I'm Waiting for the Man

„I'm Waiting for the Man“ je skladba americké hudební skupiny The Velvet Underground. Poprvé byla vydána v březnu roku 1967 na prvním albu skupiny nazvaném The Velvet Underground & Nico (jde o druhou skladbu na první straně původní LP desky). Autorem písně, hudby i textu, je zpěvák a kytarista Lou Reed. Text písně vypráví příběh mladého muže bílé pleti shánějícího drogy v newyorském Harlemu.^[1] Hudební časopis Rolling Stone tuto skladbu zařadil na 161. příčku žebříčku pětiset nejlepších písní všech dob.^[2] Hudebně zaměřené internetové stránky Consequence of Sound píseň zařadily na 65. příčku sta nejlepších písní všech dob.^[3]

Skladba „I'm Waiting for the Man“ je jednou z prvních písní skupiny The Velvet Underground. Její autor, zpěvák a kytarista Lou Reed, na ní začal pracovat již během studií na Syracuse University. Jde o jednu z šesti písní, které skupina – v té době v sestavě Lou Reed, John Cale a Sterling Morrison (vystupoval s nimi ještě bubeník Angus MacLise, který se však nahrávání neúčastnil) – nahrála v demosnímcích v bytě v newyorské ulici Ludlow Street v červenci 1965. Všechny tyto nahrávky byly později, v roce 1995, vydány na albu Peel Slowly and See (nachází se zde ve třech verzích, ale pouze jedna z nich je zahrána kompletně). V této verzi jde o jednoduchou píseň, v níž nejvýraznějším prvkem je zpěv a slide kytara. Po dokončení mezihry, v níž Reed hraje na foukací harmoniku, se přidá Cale se svou violou. Hlavním zpěvákem byl Reed, v několika verších však tuto úlohu přebral Cale. V textu písně se zpívá „I'm waiting for the man“ (čekám na muže), ale v pozdějších verzích se nachází slova „I'm waiting for my man“ (čekám na mého muže).^[4]

V květnu 1966 skupina nahrála ve studiu TTG Studios v Hollywoodu několik písní pro své chystané debutové album; jednou z písní byla právě „I'm Waiting for the Man“.^[1] Od původní akustické verze je zcela odlišná: Lou Reed hraje na elektrickou kytaru a zpívá, Sterling Morrison také na elektrickou kytaru, John Cale na klavír a baskytaru a Maureen Tuckerová, která nahradila MacLisea, hraje na bicí. Píseň vyšla v březnu 1967 jako druhá píseň na albu The Velvet Underground & Nico.^[5]

Koncertní verze písně vyšla na řadě koncertních alb, jako jsou Live at Max's Kansas City (1972), 1969: The Velvet Underground Live (1974) či Bootleg Series Volume 1: The Quine Tapes (2001). Skupina tuto píseň občasně hrála při koncertech i po odchodu všech původních členů; nahrávka pořízená v tomto období vyšla v roce 2001 na kompilačním albu Final V.U. 1971-1973.

Později píseň nahrálo mnoho dalších hudebníků. Patří mezi ně například zpěvačka Nico, která se skupinou v té době vystupovala; její verze byla vydána roku 1981 na albu Drama of Exile.^[6] Bubenice skupiny, Maureen Tuckerová, svou verzi nahrála na své třetí sólové album s názvem I Spent a Week There the Other Night.^[7] Při svých koncertech ji hráli i zbylí dva členové skupiny, Lou Reed a John Cale, ale nikdy ji nenahráli ve studiových verzích. Cale svou koncertní verzi písně vydal v roce 1984 na albu John Cale Comes Alive.^[8] V roce 1972 spolu John Cale, Lou Reed a Nico vystoupili v pařížském koncertním sále Bataclan a hráli zde i tuto píseň;^[9] záznam z koncertu vyšel v roce 2004 na albu Le Bataclan '72. Když byla skupina The Velvet Underground v roce 1993 ve své klasické sestavě obnovena, hrála při koncertech i tuto píseň. Záznam později vyšel na koncertní nahrávce Live MCMXCIII.^[10]

Anglická gothicrocková skupina Bauhaus hrála tuto píseň při koncertech; záznam písně byl v roce 1988 vydán na albu Press the Eject and Give Me the Tape – v této verzi navíc coby host zpívala Nico. V roce 2012 svou verzi písně vydal francouzský hudebník Rodolphe Burger na svém albu This Is a Velvet Underground Song That I'd Like to Sing, jehož převážná část je tvořena hudbou od The Velvet Underground.^[11] Při svých vystoupeních ji rovněž představovala česká skupina The Plastic People of the Universe, která skupinu The Velvet Underground označovala za svůj velký vzor; její verze byly vydány na albech Bez ohňů je underground (1992) a Trouble Every Day (2002). V Praze si Lou Reed píseň zahrál i se skupinou Půlnoc při vystoupení v klubu ÚLUV na Národní třídě (1990).