Harold Macmillan

Harold Macmillan
Harold Macmillan
Premiér Spojeného království
Ve funkci: 10. leden 1957 – 18. říjen 1963
Panovník	Alžběta II.
Předchůdce	Anthony Eden
Nástupce	Alec Douglas-Home
Stranická příslušnost
Členství	Konzervativní strana
Narození	10. února 1894 Chelsea, Londýn
Úmrtí	29. prosince 1986 (ve věku 92 let) Chelwood Gate, Sussex
Místo pohřbení	Sussex
Choť	Dorothy Macmillan (1920–1966)
Rodiče	Maurice Crawford Macmillan a Helen Artie Tarleton Belles
Děti	Maurice Macmillan Caroline Faber Catherine Macmillan Sarah Heath
Příbuzní	Daniel Macmillan (sourozenec) Alexander Macmillan[1], Joshua Macmillan[1], Adam Macmillan[1], Rachel Macmillan[1] a David Macmillan[1] (vnoučata)
Alma mater	Balliol College, Oxford
Profese	politik, diplomat, voják, premiér Spojeného království a vůdce
Náboženství	anglikánství anglikánská církev
Ocenění	Benjamin Franklin Medal (1976) Four Freedoms Award - Freedom Medal (1984) Medaile Vítězství Řád Za zásluhy
Commons	Harold Macmillan
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Harold Macmillan (10. února 1894 Chelsea – 29. prosince 1986 Chelwood Gate) byl britský politik, člen Konzervativní strany a premiér.

Byl pragmatickým politikem, před druhou světovou válkou kritizoval appeasement a do vysoké politiky se dostal jako chráněnec Winstona Churchilla. Byl přesvědčen o nutnosti existence smíšené ekonomiky, pamatoval si situaci za velké hospodářské krize a upřednostňoval keynesiánskou strategii veřejných investicí.

V mezinárodních vztazích obnovil zvláštní vztahy se Spojenými státy po ochlazení způsobené suezskou krizí a napomohl dekolonizaci Subsaharské Afriky. Podnítil restrukturalizaci obrany země tak, aby byla připravena na novou situaci, posílil jadernou výzbroj země střelami Polaris a inicioval zahájení rozhovorů o omezení zkoušek jaderných zbraní.

Narodil se na Cadogan Place v Chelsea jako syn Maurice Crawford Macmillana a jeho ženy Helen. Studoval na Eton College, ale studium přerušil poté, co onemocněl na zápal plic. Později studoval i na Balliol College v Oxfordu i když dokončil jen dva roky čtyřletého oboru.

V době první světové války sloužil u pěchoty, dosáhl hodnosti kapitána a byl několikrát zraněn. Poslední období války strávil v nemocnici, kde absolvoval několik operací. Po válce se zapojil do práce rodinného vydavatelství Macmillan Publishers.

Poslancem Dolní sněmovny byl zvolen roku 1924 za obvod Stockton-on-Tees. Ve 30. letech se projevoval jako ostrý kritik politiky appeasementu uplatňované Stanleyem Baldwinem a později Nevillem Chamberlainem. V tomto období také publikoval svou první knihu, obhajující centristickou politiku.

V letech 1940 až 42 zastával pozici parlamentního tajemníka ministra zásobování a koordinoval dodávky zbraní pro Britskou armádu a letectvo. Poté byl jmenován do funkce zástupce ministra pro kolonie. V této funkci působil jako prostředník mezi Winstonem Churchillem a americkým generálem Eisenhowerem, který tehdy působil v severní Africe.

Po vítězství konzervativců ve volbách roku 1951 získal místo ministra pro výstavbu a Churchillem byl pověřen, aby zajistil výstavbu 300 000 domů ročně. Od října 1954 zastával funkci ministra obrany. Jeho hlavním tématem v této pozici bylo posílení jaderné výzbroje. V únoru 1955 bylo rozhodnuto o vývoji vodíkové bomby. Ve vládě Anthonyho Edena působil krátce jako ministr zahraničí a později ministr financí.

Po Edenově rezignaci v lednu 1957 ho nahradil ve funkci vůdce Konzervativní strany a premiéra.

Hlavním odvětvím domácí politiky byla pro něho ekonomika. Snažil se dosáhnout co nejvyšší nebo dokonce i plné zaměstnanosti. To narazilo na odpor u monetaristicky zaměřených ekonomických ministrů, kteří argumentovali tím, že podpora libry vyžaduje přísnou kontrolu výdajů a to zřejmě vyvolá i jistou míru nezaměstnanosti. Jejich námitky byly odmítnuty, a tak několik ministrů v lednu 1958 rezignovalo.

Převzal i kontrolu nad zahraniční politikou a urychleně pracoval na zlepšení vztahů se Spojenými státy po Suezské krizi. V tom mu napomohly předchozí válečné styky s Dwightem D. Eisenhowerem. V únoru 1959 byl prvním západním politikem, který po druhé světové válce navštívil Sovětský svaz. Rozhovory s Nikitou Chruščovem zmírnily napětí mezi východem a západem v otázce Západního Berlína a vedly k dohodě nad principy zastavení zkoušek jaderných zbraní. Byl také velkým zastáncem dekolonizace, nezávislost získaly státy Ghana (jako kolonie pod jménem Zlaté pobřeží) a Malajsie.

V dubnu 1957 potvrdil svoji podporu pro britské jaderné zbraně. Pokoušel se přesvědčit Spojené státy ke spolupráci na vývoji jaderných zbraní a jedním z podpůrných argumentů měl být vývoj vlastní vodíkové pumy, jež byla úspěšné vyzkoušena v listopadu 1957. V červenci 1958 bylo přijato rozhodnutí o urychlení vývoje balistických raket.

Problémy s platební bilancí vedly roku 1961 k zmražení mezd a vedly ke ztrátě popularity vlády. Ustanovil komisi, která měla provádět kontrolu příjmů tak, aby byl zachován růst bez navýšení inflace.

Zvláštní vztahy se Spojenými státy pokračovaly i po nástupu Johna Kennedyho. Macmillan byl jeho spojencem v době karibské krize a Kennedy s ním tento problém denně telefonicky konzultoval. V druhém funkčním období akceleroval i proces dekolonizace v subsaharské Africe. V dubnu 1960 zastavil vývoj balistických raket Blue Streak, pro jejich zranitelnost případnými útočníky a jednal s americkým prezidentem o koupi amerických raket Polaris. Byl také hnacím motorem podpisu dohody o částečném zastavení zkoušek jaderných zbraní mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem.

Aféra Johna Profuma, ministra války, trvale poškodila kredit jeho kabinetu, nicméně hlasování v parlamentu skončilo porážkou jeho oponentů. Tento skandál se ale podepsal na jeho zdraví a tak v říjnu 1963 rezignoval a jeho nástupcem se stal ministr zahraničí Alec Douglas-Home.

Zpočátku odmítl povýšení do šlechtického stavu a v září 1964 se stáhl z politického života. Roku 1960 byl zvolen rektorem Oxfordské univerzity.

Zemřel 29. prosince 1986 v rodinném sídle Birch Grove.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Harold Macmillan na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Harold Macmillan na Wikimedia Commons
• Osoba Harold Macmillan ve Wikicitátech

Premiéři Spojeného království
Království Velké Británie (1707–1801)	Robert Walpole (1721–1742) • Spencer Compton (1742–1743) • Henry Pelham (1743–1754) • Thomas Pelham-Holles (1754–1756) • William Cavendish (1756–1757) • Thomas Pelham-Holles (1757–1762) • John Stuart (1762–1763) • George Grenville (1763–1765) • Charles Watson-Wentworth (1765–1766) • William Pitt (1766–1768) • Augustus Fitzroy (1768–1770) • Frederick North (1770–1782) • Charles Watson-Wentworth (1782) • William Petty (1782–1783) • William Cavendish-Bentinck (1783) • William Pitt mladší (1783–1801)
Spojené království (od 1801)	Henry Addington (1801–1804) • William Pitt mladší (1804–1806) • William Wyndham Grenville (1806–1807) • William Cavendish-Bentinck (1807–1809) • Spencer Perceval (1809–1812) • Robert Jenkinson (1812–1827) • George Canning (1827) • Frederick John Robinson (1827–1828) • Arthur Wellesley (1828–1830) • Charles Grey (1830–1834) • William Lamb (1834) • Arthur Wellesley (1834) • Robert Peel (1834–1835) • William Lamb (1835–1841) • Robert Peel (1841–1846) • John Russell (1846–1852) • Edward Smith-Stanley (1852) • George Hamilton-Gordon (1852–1855) • Henry Temple (1855–1858) • Edward Smith-Stanley (1858–1859) • Henry Temple (1859–1865) • John Russell (1865–1866) • Edward Smith-Stanley (1866–1868) • Benjamin Disraeli (1868) • William Gladstone (1868–1874) • Benjamin Disraeli (1874–1880) • William Gladstone (1880–1885) • Robert Cecil (1885–1886) • William Gladstone (1886) • Robert Cecil (1886–1892) • William Gladstone (1892–1894) • Archibald Primrose (1894–1895) • Robert Cecil (1895–1902) • Arthur Balfour (1902–1905) • Henry Campbell-Bannerman (1905–1908) • Herbert Henry Asquith (1908–1916) • David Lloyd George (1916–1922) • Andrew Bonar Law (1922–1923) • Stanley Baldwin (1923–1924) • Ramsay MacDonald (1924) • Stanley Baldwin (1924–1929) • Ramsay MacDonald (1929–1935) • Stanley Baldwin (1935–1937) • Neville Chamberlain (1937–1940) • Winston Churchill (1940–1945) • Clement Attlee (1945–1951) • Winston Churchill (1951–1955) • Anthony Eden (1955–1957) • Harold Macmillan (1957–1963) • Alec Douglas-Home (1963–1964) • Harold Wilson (1964–1970) • Edward Heath (1970–1974) • Harold Wilson (1974–1976) • James Callaghan (1976–1979) • Margaret Thatcherová (1979–1990) • John Major (1990–1997) • Tony Blair (1997–2007) • Gordon Brown (2007–2010) • David Cameron (2010–2016) • Theresa Mayová (2016–2019) • Boris Johnson (2019–2022) • Liz Trussová (2022) • Rishi Sunak (2022–2024) • Keir Starmer (od 2024)