Dora Maar

Dora Maar
Rodné jméno	Henriette Théodora Markovitch
Narození	22. listopadu 1907 Paříž Francie Francie
Úmrtí	16. července 1997 (ve věku 89 let) Paříž Francie Francie
Místo pohřbení	Clamartský obecní hřbitov
Alma mater	Národní vysoká škola krásných umění Julianova akademie Les Arts décoratifs
Povolání	fotografka, malířka, básnířka, choreografka, sochařka, modelka, spisovatelka a rytkyně leptů
Rodiče	Josip Marković a Louise Voisin
Partner(ka)	Pablo Picasso (1936–1945)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henriette Theodora Markovitch (22. listopadu 1907 Paříž – 16. července 1997) známá jako Dora Maar, byla francouzská fotografka, malířka a básnířka. Byla partnerkou Pabla Picassa, který ji zpodobnil na několika svých obrazech jako Portrét Dory Maar (1937) a Dora Maar a kočka (1941).

Narodila se v Paříži jako jediná dcera Josipa Markoviće (Josepha Markovitche, 1874–1969), chorvatského architekta, který studoval v Záhřebu, Vídni a poté v Paříži, kde se v roce 1896 usadil se svou ženou, katoličkou Louise-Julie Voisinovou (1877–1942) z Cognacu. V roce 1910 se rodina odstěhovala do Buenos Aires, kde její otec získal několik zakázek, včetně jedné pro ambasádu Rakouska-Uherska. Za své úspěchy obdržel vyznamenání od císaře Františka Josefa I., i přesto, že byl „jediný architekt, který v Buenos Aires nezískal jmění”.

V roce 1926 se rodina vrátila do Paříže. Henrietee si zvolila pseudonym Dora Maar a začala chodit na kurzy do Ústřední uměleckoprůmyslové jednoty a do školy fotografie. Také nastoupila na École des Beaux-Arts a Julianovu akademii, která nabízela stejné vzdělání pro muže i ženy.^[1] Maar také navštěvovala atelier André Lhoteho, kde se setkala s Henri Cartier-Bressonem. Během studia na École des Beaux-Arts se seznámila se surrealistkou Jacqueline Lambovou. O ní Maar řekla: „Byly jsme si Jacqueline blízké. Zeptala se mě, kde jsou slavní surrealisté a já jí řekla o kavárně Place Blanche.“ Jacqueline poté často chodila do kavárny, kde se setkala s André Bretonem, kterého si později vzala.

Když kurzy skončily, Maar odjela sama do Paříže, poté do Barcelony a do Londýna, kde fotografovala dopady hospodářské krize po krachu burzy na Wall Street v roce 1929. Na začátku 30. let sdílela studio s Brassaïem a začala si svými fotografie budovat své renomé.^[2] Také se zapojovala do společensko-politického aktivismu a to nejen během španělské občanské války.

Nejstarší dochované fotografie autorka pořídila na počátku 20. let 20. století na nákladní lodi mířící na Kapverdské ostrovy.^[3]

Začátkem roku 1930 založila fotografické studio na rue Campagne-Première (14. pařížský obvod) s Pierrem Kéferem, fotografem a dekoratérem filmu Jeana Epsteina z roku 1928 Pád domu Usherů. Ve studiu Maar a Kefer společně pracovali převážně na komerční fotografii pro reklamní účely a módní časopisy.^[3] S financemi jí v tomto životním období pomáhal otec, když se prosazovala a snažila se vydělat na živobytí.^[4] Studio vystavovalo módu, reklamu a akty a stalo se velmi úspěšným.^[5]

Setkala se s fotografem Brassaïem, se kterým sdílela temnou komoru ve studiu. Brassai o ní jednou řekl, že měla „jasné oči, pozorný pohled, občas znepokojivý“.^[3] Již během práce v reklamní a módní fotografii byl patrný vliv surrealismu v důsledku použití zrcadel a kontrastních stínů.^[6] Cítila, že umění by mělo představovat obsah reality prostřednictvím spojení s intuicí nebo nápady, spíše než vizuálně reprodukovat přirozené.^[4] Maar se také setkala s Louisem-Victorem Emmanuelem Sougezem, fotografem pracujícím pro reklamu, archeologii a uměleckým ředitelem deníku L'Illustration, kterého považovala za svého mentora.

V roce 1932 měla poměr s filmařem Louisem Chavancem.^[7]

Maar navštěvovala „Skupinu Říjen“, která se vytvořila kolem Jacqua Préverta a Maxe Morise po jejich přestávce od surrealismu.

Svou první publikovanou fotografii vydala v časopise Art et Métiers Graphiques v roce 1932.^[8] Její první samostatná výstava se konala v Galerii Vanderberg v Paříži.^[9]

Právě želatino-stříbrná díla surrealistického období zůstávají mezi obdivovateli nejvyhledávanější: Portrét Ubu (1936), 29 rue d'Astorg, černobílé koláže, fotomontáže nebo vícenásobně expozice.^[10][11][12] Fotografie představuje ústřední postavu populární série her Alfreda Jarryho s názvem Ubu Roi. Dílo bylo poprvé vystaveno na výstavě Exposition Surréaliste d'objets v Galerii Charlese Rattona v Paříži a na Mezinárodní surrealistické výstavě v Londýně v roce 1936.^[13] V témže roce se zúčastnila také akcí Participates in Fantastic Art, Dada, Surrealism v MoMA v New Yorku.^[14]

Surrealistické koncepty a zájmy byly často v souladu s myšlenkami tehdejší politické levice, a tak se Dora Maar v tomto období svého života stala velmi politicky aktivní.^[4] Po fašistických demonstracích 6. února 1934 v Paříži spolu s René Lefeuvrem, Jacquesem Soustellem, podporovaným Simonou Weilovou a Georgesem Bataillem, podepsala traktát „Appeal to the Struggle“ napsaný z iniciativy André Bretona. Velká část její práce byla silně ovlivněna levicovou politikou té doby, často zobrazující ty, kteří byli depresí uvrženi do chudoby. Byla součástí ultralevicového spolku s názvem „Mases“, kde se s Georgesem Bataillem setkala poprvé,^[3] a také s antifašistickou organizací s názvem Svaz intelektuálů proti fašismu^[15] a radikálním kolektivem levicových aktérů a spisovatelů nazvaných Skupina Říjen.^[3]

Byla také zapojena do mnoha surrealistických skupin a často se účastnila demonstrací, shromáždění a konverzací v kavárnách. V srpnu 1935 podepsala mnoho manifestů, včetně jednoho s názvem „Když surrealisté měli pravdu“, který se týkal pařížského kongresu, který se konal v březnu téhož roku.^[3]

V roce 1935 pořídila fotografii módního ilustrátora a návrháře Christiana Berarda, kterou popsal spisovatel a kritik Michael Kimmelman jako „mrzačenou a škodolibou s pouhou hlavou vnímanou nad fontánou, jako by to byl Jan Křtitel na stříbrném podnose“.^[3][16]

V 80. letech 20. století vytvořila řadu fotogramů.^[17]

Maar viděla Picassa poprvé v roce 1935, když fotografovala propagační fotografie „na place“ při natáčení filmu Jeana Renoira Zločin pana Langa. Byla uchvácena Picassovými díly, ale formálně se s ním nesetkala. Až o několik dní později je představil společný přítel Paul Éluard v Cafe des Deux Magots.^[18][19] Historku o jejich prvním setkání napsal Jean-Paul Crespelle: „Mladá žena s vážnou tváří, rozzářenou bledě modrýma očima, které vypadaly o to bleději, protože měla husté obočí; citlivá, neklidná tvář, přes kterou přecházelo světlo a stín. Stále zarážela malý špičatý nůž mezi prsty do dřeva stolu. Někdy minula a mezi růžemi vyšívanými na jejích černých rukavicích se objevila kapka krve... Picasso požádal Doru, aby mu rukavice dala a zamkl je ve vitríně, kam si dával věci na památku.”

Picasso byl zaujatý jejím svůdným a masochistickým chováním, které sloužilo jako inspirace pro mnoho jeho děl během jejich vztahu. Jejich spojení trvalo téměř devět let, během nichž Picasso neukončil svůj vztah s Marie-Thérèse Walterovou, matkou jeho dcery. Maar fotografovala fáze tvorby Guernicy (1938),^[20] kterou Picasso maloval ve svém ateliéru v rue des Grands-Augustins od května do června 1937. Picasso použil tyto fotografie ve svém tvůrčím procesu. Maar posílila také Picassovo chápání politiky a naučila ho fotografickým dovednostem. Ukázala mu metodu spojení fotografie a grafiky, známou také jako technika cliché verre.^[5]

Byla jeho hlavní modelkou a múzou a Picasso ji namaloval na mnoho svých obrazů. Na většině ji znázornil jako zmučenou utrápenou ženu.^[21] Nejznámějším takovým obrazem je Plačící žena.^[22] Picasso se nechal velmi inspirovat tragédiemi španělské občanské války a pomýšlel o Maar jako o živém zobrazení bolesti a utrpení, které lidé zažívali. Maar toto vylíčení neocenila. Na dotaz, co si o svých portrétech myslí, sdělila: „Všechny moje portréty jsou lži. Jsou Picasso. Ani jeden není Dora Maar.”^[23]

Vztah s Picassem, který ji fyzicky týral, skončil v roce 1943,^[24] ačkoli se ještě setkávali až do roku 1946. V roce 1944 se skrze Paula Éluarda setkala s Jacquesem Lacanen, který ji během let pomohl s nervovým zhroucením, čímž se její psychický stav začal zlepšovat.^[25] Picasso jí koupil dům v Ménerbes ve Vacluse, kam se odebrala na odpočinek a žila o samotě. Poté se obrátila ke katolické církvi, setkala se s malířem Nicolasem de Staëlem (který žil ve vesnici) a dala se na abstraktní malbu.^[26]

Své poslední roky strávila v bytě na rue de Savoie v Paříži. Zemřela 16. července 1997 ve věku 89 let.^[27] Byla pohřbena na hřbitově Bois-Tardieu v Clamart.^[28] Její experimenty s fotografií byly nalezeny až po její smrti.^[29]

Ačkoli je Dora Maar známá především jako Picassova milenka,^[30] na začátku 21. století byla prezentována na mnoho výstavách – Haus der Kunst v Mnichově 13. října 2001 – 6. ledna 2002; Centre de la Vieille Charité v Marseille 20. ledna – 4. května 2002; Centre Cultural Tecla Sala v Barceloně 15. května – 15. července 2002; Centre Pompidou 5. června 2019 – 29. července 2019;^[31] Tate Modern 20. listopadu 2019 – 15. března 2020.^[32]

Doru Maar zpodobnila herečka Samantha Colley v televizním seriálu Génius (2018), jehož druhá série se věnuje životu Pabla Picassa.

Je po ní pojmenovaná pařížská ulice rue Dora-Maar v metropolitní části Saint-Ouen-sur-Seine a ulička ve francouzském městě Clamart.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dora Maar na anglické Wikipedii.

• Seznam francouzských fotografek
• Ženy ve fotografii

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dora Maar na Wikimedia Commons