačně smyšlené a svědčí o tom, že autor žádný z eskymáckých dialektů neovládal.^[11] Autor rovněž popisuje nesmyslné metody lovu velryb nebo fantastická zvířata, včetně „Ďáblovy ryby“, masožravé nestvůry, schopné vylézt na břeh, jíž měl Welzl usmrtit pomocí dynamitu. Welzl o sobě rovněž tvrdil, že se mu povedlo sestrojit perpetuum mobile.

Velkým kritikem Welzlova díla byl slavný kanadský polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, který Welzla obviňoval ze lhaní a falšování údajů. Welzl se většiny nepřesností zřejmě nedopustil úmyslně, nicméně nerozlišoval mezi vlastními zážitky a zprávami z druhé ruky. Další chyby a omyly vznikly během úprav a přepisů jeho vyprávění a dopisů. Nelze zapomínat, že skutečnými autory Třiceti let na zlatém severu a dalších „Welzlových“ knih jsou novináři Golombek a Valenta, případně Těsnohlídek,^[10] kteří jim vtiskli svou autorskou invenci a četná fakta značně upravili.

Vedle Těsnohlídka, Golombka a Valenty jsou s Welzlovým jménem spojeni také bratři Čapkové, kteří první vydání Třiceti let na zlatém severu opatřili předmluvou. Američany v 30. letech 20. století Welzl uchvátil natolik, že kniha Třicet let na zlatém severu dostala v roce 1932 peněžní ocenění 10 000 dolarů, z čehož Welzl však nedostal nic.^[zdroj?]

V roce 1998 byla odhalena jeho socha od Stanislava Lacha, která nejdříve zaujímala své místo u III. základní školy v Zábřehu, a poté byla přemístěna na vlakové nádraží Zábřeh na Moravě. V místním muzeu je Welzlovi věnována místnost s jeho artefakty, je po něm pojmenována ulice v západní části města a také pivovar obnovený roku 2016.^[12] Z nádraží do centra a okruhem zpět vede Welzlova naučná stezka. Welzlova ulice se nachází také v Praze-Stodůlkách.

• V hořké komedií Hvězda (1969) polárníkovo příjmení zkomolí Jiřina Štěpničková (Slávka), když Eduardu Dubskému (muž-světák) říká: „Já mám totiž strašně ráda Eskymáky a potom ty tuleně, víte? Já jsem totiž měla strýce, to byl velmi známý člověk, jmenoval se Eskymo Vencl. Vy jste ho neznal?“^[13]
• Divadlo Husa na provázku uvedlo 28. října 1976 podle života J. E. Welzla premiéru inscenace Velký vandr, režie Peter Scherhaufer
• Televizní film Požírač medvědů (1996) – laskavá komedie ze života polárníka, spisovatele a pábitele J. E. Welzla. Hrají: J. Satinský, V. Javorský, B. Polívka, D. Kaplanová, M. Lasica a další. Kamera V. Myslivec. Scénář a režie P. Jandourek.
• Na jeho počest byla po něm pojmenována planetka 15425 objevená 24. září 1998 astronomem Petrem Pravcem.^[14]
• Svoboda pod bodem mrazu aneb Perpetuum mobile Eskymo Welzl – koprodukční dokument^[2] České televize a ms video Martin Strouhal o Janu Welzlovi z roku 2006.
• Divadlo Šumperk uvedlo 18. září 2010 premiéru hry Eskymo je Welzl.
• Dejvické divadlo uvedlo 28. března 2011 premiéru hry Wanted Welzl.^[15]
• Plzeňská filharmonie uvádí interaktivní hudebně-zábavní pořad pro děti s názvem Jsem Mojook Ojaak, Pojídač medvědů popisující životní příběh Jana Welzla. Scénář připravil Martin Pášma a hudbu zkomponoval Tomáš Ille.

Welzlovo dílo a osobnost byly také jednou z inspirací pro vytvoření fiktivní postavy všeumělce Járy Cimrmana.^[16] V Zábřehu na hradbách mají od roku 2018 i společnou pamětní desku, na místě, kde se roku 1893 s jistotou možná setkali.

• Rudolf Těsnohlídek podle Welzlových zápisků a dopisů pro tisk: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928. Dostupné online.
• Bedřich Golombek, Edvard Valenta na základě vyprávění Jana Welzla: Třicet let na zlatém severu, 1930
• Bedřich Golombek, Edvard Valenta na základě vyprávění Jana Welzla: Po stopách polárních pokladů, 1932
• Bedřich Golombek, Edvard Valenta: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932
• Bedřich Golombek, Edvard Valenta na základě vyprávění Jana Welzla: Ledové povídky Eskymo Welzla
• Rudolf Krejčí: Cesta kolem světa 1893–1898 / Jan Welzl ISBN 80-7185-132-9
• Petr Sís, Podivuhodný příběh Eskymo Welzla, ISBN 80-7185-022-5
• Svatava Morávková, Anna Nováková, Čtení o neobyčejných cestách Jana Eskymo Welzla. Nakl. ISBN 80-7185-628-2
• Jan Welzl, Hrdinové ledového moře, ISBN 80-86362-42-6
• Jaroslav Vecka, Tulák z pohledu trampa.
• O hledači absolutní svobody, ISBN 80-86362-78-7
• Martin Strouhal: Svoboda pod bodem mrazu – Příběhy a záhady, které zanechal největší český polárník Jan Eskymo Welzl I. vydání 2009 ISBN 978-80-86438-28-3
• Martin Strouhal: Svoboda pod bodem mrazu – Příběhy a záhady, které zanechal největší český polárník Jan Eskymo Welzl II. rozšířené a upravené vydání 2014 ISBN 978-80-905367-2-2
• Martin Strouhal: Svoboda pod bodem mrazu – Příběhy a záhady, které zanechal největší český polárník Jan Eskymo Welzl III. rozšířené a upravené vydání 2018 ISBN 978-80-905367-5-3

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Eskymo Welzl na Wikimedia Commons
• Autor Jan Eskymo Welzl ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Eskymo Welzl
• Digitalizovaná díla Jana Eskymo Welzla v České digitální knihovně
• Jan Eskymo Welzl v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Stránky o Welzlovi Archivováno 1. 10. 2012 na Wayback Machine.
• Dokumenty o Janu Eskymo Welzlovi
• Welzl a jeho planetka Archivováno 25. 5. 2011 na Wayback Machine.
• J. E. Welzl v pořadu Toulavá kamera (iVysílání)
• Procházka rodným městem