David Ben Gurion

David Ben Gurion דוד בן־גוריון‎
David Ben Gurion ve své kanceláři, 19. ledna 1949
1. a 3. premiér Izraele
Ve funkci: 14. května 1948 – 26. leden 1954
Prezident	Chajim Weizmann Jicchak Ben Cvi
Nástupce	Moše Šaret
Ve funkci: 2. listopadu 1955 – 21. června 1963
Prezident	Jicchak Ben Cvi
Předchůdce	Moše Šaret
Nástupce	Levi Eškol
Stranická příslušnost
Členství	Mapaj, Rafi, Rešima mamlachtit
Rodné jméno	Давид Йосеф Грин
Narození	16. října 1886 Płońsk, Ruské impérium (nyní Polsko)
Úmrtí	1. prosince 1973 (ve věku 87 let) Tel Aviv, Izrael
Příčina úmrtí	cévní mozková příhoda
Místo pohřbení	Midrešet Ben Gurion
Kneset	1.–7.
Choť	Paula Ben Gurionová
Rodiče	Avigdor Ben Gurion
Děti	Amos Ben Gurion Geula Ben Eliezer Renana Ben Gurion
Alma mater	Varšavská univerzita Istanbulská univerzita
Profese	politik, odborář a sionista
Náboženství	judaismus
Ocenění	Bialikova cena (1971) Čestný doktorát univerzity v Tel Avivu (Izrael) honorary citizen of Jerusalem
Podpis
Commons	David Ben-Gurion
Některá data mohou pocházet z datové položky.

David Ben Gurion (hebrejsky דָּוִד בֶּן־גּוּרְיוֹן‎, rodným jménem David Grün; 16. října 1886 Płońsk – 1. prosince 1973 Tel Aviv) byl první izraelský premiér; tuto funkci zastával s přestávkou po třináct let. Ben Gurionovo nadšení sionismem vyvrcholilo v roli, kterou sehrál při založení Izraele. Poté, co jej vedl k vítězství během války za nezávislost, pomáhal založit státní instituce a dohlížel nad absorpcí statisíců Židů z celého světa. Někdejší sionistický vůdce zastával čelné státní funkce a po odchodu z politického života v roce 1970 se přesunul do kibucu Sde Boker, kde žil až do své smrti. Posmrtně byl Ben Gurion časopisem Time zařazen mezi 100 nejvýznamnějších lidí století.^[1]

Ben Gurion se narodil jako David Grün (někdy též Gruen,^[2] Green^[3] či Gryn^[4]) v Płońsku, v tehdejším ruském Polsku (dnešním Polsku), v rodině právníka a vůdce sionistické organizace Chovevej Cijon Avigdora Grüna. Jeho matka zemřela, když mu bylo jedenáct let.^[4]

Grün byl vychováván jako horlivý sionista. Ve čtrnácti letech založil sionistické mládežnické hnutí Ezra, jehož cílem bylo sionistické učení a obroda mluvené hebrejštiny. V osmnácti letech odešel do Varšavy, kde začal studovat na tamější univerzitě, a kde si na studia přivydělával výukou na hebrejské škole.^[3] Ve stejný rok (1904) vstoupil do marxistického hnutí Poalej Cijon („Dělníci Sijónu“). O rok později byl během ruské buržoazní revoluce dvakrát uvězněn.^[4] Šokován pogromy a antisemitismem ve východní Evropě, ale i na otcův popud, se v roce 1906 rozhodl odejít do Palestiny (tehdy pod osmanskou nadvládou) a společně s Jicchakem Ben Cvi se stal hlavním vůdcem Poalej Cijon.^[5]

Dne 7. září 1906 se vylodil v Jaffě a poté odjel do Petach Tikvy, kde pracoval v zemědělství na pomerančových plantážích. V roce 1909 dobrovolně vstoupil do židovské obranné organizaci Ha-Šomer („Strážce“), která pomáhala bránit izolované židovské zemědělské osady.^[6] V letech 1910 až 1912 redigoval hebrejsky psané noviny Achdut („Jednota“) a v této době si David Grün hebraizoval své příjmení na Ben Gurion (po židovském vůdci v římských dobách).^[7] V letech 1911 až 1914 studoval v Saloniki (dnešní Soluň) turečtinu^[8] a během tohoto období studoval společně s Ben Cvim právo na Instanbulské univerzitě.^[9] Do Palestiny se s Ben Cvim vrátil na počátku první světové války, ale již rok byli oba v roce 1915 vyhoštěni kvůli svým politickým aktivitám do Egypta.^[10]

Po vyhoštění odešel Ben Gurion s Ben Cvim do Spojených států v rámci náborové kampaně. Jejich cílem bylo získat co největší počet perspektivních přistěhovalců, kteří by do Palestiny po válce odjeli. Jednou z těch, kteří na náborovou kampaň zareagovali byla i budoucí ministerská předsedkyně Golda Meirová.^[11] Ben Gurion a Ben Cvi však ve Spojených státech rovněž zjistili, že mezi americkým Židovstvem není velké povědomí o sionistických aktivitách v zemi izraelské.^[3] Z toho důvodu se rozhodli vydat dvě knihy (Jizkor a Země izraelská), které popisovaly sionistické úsilí a úspěchy, kterých bylo dosud dosaženo. Ben Gurion se ve Spojených státech usadil v New Yorku, a kde potkal svou budoucí manželku Paulu Munweisovou, která pocházela z ruského Minsku.^[3] O dva roky později se vzali a měli tři děti. V listopadu 1917 vydalo Spojené království tzv. Balfourovu deklaraci, v níž „vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině…“^[12] V souvislosti s touto deklarací Ben Gurion prohlásil:

„	Anglie nám (naši) zemi nenavrátila (…) Země nemůže být dosaženo bez soužení práce a tvořivosti, bez úsilí budovat a osidlovat. Sám hebrejský národ musí změnit toto právo na živoucí a existující fakt.	“
— David Ben Gurion, Paměti[3]

V roce 1918 se Ben Gurion nechal zapsat do britské armády jako příslušník 38. praporu židovské legie.^[10] Po výcviku, který probíhal nejprve v Kanadě, Anglii a nakonec v Egyptě, byl poslán do Palestiny jako příslušník královských střelců, avšak těsně před jeho příjezdem došlo k porážce Osmanské říše, a Ben Gurion tak odešel do civilu. Poté se se svou rodinou přestěhoval do Palestiny, která již byla po válce ve správě Spojené království.^[2]

Po smrti teoretika Bera Borochova došlo v roce 1919 k rozdělení levicové a pravicové části Poalej Cijon a Ben Gurion a jeho přítel Berl Kacnelson se postavili do vedení pravicovější části hnutí dělnického sionismu. Díky tomu tak téhož roku stál u transformace Poalej Cijon v politickou stranu Achdut ha-avoda („Dělnická jednota“), které se stal předsedou. V prosinci 1920 se podílel na sjednocení různých, často soupeřících dělnických sionistických skupin do Všeobecné konfederace židovských pracujících, známé pod názvem Histadrut.^[13] Ben Gurion se následně stal jeho generálním tajemníkem a tuto funkci zastával následujících patnáct let.^[8]

V roce 1930 sehrál Ben Gurion klíčovou roli ve sloučení dvou hlavních dělnických sionistických stran: Achdut ha-avody a ha-Po'el ha-ca'ir („Mladý dělník“) ve stranu Mapaj (celým názvem „Dělnická strana Izraele“), jejímž se stal předsedou.^[14] Dělnický sionismus se stal dominantním ideologickým proudem i ve Světové sionistické organizaci a v roce 1935 se Ben Gurion stal předsedou Židovské agentury, kterou Britové považovali za oficiální zastoupení Židů v mandátní Palestině. Tuto funkci si ponechal až do vzniku Izraele v roce 1948.^[14]

Stále větší posilování a zakořenění židovských osadníků v Palestině mělo za následek rostoucí znepokojení mezi palestinskými Araby, které vyústilo v násilné střety mezi těmito dvěma komunitami.^[2] Nejprve při nepokojích v roce 1929. V letech 1936 až 1939 dosáhlo napětí svého vrcholu při arabském povstání, během níž Arabové útočili na židovské civilisty a plenili židovské osady.^[15] Ben Gurion však i přesto zastával taktiku zdrženlivosti („Havlaga“), podle níž neměla Hagana a další židovské skupiny provádět odvetné akce proti Arabům, ale soustředit se pouze na obranu. V reakci na arabské povstání jmenovalo Spojené království tzv. Peelovu komisi, která měla prošetřit příčinu nepokojů. Jedním z výstupů komise byl plán rozdělení mandátu na židovská a arabská území.^[16] Ben Gurion společně s Chajimem Weizmannem a Moše Šaretem plán za Světovou sionistickou organizaci přijali, přestože území přiřčené pro židovský stát bylo výrazně menší a nezahrnovalo mnoho oblastí. Plán naopak odmítli jak představitelé Arabů, tak revizionističtí sionisté v čele s Vladimírem Žabotinským.^[17] K návrhu Peelovy komise se Ben Gurion v jednom z projevů ke svým labouristickým kolegům vyjádřil následovně:

„	Židovský stát, který nám teď nabízejí, není sionistickým cílem (…) pro něj je nemožné vyřešit židovský problém na takovémto území. Ale bude to rozhodující stadium v získávání velkých sionistických cílů. V nejkratším možném čase vytvoří reálné židovské vzepětí, které nás dovede k dalším historickým metám.	“
— David Ben Gurion, v projevu k dělnickým sionistům[17]

Labouristický postoj k návrhu Peelovy komise přispěl ke konfliktu s Žabotinského revizionistickými sionisty a k odštěpení militantní organizace Irgun od Hagany.^[18] V souvislosti s arabskou revolucí, která se stavěla proti židovské imigraci, ale i s ohledem na vlastní blízkovýchodní politiku, vydalo Spojené království 9. listopadu 1938 tzv. MacDonaldovu bílou knihu.^[18] Ta vešla v platnost v květnu 1939 a mimo jiné stanovila přísná pravidla výrazným způsobem omezující židovskou imigraci do Mandátu; v následujících pěti letech udávalo kvótu 75 tisíc Židů. Poté měla být imigrace podřízena vůli arabské většiny, která se však proti imigraci dlouhodobě protestovala. Nadto říkala, že „židovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské většiny,“ čímž Britové popřeli svou dosavadní blízkovýchodní politiku.^[19]

„	Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.	“
— David Ben Gurion[20]

V souvislosti s vypuknutím druhé světové války Ben Gurion vyzval Židy v jišuvu, aby vstoupili do britské armády a bojovali proti hitlerovské Třetí říši. Židé v mandátu se z velké části připojili k Ben Gurionovu prohlášení o podpoře Spojeného království a po celé zemi probíhaly náborové akce.^[20] Celkem v rámci britských sil bojovalo na 26 tisíc Židů z mandátní Palestiny a v roce 1944 došlo nakonec i k vytvoření samostatné židovské jednotky, zvané židovská brigáda.^[21] Ne všichni Židé v Palestině však byli Spojenému království loajální. Jednalo se především o revizionistické skupiny Irgun a Lechi. Lechi bojovala proti Britům v průběhu celé války, Irgun pak až do roku 1944 pozdržel všechny protibritské operace.^[21]

Současně s prohlášením loajalitu Britům však Ben Gurion intenzivně pomáhal ilegální imigraci tisíců evropských židovských uprchlíků do Palestiny, a to v době, kdy Britové po přijetí Bílé knihy výrazně zpřísnili omezení týkající se židovské imigrace. V květnu 1942 se v newyorském hotelu Biltmore konala mimořádná sionistická konference, na níž z Ben Gurionových úst zazněla myšlenka, že „Židé se již nemohou při zřízení Židovské národní domoviny v Palestině opírat o Británii, a že k dosažení tohoto cíle by měla Židovská agentura vládnout v Palestině místo britské mandátní správy.“^[22] Byl to rovněž Ben Gurionův úspěch, že se do usnesení konference, známé jako Biltmorský program, dostal vůbec poprvé požadavek na zřízení židovského státu, coby oficiální politika sionistického hnutí.^[22]

„	Nemějte obavy, jestliže uslyšíte, zítra nebo pozítří, že jsou proti vám vyhlašovány nové zákony. Už se pozvedla židovská moc, která bude společně s vámi bojovat za hrdou, nezávislou Palestinu. Slibuji vám, že nejen vaše děti, ale také my, bělovlasí, se dožijeme židovské domoviny.	“
— David Ben Gurion, v projevu k židovským běžencům v německém Lansbergu, 1945[23]

Po skončení druhé světové války Ben Gurion zintenzivnil boj proti politice Bílé knihy. Pod jeho vedením došlo k ustavení Židovského hnutí odporu, které představovalo spolupráci Hagany s Irgunem a Lechi, a to především v koordinaci strategií. Nejvýznamnější operací tohoto hnutí byla sabotážní operace proti železnicím v Palestině, z listopadu 1945 známá jako Noc vlaků.^[24] V červnu 1946 provedli Britové rozsáhlou akci proti sionistickým představitelům a podnikatelům s kódovým označením operace Agáta (známější jako Černý šabat), při které uzavřeli Židovskou agenturu a pozatýkali na tři tisíce sionistů. Ben Gurion byl díky své pařížské schůzce s Ho Či Minem jediným čelným představitelem Židovské agentury, který se zatčení vyhnul.^[24] I přes dřívější spolupráci v rámci hnutí odporu rázně vystupoval proti teroristickým útokům Irgunu a Lechi, které vnímal jako ohrožení sionistického úsilí, a jako omluvu pro britskou správu v jejím trestných akcí proti židovskému jišuvu.^[3] Ben Gurion se postavil proti všem, kteří volali po kompromisu s britskou vládou. To se projevilo zejména na 22. sionistickém kongresu, kde se názorově střetl s Weizmannem, který vyzýval k umírněnému postoji a zastavení protibritského násilí. Ben Gurion byl průběhem kongresu natolik konsternován, že se rozhodl pro odchod ze sionistického hnutí a pro založení nového.^[25] K tomu však nakonec nedošlo, neboť schůze vedení strany Mapaj, která měla v rámci sionistického hnutí dominantní pozici, odmítla Weizmannovu výzvu k umírněnosti. Weizmann, který s krátkou přestávkou vedl Světovou sionistickou organizaci, následně nebyl opětovně zvolen jejím prezidentem a na jeho místo nastoupil Ben Gurion, který tuto funkci zastával následujících deset let.^[25] Kromě toho na sebe Ben Gurion převzal obranné portfolio, stal se velitelem Hagany a pracoval na jejím posílení; především pak na jejím rozšíření, lepším výcviku jejích členů a na získání vojenského vybavení.^[3]

V roce 1947 se Ben Gurionovi podařilo dosáhnout dohody o statu quo s ortodoxní stranou Agudat Jisra'el. Dohoda spočívala v respektování vybraných náboženských pravidel z předstátního období bez jejich budoucího právního ukotvení.^[26] Ben Gurionovu dohodu představoval dopis z 19. května 1947 zaslaný Agudat Jisra'el, v němž Ben Gurion za Židovskou agenturu uvedl, že se zavázal založit ne-teokratický stát se svobodou náboženství, avšak že přislibuje následující čtyři věci: šabat (sobota) bude vyhrazen jako den odpočinku, ve veřejných a státních institucích (armáda, státní správa, atp.) bude dodržován kašrut, jurisdikce ve věcech rodinných (sňatky, rozvody, atp.) bude svěřena náboženským soudům a stát uzná a bude financovat existující náboženské vzdělávací instituce.^[26]

V souvislosti s ultraortodoxním obyvatelstvem (charedim) je významné ještě jiné Ben Gurionovo rozhodnutí. Konkrétně se jedná o Ben Gurionův souhlas se zproštěním ultraortodoxních studentů povinné vojenské služby v Izraelských obranných silách.^[27] Ben Gurion toto rozhodnutí učinil v době, kdy podíl ultraortodoxního obyvatelstva na celkovém počtu obyvatel Izraele byl nízký. Mimo to se domníval, že by „tito muži v žádném případě nebyli pro izraelskou armádu efektivní, a argumentoval i tím, že toto opatření napomůže udržet při životě jiskru židovské tradice a vzdělanosti“.^[27] V době Ben Gurionova souhlasu se jednalo přibližně o 400 osob. Z tohoto souhlasu se však stal precedent a zároveň s nárůstem podílu charedim se podíl vyňatých studentů zvyšoval (v roce 1968 ještě 800 studentů, v roce 1997 již více než 29 tisíc studentů).^[27]

Po založení Izraele 14. května 1948 se stal jeho prozatímním předsedou vlády. V lednových volbách v roce 1949 jeho Mapaj zvítězila a Ben Gurion byl zvolen řádným premiérem. V úřadu premiéra se mimo jiné zasazoval za Třístrannou deklaraci, která zaručovala zachování hranic v té podobě, v jaké byly po ukončení války za nezávislost. V roce 1954 opustil úřad premiéra a vrátil se do svého kibucu Sde Boker. Do politiky se vrátil v roce 1955 nejprve jako ministr obrany a po několika měsících nastoupil na Šaretem uvolněné místo ministerského předsedy. V roce 1956 dal příkaz k útoku na Egypt (konflikt později známý jako Suezská krize), při kterém se Izrael zmocnil větší části Sinajského poloostrova. V roce 1956 měl v soukromém rozhovoru s Nachumem Goldmanem, prezidentem Světového sionistického kongresu, nastínit své vysvětlení arabského postoje vůči Izraeli:^[28][29][30]

„

Proč by měli Arabové uzavírat mír? Kdybych byl arabským vůdcem, nikdy bych smlouvu s Izraelem nepodepsal. To je normální; vzali jsme jim jejich zemi. Je pravda, že nám ji Bůh slíbil, ale jak by je to mohlo zajímat? Náš Bůh není jejich. Pocházíme z Izraele, to je pravda, ale to bylo před dvěma tisíci lety, jak se jich to týká? Byl tu antisemitismus, nacisté, Hitler, Osvětim, ale byla to jejich vina? Nevidí než jednu věc: přišli jsme a ukradli jim jejich zemi. Jak by to mohli přijmout?[31]

“

V listopadu 1959 sestavil novou vládu, která se však ukázala být nestabilní kvůli rozporům s P. Lavonem, vůdcem Histadrutu. V roce 1963 opustil vládu znovu z „osobních důvodů“, tentokrát definitivně. Jeho nástupcem se stal Levi Eškol, který byl Ben Gurionem často kritizován, zejména pro způsob, jakým se vypořádal s tzv. Lavonovou aférou. Ben Gurion stále více času trávil v kibucu v Negevské poušti a psal vlastní životopis. V té době v jednom svém dopise poznamenal: „Měl jsem tři přátele: Jicchaka Ben-Cviho, Šmuela Jabnieliho a Berla Kaznelsona. Teď, když zemřeli, jsem sám…“^[32] V roce 1965 opustil Mapaj, kterou kdysi zakládal. Učinil tak na protest proti jejímu sloučení s Achdut ha-avoda. Záhy založil vlastní stranu, Rafi. Ta ve volbách do Knesetu v listopadu téhož roku získala 10 křesel, zatímco Mapaj - Achdut ha-avoda 45 křesel.

V roce 1968 ale Rafi vytvořila s Mapaj koalici Ma'arach. Ben Gurion proto založil další stranu Rešima mamlachtit. Ta v volbách v roce 1969 získala čtyři křesla v Knesetu. V roce 1970 Ben Gurion rezignoval na své poslanecké křeslo a odešel do „svého“ kibucu.

Počátkem listopadu 1973 utrpěl Ben Gurion mozkovou mrtvici, po níž byl převezen do jeruzalémské nemocnice Hadassa. Po dvou a půl týdnech nakonec 1. prosince zemřel.^[33]

V letech 1947 a 1948, kdy probíhala jednání o hranicích židovského státu, zastával Ben Gurion názor, že oblast Negevské pouště náleží právě židovskému státu. Do té doby byla oblast považována za neobhospodařovatelnou a proto prakticky bezcennou.^[34]

Ben Gurion naopak určil Negev jako hlavní oblast rozvoje Izraele. V roce 1959 předpovídal, že v roce 1968 bude mít Negev 500 tisíc obyvatel, tento cíl však nebyl splněn ani v roce 2003.^[35]

David Ben Gurion byl jednou z největších postav izraelských dějin a významným způsobem se přičinil o vznik izraelského státu. V Izraeli bylo na jeho počest pojmenováno mnoho míst, včetně dvou míst mezinárodního významu. Jedním z nich je největší izraelské mezinárodní letiště nacházející se u Tel Avivu – Ben Gurionovo mezinárodní letiště. Druhým pak univerzita v jihoizraelském městě Beerševa – Ben Gurionova univerzita v Negevu. Součástí univerzity je i Ben Gurionovo národní centrum solární energie. Jeho jméno nesla i izraelská modifikace britského bojového tanku Centurion, která se jmenovala Ben Gurion. Na jeho počest je pojmenováno i jedno pařížské náměstí.^[36]

David Ben Gurion za svého života vydal množství publikací. Toto je seznam deseti vybraných publikací uvedených izraelským parlamentem:^[37]

• Us and Our Neighbors, 1931 (hebrejsky)
• From Class to Nation, 1933 (hebrejsky)
• Ben-Gurion Selections, 1948
• Rebirth and Destiny of Israel, 1952
• Letters to Paula and the Children, 1958, 1971
• Israel: Years of Challenge, 1963
• The Jews in Their Land, 1966
• Israel: A Personal History, 1971
• Ben-Gurion Looks at the Bible, 1973

V tomto článku byl použit překlad textu z článku David Ben-Gurion na anglické Wikipedii.

• COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky) 
• JOHN, Robert St. Ben-Gurion: Builder of Israel. Washington D. C.: London, 1998. 225 s. Dostupné online. ISBN 978-0961326241. (anglicky) 
• KEREN, Michael. Ben-Gurion and the intellectuals: power, knowledge, and charisma. DeKalb: Northern Illinois University Press, 1983. 210 s. Dostupné online. ISBN 978-0-87580-094-3. (anglicky) 
• TEVETH, Shabtai. Ben-Gurion and the Holocaust. Boston: Houghton Mifflin Harcourt, 1996. 310 s. Dostupné online. ISBN 978-0151002375. (anglicky) 
• SAMUELS, Gertrude. B-G: Fighter of Goliaths: The Story of David Ben-Gurion. New York: iUniverse, 2000. 336 s. Dostupné online. ISBN 978-0595007424. (anglicky) 

• Prozatímní vláda Státu Izrael
• První vláda Davida Ben Guriona
• Druhá vláda Davida Ben Guriona
• Třetí vláda Davida Ben Guriona
• Čtvrtá vláda Davida Ben Guriona
• Pátá vláda Davida Ben Guriona
• Šestá vláda Davida Ben Guriona
• Sedmá vláda Davida Ben Guriona
• Osmá vláda Davida Ben Guriona
• Ben Gurionova rýže

• Obrázky, zvuky či videa k tématu David Ben Gurion na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je David Ben Gurion
• Osoba David Ben Gurion ve Wikicitátech
• Ben Gurionova univerzita v Negevu (hebrejsky)(anglicky)(arabsky)(rusky)
• Kneset - David Ben Gurion (anglicky)
• The Jerusalem Post - Israel's offspring: David Ben Gurion (anglicky)
• The Time - Profil Davida Ben Guriona Archivováno 7. 11. 2005 na Wayback Machine. (anglicky)
• Ynetnews - David Ben Gurion (anglicky)
• Youtube.com - Rozhovor s Ben Gurionem o právu Izraele na existenci, Palestincích a Arabech (hebrejsky)
• Židovská agentura - Ben Gurionovy názory a myšlenky (anglicky)

Předchůdce	David Ben Gurion	Nástupce
žádný	Předseda Mapaje 1948–1954	Moše Šaret
Moše Šaret	Předseda Mapaje 1955–1963	Levi Eškol
nová strana	Předseda Rafi 1968–1970	přestala existovat
nová strana	Předseda Národní kandidátky 1965–1968	Jig'al Hurvic

Člen Knesetu

Členové sedmého Knesetu zvoleného roku 1969 Ma'arach Almogi Alon Ankorin Arazi Arbeli-Almozlino Bar'am Becker Ben Aharon Amora'i Barkat (pak Jafe) Ben Porat Bibi Cadok Dajan Dinstein Eban Eli'av az-Zuabí Feinberg-Sireni Feinerman Galili Grossman Guez Gueršoni Gvati Harari Harman Herring Hilel Chalfon Chazan Ja'ari Ja'akobi Jadlin Ješa'jahu Jifrach Kargman Karmel David Koren Jicchak Koren Levin Me'ir Navon Avraham Ofer Mordechaj Ofer (pak Šachal) Peres Rozen Sapir Sason Surkis Šapira Šerf Wertman Zakin Zar Zilberberg Gachal Abramov Aridor Bader Begin Ben Eli'ezer (pak Pat) Erlich Goldstein Halevy Jedid Kac Kešet Klinghoffer Korfu Kremerman Landau Levy Milman Nechoštan Nisim Razi'el-Na'or Rimalt Sapir (pak Drobles) Serlin Šechterman Tamir Zimmerman • Mafdal Šlomo Jisra'el Ben Me'ir (pak Jehuda Ben Me'ir) Burg (pak Goldschmidt) Friedman Hammer Chazani Levy Nerija Rafa'el Sanhadra'i Šachor Šapira (pak Šaki) Warhaftig (pak Melamed) Agudat Jisra'el Gross (pak Mizrachi) Levin (pak Abramovič) Lorinc Poruš Liberalim acma'im Golan Hausner Kol (pak Eli'ad) Ša'ari Rešima mamlachtit Avizohar (odešel do Ma'arach) Ben Gurion (pak Šoval) Har'el Hurvic Rakach Habíbí (pak Levenbraun) Túbí Vilner Kidma u-fituach az-Zuabí Muadí Po'alej Agudat Jisra'el Kahana Verdiger Šituf ve-achva Nachla Obejd ha-Olam ha-ze – Koach chadaš Avnery (odešel do Meri) Kohen (odešel mezi nezařazené) ha-Merkaz ha-chofši Šostak Tamir Maki Sne (pak Mikunis) poznámka: abecední řazení, nikoliv podle pozice na kandidátní listině Členové šestého Knesetu zvoleného roku 1965 Ma'arach Alon Aloni Aram Aran Bar'am Barkat Becker Bibi Biton Cabari Cadok Cur Dinstein Eban Eli'av Eškol (pak Ankorin) Fischer Galili Govrin Gvati (pak Arbeli-Almozlino) Hakohen Haktin Chasin Jadlin Ješa'jahu Kargman Karmel (pak Wertman) Gavri'el Kohen Menachem Kohen Luz Me'ir Namir Necer Ofer Osnija Petel Sadan (pak Golomb) Sapir Sardines Sason Šerf Šitrit (pak Lin) Šoreš Uzan Zar Gachal Abramov Avni'el Bader Begin Ben Eli'ezer Goldstein Jedid Klinghoffer Kohen-Meguri Kremerman Landau Elijahu Meridor (pak Kohen-Cidon) (odešel do ha-Merkaz ha-chofši) Ja'akov Meridor Perlstein Razi'el-Na'or Rimalt Sapir Serlin Stern Šofman Šostak (odešel do ha-Merkaz ha-chofši) Josef Tamir Šmu'el Tamir (odešel do ha-Merkaz ha-chofši) Ti'ar (odešel do ha-Merkaz ha-chofši) Uzi'el Zimmerman Mafdal Šlomo Jisra'el Ben Me'ir Burg Danijel (pak Zo'arec) Chazani Levy Rafa'el Sanhadra'i Šachor Šapira Unna Warhaftig Rafi Almogi Ben Gurion (odešel mezi nezařazené) Ben Porat Cur (pak Degani) Dajan Guez Navon Peres Smilansky (pak Bahir) Surkis Mapam Arazi az-Zuabí Chazan Ja'ari Peled Rozen Šem-Tov Talmi Liberalim acma'im Jizhar Harari (odešel do Izr. strany práce) Hausner Kol (pak Golan) Rosen (pak Eli'ad) Ša'ari Agudat Jisra'el Gross Levin Lorinc Poruš Rakach Habíbí Túbí Vilner Kidma u-fituach az-Zuabí (sloučeno do Šituf u-fituach, pak opět Kidma u-fituach) Nachla (sloučeno do Šituf u-fituach, pak opět Kidma u-fituach, pak Achva jehudit-aravit) Po'alej Agudat Jisra'el Kac (pak Verdiger) Kahana Šituf ve-achva Muadí (sloučeno do Šituf u-fituach, pak opět Šituf ve-achva, pak ha-Si'a ha-druzit ha-jisra'elit) Obejd (sloučeno do Šituf u-fituach, pak opět Šituf ve-achva) ha-Olam ha-ze... Avnery Maki Mikunis poznámka: abecední řazení, nikoliv podle pozice na kandidátní listině * Ma'arach dočasně splynula se Stranou práce, pak se znovu osamostatnila, Rafi dočasně splynula se Stranou práce, pak s Ma'arach, Mapam splynula s Ma'arach Členové pátého Knesetu zvoleného roku 1961 Mapaj Almogi (odešel do Rafi) Aran Argov (pak Tversky) (pak Jadlin) Asaf (pak Zar) Bar Rav Haj Bar'am Becker Ben Gurion (odešel do Rafi) Berger (pak Ben Jisra'el, odešel do Rafi) Cabari Cadok Dajan (odešel do Rafi) Degani (odešel do Rafi) Eban Efrati Eškol Fischer Govrin Guri Hakohen Herzfeld Chasin Idelson Ješa'jahu Joseftal (pak Lamdan, odešla do Rafi) Kargman Kese (odešel mezi nezařazené) Kohen Koren Luz Me'ir Namir Necer Osnija Peres (odešel do Rafi) Petel Sapir Sardines Smilansky (odešel do Rafi) Šaret (pak Ankorin) Šitrit Šoreš Cherut Altman Arditi Avni'el Bader Begin Ben Eliezer Drori (pak Kremerman) Kohen-Meguri Landau Levin Meridor Razi'el-Na'or Šichman Šofman Šostak Ti'ar Izraelská liberální strana Abramov Bernstein Golan (odešel do Nez. liberálů) Harari (odešel do Nez. liberálů) Klinghoffer Beno Kohen (odešel do Nez. liberálů) Idov Kohen (pak Goldstein) Kohen-Kagan (odešla do Nez. liberálů) Kol (odešel do Nez. liberálů) Perlstein Rimalt Rosen (odešel do Nez. liberálů) Sapir Serlin Ša'ari (odešel do Nez. liberálů) Uzi'el Zimmerman Mafdal Šlomo Jisra'el Ben Me'ir Burg Grinberg (pak Kelmer) Chazani Nurok (pak Šaki) Rafa'el Sanhadra'i Šachor Šapira Unna Warhaftig Zo'arec Mapam Barzilaj Bentov Chamís Chazan Ja'ari Riftin Rubin (pak Kušnir) Šem-Tov Talmi Achdut ha-avoda Alon Bar Jehuda (pak Aram) Ben Aharon (pak Džabára) Bibi Galili Haktin Karmel Nir Maki Mikunis Sne Túbí (odešel do Rakach) Vilenska Vilner (odešel do Rakach) (pak Habíbí) Agudat Jisra'el Gross Levin Lorinc Poruš Po'alej Agudat Jisra'el Kac Kahana Šituf ve-achva Muadí Obejd Kidma u-fituach az-Záhir Nachla poznámka: abecední řazení, nikoliv podle pozice na kandidátní listině * Cherut splynula s Liberální stranou do Gachal Členové čtvrtého Knesetu zvoleného roku 1959 Mapaj Almogi Aran Argov Asaf Bar Rav Haj Bar'am Becker (pak Jadlin) Ben Gurion Ben Jisra'el Berger Cabari Cadok Dajan Degani Eban Efrati Eškol Fischer Govrin Guri Hakohen Herzfeld Chasin Idelson Ješa'jahu Joseftal Kargman Kese Kohen Koren Lamdan Lavon Luz Me'ir Namir Necer Osnija Peres Petel Sapir Sardines Smilansky Šaret Šitrit Šoreš Tversky Zar Cherut Altman Arditi Avni'el Bader Begin Ben Eliezer Kohen-Meguri Landau Levin Elijahu Meridor Ja'akov Meridor Olmert Razi'el-Na'or Šichman Šofman Šostak Juničman (pak Drori) Mafdal Šlomo Jisra'el Ben Me'ir Burg Grinberg Chazani Nurok Rafa'el Sanhadra'i Šachor Šapira Unna Warhaftig Zo'arec Mapam Barzilaj Bentov Chamís Chazan Ja'ari Jehuda (pak Kušnir) Riftin Rubin Talmi Všeobecní sionisté Abramov Bernstein Ichilov Nisim Rimalt Sapir Serlin Zimmerman Achdut ha-avoda Alon (pak Haktin) Bar Jehuda Ben Aharon Bibi Galili Karmel Nir Chazit datit toratit Kac Kahana Levin Lorinc Minc (pak Gross) Poruš Progresivní strana Golan Harari Kanovič Kohen Kol Rosen Maki Mikunis Túbí Vilner (pak Sne) Kidma ve-pituach az-Záhir Nachla Šituf ve-achva Abú Rokan Dijáb Chakla'ut ve-pituach an-Nášaf poznámka: abecední řazení, nikoliv podle pozice na kandidátní listině * Všeobecní sionisté splynuli s Progresivní stranou do Liberální strany * Chazit datit toratit se rozpadla na Agudat Jisra'el a Po'alej Agudat Jisra'el Členové třetího Knesetu zvoleného roku 1955 Mapaj Almogi Aran Argov Asaf Avri'el (pak Lamdan) Bahir Becker (pak Smilansky) Ben Gurion Berger Cabari Dajan Efrati Eškol Govrin Guri Hakohen Herzfeld Hilel (pak Tversky) Idelson Ješa'jahu Josef Joseftal (pak Bar Rav Haj) Kafrit Kese Lavon Luz Livšic Locker Me'ir Naftali Namir Necer Osnija Remez (pak Degani) Šapira (pak Nicani) Šaret Šazar (pak Kargman) Šitrit Šoreš Šprincak (pak Cadok) Cherut Altman Arditi Avni'el Bader Begin Ben Eli'ezer Kohen-Meguri Landau Levin Ja'akov Meridor Olmert Razi'el-Na'or Šofman Šostak Juničman Všeobecní sionisté Ari'av (pak Klivnov) Baba Bernstein Bežarno Har'el Ichilov Persic Perlstein Rimalt Rokeach Sapir Serlin Suzajev Mafdal Šlomo Jisra'el Ben Me'ir Burg Grinberg Chazani Kelmer Nurok Rafa'el Šapira Unna Warhaftig Zo'arec Achdut ha-avoda Aba'as (pak Asa) Alon Aram Bar Jehuda Ben Aharon Cur Galili Haktin Nir Tabenkin (pak Karmel) Mapam Barzilaj Bentov Chazan Ja'ari Jehuda Jicchaki (pak Chamís) Riftin Rubin Talmi Chazit datit toratit Ben Ja'akov (pak Gross) Kac Kahana Levin Lorinc Minc Maki Habíbí Mikunis Sne Túbí Vilenska Vilner Progresivní strana Foerder (pak Jochanan Kohen) Harari Idov Kohen Rosen Schocken Dem. kand. izr. Arabů az-Zuabí (pak Muadí) Kasis Kidma va-avoda Hanífes Sulejmán Chakla'ut u-fituach Hamdán poznámka: abecední řazení, nikoliv podle pozice na kandidátní listině Členové druhého Knesetu zvoleného roku 1951 Mapaj Aran Argov Asaf Bar Rav Haj Ben Ašer Ben Cvi (pak Nicani) Ben Gurion Berger Dajan Efrati Eškol Feldman Govrin Guri Hakarmeli (pak Hilel) Hakohen (pak Kamin) Hen (pak Cabari) Herzfeld Idelson Ješa'jahu Josef Kafrit Kaplan (pak Kalfon) Kese Lavi Lavon Livne Luz Majmon Me'ir Naftali Namir Necer Osnija Smilansky Šapira Šaret Šazar Šefer Šeri Šitrit Šprincak Taburi Tversky Uri Všeobecní sionisté Ari'av Baba Bernstein Bežarno Boger Flasch Har'el Chet Ichilov Kacnelson Klivnov Persic Perlstein Rimalt Rokeach Sapir Serlin Stupp Suzajev Zysman Mapam Aram (odešel do Achdut ha-avoda) Bar Jehuda (odešel do Achdut ha-avoda) Bastúní (odešel do Si'at smol,pak zpět do Mapam) Ben Aharon (odešel do Achdut ha-avoda) Bentov Berman (odešel do Si'at smol,pak do Maki) Cizling (odešel do Achdut ha-avoda) Chazan Ja'ari Lamdan (odešla do Frakce nez. na Achdut ha-avoda,pak do Mapaj) Livšic (odešel do Frakce nez. na Achdut ha-avoda,pak do Mapaj) Peri Riftin Rubin Sne (odešel do Si'at smol,pak do Maki) ha-Po'el ha-Mizrachi Burg Ganchovski Chazani Kelmer Rafa'el Šapira Unna Warhaftig Cherut Altman Avni'el Bader Begin Ben Eli'ezer Landau Ja'akov Meridor (pak Šostak) Razi'el-Na'or Maki Habíbí Mikunis Túbí Vilenska Vilner Progresivní strana Granot (pak Foerder) Harari Kol (pak Kohen) Rosen Dem. kand. izr. Arabů az-Zuabí Kasis Muadí Agudat Jisra'el Deutsch (pak Ben Ja'akov) Levin Lorinc Sefardové a orientální komunity Elijašar Sason Po'alej Agudat Jisra'el Kahana Minc Mizrachi Nurok Pinkas (pak Ben Me'ir) Kidma va-avoda Hanífes Jemenitské sdružení Garidi Chakla'ut u-fituach Hamdán poznámka: abecední řazení, nikoliv podle pozice na kandidátní listině * Sefardové a orientální komunity sloučeni s Všeob. sionisty * Jemenit. sdruž. dočasně sloučeno s Všeob. sionisty Členové prvního Knesetu zvoleného roku 1949 Mapaj Argov Asaf Aran Ben Cvi Bahir Bar Rav Haj Berec Ben Ašer Ben Gurion Dajan Dinur Drori Duvdevani Efrati Frumkin (pak Tversky) Goren Govrin Guri Hakarmeli Hakohen Harpaz Herzfeld Chuši (pak Osnija) Idelson Jehuda Josef Kaplan Kese Lamm (pak Baš) Lavi Lavon Livne Majmon Me'ir Naftali Necer Remez (pak Kohen) Simchonit (pak Berger) Smilansky Šaret Šazar Šeftel (pak Ješa'jahu) Šeri Šprincak Taburi Taviv (pak Kanev) Mapam Aram Bader Bar Nir (pak Racon) Bar Jehuda Ben Aharon Bentov Cizling Galili Chazan Ilanit Ja'ari Lamdan Nir Peri Repetur Riftin Rubin Sne Tabenkin (pak Livšic) Sjednoc. náb. fronta Burg Ganchovski Goldrat Grinberg Kahana Kelmer (pak Mazur) Loewenstein Levin Majmon Minc Nurok Pinkas Šag Šapira Unna Warhaftig Cherut Begin Bader Ben Eli'ezer Greenberg Žabotinsky (odešel mezi nezařazené) Kac Kohen-Meguri Kook (odešel mezi nezařazené) Landau Lankin Meridor Merlin Rakanti Razi'el-Na'or Všeobecní sionisté Bernstein Gil Klivnov Persic Rokeach Sapir Serlin Progresivní strana Foerder Granot Harari Kohen Maki Mikunis Preminger (odešel do Komunistim ivrim, pak do Mapam) Túbí Vilner Sefard. a orient. komunity Ben Ami Elijašar Elmalich Šitrit Dem. kand. Nazaretu az-Zuabí Džardžora Kandidátka bojovníků Jelin-Mor Jemenitské sdružení Gloska Mezin. žen. sion. org. Kohen-Kagan poznámka: abecední řazení, nikoliv podle pozice na kandidátní listině