[go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Gianna Nannini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Gianna Nannini
Gianna Nannini při živém vystoupení v Norimberku, Německo, 2017
Gianna Nannini při živém vystoupení v Norimberku, Německo, 2017
Základní informace
Narození14. června 1954 (70 let)
Siena, Toskánsko
ItálieItálie Itálie
Žánrypop, rock, pop rock[1]
Nástrojezpěv, klavír, kytara, housle
Aktivní roky1976–dosud
VydavateléRicordi, Gianna
Členem skupinNobile Contrada dell'Oca
RodičeDanilo Nannini
PříbuzníAlessandro Nannini (sourozenec)
SídloMilán
Webwww.GiannaNannini.com/
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gianna Nannini (* 14. června 1954 Siena, Itálie) je italská zpěvačka a skladatelka populární hudby. Jejím nejznámějším hitem je píseň Bello e Impossibile z roku 1986.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Studium

[editovat | editovat zdroj]

Gianna Nannini se narodila v toskánském městě Siena roku 1954. Nejprve navštěvovala Institut hudebních studií Luigiho Boccheriniho v Lucce. V roce 1975 odešla do Milána, kde studovala na konzervatoři (obory klavír, kytara, kompozice). O rok později jí vyšla první deska a začala se prosazovat na italské scéně. Roku 1994 odpromovala z filosofie na univerzitě v Sieně.[2]

Sólová kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Prvním jejím vydaným albem byla deska Gianna Nannini z roku 1976. O dva roky později vydává album California (inspirováno jejími cestami po USA), které je označováno jako rockové. Díky řezavému hlasu je často přirovnávána k Janis Joplin.[3] Z desky California pochází její první velký hit – píseň America, která obsadila první příčky hitparád v Německu a severní Evropě. Album bylo platinové v Itálii a zlaté v Německu, Švýcarsku a Rakousku.

V roce 1981 potkala manažera Petera Zumstega a založila s ním nezávislé vydavatelství Gianna. Jejich spolupráce trvala celkem 23 let.[4] Ve stejném roce začala skládat soundtrack pro film Sconcerto Rock Luciana Mannuzziho. Giannino páté album Latin Lover, na kterém spolupracovala například s Annie Lennox nebo Jackie Liebezeit, zaznamenalo opět úspěchy v podobě jedné platinové (Itálie) a třech zlatých desek (Německo, Švýcarsko a Rakousko). Roku 1983 si zahrála roli Titanie ve filmovém zpracování Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské.[5] V roce 1989 napsala píseň Un'estate italiana, která se stala oficiální znělkou italského Mistrovství světa ve fotbale v roce 1990. Roku 1995 vyrazila na klubové turné Extravaganza Club Tour, které bylo zvláštní tím, že všechna použitá elektřina pocházela výhradně ze slunečních elektráren. V dubnu roku 2007 vyšlo její album Pia Come la Canto Io, což byla kolekce písní, napsaná pro moderní popovou operu. Její nejnovější řadové album Inno z roku 2013 bylo nahráno v londýnských studiích Abbey Road.[6]

Duety

[editovat | editovat zdroj]

Za svou hudební kariéru natočila Gianna Nannini celou řadu duetů s dalšími zpěváky. V roce 1987 například zpívala se Stingem a Brucem Springsteenem duety v představení Třígrošová opera Bertolda Brechta a Kurta Weilla v Schauspielhaus v Hamburku. Jiným známým duetem byla již zmiňovaná píseň Un'estate italiana, což byl duet s italským zpěvákem Edoardem Bennatem. Dále spolupracovala s Andreou Bocellim, italským raperem Fabri Fibrou nebo makedonským zpěvákem Tošem Proeskim.

Aktivismus

[editovat | editovat zdroj]

Gianna Nannini od počátků své kariéry aktivně podporuje ekologická, lidskoprávní a jiná aktivistická hnutí a charitativní projekty:

  • 1985 – charitativní projekt Musica Italia per Etiopia
  • 1989 – honorář za píseň Un'estate italiana věnovala na konto Amnesty International
  • 1995 – vystupuje na koncertu na podporu imigrantů Concerto di Solidarietà per gli Immigrati a po boku 16 tibetských mnichů na akci Concerto per il Tibet; v červenci na protest proti jaderným testům na atolu Mururoa vyšplhala na budovu francouzského velvyslanectví
  • 2002 – inkognito se zúčastnila Pochodu míru z Perugie do Assisi
  • 2003 – dvakrát navštívila Bagdád
  • 2009 – spolu s dalšími italskými zpěváky nahrála píseň Domani 21/04/09 na podporu obětí zemětřesení v Abruzzu

Diskografie

[editovat | editovat zdroj]

Informace převzaty z oficiálních stránek zpěvačky.[7]

Řadová alba

[editovat | editovat zdroj]
  • Gianna Nannini (1976)
  • Una radura (1977)
  • California (1979)
  • G. N. (1981)
  • Latin Lover (1982)
  • Puzzle (1984)
  • Profumo (1986)
  • Malafemmina (1988)
  • Scandalo (1990)
  • Maschi e altri a španělská verze Chicos y otros(1992)
  • X Forza E X Amore (1993)
  • Dispetto (1995)
  • Cuore (1998)
  • Aria (2002)
  • Perle (2004)
  • Grazie (2006)
  • Pia come la canto io
  • Giannadream – Solo I Sogni Sono Veri
  • Extradream – Solo I Sogni Sono Veri
  • Io e te (2011)
  • Inno (2013)

Záznamy koncertů

[editovat | editovat zdroj]
  • Tutto Live (1985)
  • Giannissima (1991)

Soundtracky

[editovat | editovat zdroj]
  • Sconcerto Rock (1981)
  • Momo (2002)

Výběrová a best-off alba

[editovat | editovat zdroj]
  • Maschi e Altri (1987)
  • Bomboloni (1996)
  • Giannabest (2007)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gianna Nannini na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Music List featuring Gianna Nannini [online]. Rate Your Music [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Bio 3/4 [online]. Sito Ufficiale [cit. 2014-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-11. (anglicky) 
  3. ↑ Gianna Nannini [online]. Celebrity Net [cit. 2014-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-10. 
  4. ↑ Bio 4/4 [online]. Sito Ufficiale [cit. 2014-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-13. (anglicky) 
  5. ↑ Sogno di una notte d'estate [online]. Internet Movie Database [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ PB. Gianna Nannini – Inno [online]. Music Server.sk, 2013-04-23 [cit. 2014-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-25. (slovensky) 
  7. ↑ Discografia [online]. Sito Ufficiale [cit. 2014-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-26. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nositelé ceny Premio Tenco
Pro hudebníka
Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)
Pro kulturní osobnost
Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gianna_Nannini&oldid=22951908“