Iemoči Tokugawa
| Iemoči Tokugawa 徳川 家茂 | |
|---|---|
 šógun v klasickém dvorním kostýmu | |
| 14. šógun Tokugawského šógunátu | |
| Ve funkci: 1858 – 1866 | |
| Panovník | Kómei |
| Předchůdce | Iesada Tokugawa |
| Nástupce | Jošinobu Tokugawa |
| Narození | 17. července 1846 Edo, Tokugawský šógunát |
| Úmrtí | 29. srpna 1866 (ve věku 20 let) Ósacký hrad |
| Příčina úmrtí | šóšin beriberi |
| Místo pohřbení | Zódžódži |
| Země | Japonsko |
| Choť | Kazu |
| Rodiče | Narijuki Tokugawa a Jitsujōin |
| Děti | Iesato Tokugawa |
| Příbuzní | Narikacu Tokugawa (adoptivní rodič) Iesada Tokugawa (adoptivní rodič) Tenshō-in (adoptivní rodič) Močicugu Tokugawa (adoptované dítě) Jošinobu Tokugawa (adoptované dítě) |
| Profese | šógun |
| Podpis |  |
| Commons | Tokugawa Iemochi |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Iemoči Tokugawa (japonsky 徳川 家茂, Tokugawa Iemoči; 17. července 1846 – 29. srpna 1866) byl čtrnáctý šógun dynastie Tokugawa (období Edo). Vládl v letech 1858–1866.[1] Během jeho vlády došlo k velkým vnitřním nepokojům v důsledku prolomení sakoku (izolace) Japonska. Za Iemočiho vlády došlo také k oslabení moci šógunátu.
Život
[editovat | editovat zdroj]V roce 1847, když mu byl teprve jeden rok, byl adoptován jako dědic daimjó Narikacu Tokugawy a roku 1850 se jeho nástupcem skutečně stal. Roku 1851 přijal jméno Jošitomi Tokugawa. Roku 1858 byl adoptován šógunem Iesadou a už jako jejich syn a jmenován nástupcem hlavního rodu Tokugawů. Toho roku se mu také dostalo audience u Iesady a jeho manželky Acuko.
Jeho volba následníkem šóguna Iesady nebyla bez konfliktů. Ve vládě existovaly další frakce, které na pozici šóguna podporovaly Jošinobu Tokugawu nebo Naritamiho Macudairu. Oba v té době byli, na rozdíl od Ješitomiho, dospělí. K Jošimotově volbě přispělo to, že Iesada si jeho nástupnictví vyžádal ve své závěti.
Po nástupu do úřadu šóguna si Jošitomi změnil jméno na Iemoči.
V rámci politiky kóbu gattai („Sjednocení dvora a bakufu“) se Iemoči 11. února 1862 oženil s princeznou Kazu, dcerou císaře Ninkó. Princezna Kazu odmítla používat tradiční titul Midaidokoro a místo toho používala pouze titul Mija.
22. dubna roku 1863 se již jako šógun Iemoči se vydal s velkým průvodem do hlavního města (Kjóto). Vydal se tam na císařovu výzvu a jeho doprovod činil 3 000 strážců. Bylo to poprvé po 230 letech, kdy Kjóto navštívil šógun (tehdy to byl šógun Iemicu).[2]
Iemoči zemřel roku 1866 v Ósace a byl pohřben v Zójó-dži (増上寺). Jako příčina smrti bylo uvedeno selhání srdce způsobené beriberi, nemocí způsobenou nedostatkem thiaminu (vitaminu B1).[3] Posmrtně obdržel buddhistické jméno Šonmjoin.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tokugawa Iemochi na anglické Wikipedii.
- ↑ "Japan:Memoirs of a Secret Empire". PBS. Retrieved 2007-08-11.
- ↑ Ponsonby-Fane, Richard. (1956). Kyoto: the Old Capital of Japan, 794–1869, p. 325.
- ↑ Tokugawa Iemochi (徳川家茂). www.japanesewiki.com [online]. National Institute of Information and Communications Technology (NICT) [cit. 20240117]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Iemoči Tokugawa na Wikimedia Commons
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Rekishi Dokuhon Jan. 2006 issue: Tokugawa Shōgun-ke to Matsudaira Ichizoku
- Tokugawa Iemochi to sono jidai: wakaki shōgun no shōgai 徳川家茂とその時代: 若き将軍の生涯. Tokyo: Tokugawa kin'en zaidan 徳川記念財団, 2007.
- Totman, Conrad. (1980). The Collapse of the Tokugawa Bakufu, 1862–1868. Honolulu: University of Hawai'i Press. ISBN 978-0-8248-0614-9
