Emil Steinbach
| Emil Steinbach | |
|---|---|
 | |
| Ministr financí Předlitavska | |
| Ve funkci: 2. února 1891 – 11. listopadu 1893 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Předseda vlády | Eduard Taaffe |
| Předchůdce | Julian Dunajewski |
| Nástupce | Ernst von Plener |
| Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady | |
| Ve funkci: 17. září 1899 – 26. května 1907 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Rodné jméno | Emil Robert Wilhelm Steinbach |
| Narození | 11. června 1846 Mariahilf  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 26. května 1907 (ve věku 60 let) Purkersdorf  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Vídeňský ústřední hřbitov |
| Alma mater | Vídeňská univerzita |
| Profese | právník, politik, ekonom a soudce |
| Commons | Emil Steinbach |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Emil Steinbach (11. června 1846 Mariahilf, dnes součást Vídně – 26. května 1907 Purkersdorf) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, v letech 1891–1893 ministr financí Předlitavska.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Byl synem židovského otce, který ale konvertoval ke křesťanství. Emil Steinbach se původně vzdělával doma, pak nastoupil na střední školu a roku 1863 maturoval na Akademickém gymnáziu ve Vídni. Vystudoval právo na Vídeňské univerzitě. V roce 1869 získal titul doktora práv a působil jako advokát. Od roku 1873 vyučoval na vídeňské Obchodní akademii. V roce 1874 nastoupil na ministerstvo spravedlnosti, kde se jako úředník podílel na přípravě legislativy na ochranu dělníků a pojištění zaměstnanců. V roce 1887 se stal sekčním šéfem tohoto ministerstva.[1]
2. února 1891 se stal ministrem financí Předlitavska ve vládě Eduarda Taaffeho. Ministerstvo vedl do 11. listopadu 1893.[2] Jako ministr provedl významné změny (ačkoliv předtím neměl s tímto rezortem žádné zkušenosti), například přechod ze stříbrného na zlatý měnový standard, zavedení Rakousko-uherské koruny místo dosavadních zlatých a příprava zavedení daně z příjmu. V závěru svého vládního působení se zasazoval o volební reformu, přičemž vzniklé rozpory nakonec vedly k pádu celé Taaffeho vlády.[3][4][1] Steinbach totiž na jednáních vlády prosazoval, aby kabinet výrazně rozšířil volební právo. Výsledkem mělo být oslabení stávajících opozičních stran, fragmentace politického spektra a potenciál snazšího nalezení nové vládní většiny, přičemž vláda spolu s císařským dvorem by mohla posílit svou roli nadstranického arbitra. Když Taaffe na tyto argumenty přistoupil a ohlásil skutečně záměr zavedení nové kurie, s prakticky všeobecným volebním právem mužů, reakcí ovšem byl ostrý nesouhlas stávajícího parlamentu, kde se okamžitě zformovala protivládní většina (německorakouských konzervativců i liberálů stejně jako Polského klubu) a ukončila existenci Taaffeho vlády.[5]
Steinbach po odchodu z vlády nastoupil na pozici soudce Nejvyššího soudního dvora. Roku 1899 se stal viceprezidentem tohoto soudu a v roce 1904 prezidentem. Mezitím se také stal členem Panské sněmovny.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 13. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Steinbach, Emil (1846–1907), Politiker, s. 159. (německy)
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 587–588.
- ↑ Von den Liberalen zu den Konservativen [online]. wienerzeitung.at [cit. 2013-03-24]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Ignaz Seipels Mann der Sanierung [online]. wienerzeitung.at [cit. 2013-03-24]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 424–425.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Emil Steinbach na Wikimedia Commons
