Broušení

Broušení je technologie obrábění, při níž se materiál ubírá tvrdým brusivem (práškem, kotoučem ap.) s množstvím nepravidelných a nahodile orientovaných břitů. Ruční broušení patří mezi nejstarší způsoby obrábění, strojové broušení se používá k obrábění kovů, keramiky, skla, ale také dřeva a umělých hmot. Brousit lze i ty nejtvrdší materiály a při strojovém broušení lze dosahovat vysoké přesnosti a velmi kvalitního povrchu.^[1]

Vlastní broušení obstarávají drobné částečky tvrdého materiálu, které se používají buď jako volné brusivo (prášek), případně v nějaké emulzi, nebo nalepené na pružnou podložku (smirkový papír, plátno), anebo spojené pevným pojivem.

Přírodní brusivo je obvykle kámen, například pískovec nebo pemza pro hrubší broušení a speciální druhy smirku (korund), pazourku (silex) nebo břidlice pro jemné broušení. Často se jedná o usazené horniny, které obsahují jemné částečky velmi tvrdého minerálu. Tyto částečky působí jako břity a když se při broušení otupí, vylomí se. Proto brusivo při broušení také ubývá a vzniká brusný prach.

Umělá brusiva také obsahují vlastní brusný materiál (diamant, umělý korund, karbid křemíku, sklo apod.) v nějakém měkčím pojivu s větším nebo menším podílem pórů. Nejběžnějším umělým brusivem je pórovité karborundum, směs karbidu křemíku, lisovaná za vysoké teploty.

Nejstarší technika broušení, známá od mladší doby kamenné, užívala písek nebo jiný brusný prášek a kámen nebo dřevo jako jeho podložku. Také vrtání otvorů do kamenných nástrojů se dělalo broušením, dřevěným otáčivým nástrojem a pískem. Práškem na dřevěné podložce se i dnes brousí a leští za mokra například sklo, kovovou (měděnou nebo ocelovou) podložkou se brousí diamanty a drahé kameny, rozbrušují velmi tvrdé materiály a podobně. Prášek může být i v tekutém či voskovém pojivu (brousicí a lešticí pasty).

Volným brusivem se brousí a leští optická skla (čočky, hranoly, zrcadla), zvláštní technologií je broušení astronomických zrcadel pro velké dalekohledy.

Pro konečné ruční ostření nástrojů se i dnes užívají přírodní i umělé brousky, často smáčené vodou nebo u velmi jemnozrnných brousků olejem. Malá brusná tělíska se užívají při ručních dokončovacích pracích i při strojním honování.

Broušení se podstatně urychlí a usnadní, když se použije otáčivý brusný kotouč a obrobek se k němu pouze přisunuje. Nejstarší takové zařízení je ruční brus na kliku nebo šlapací pohon. V současnosti se obvykle používá brusný kotouč poháněný elektromotorem. Karbidové kotouče bývají zelené nebo šedé, korundové kotouče bílé nebo růžové. Nejmenší kotoučky se pohánějí ohebným hřídelem a používají při rytí a broušení skla, při dokončovacích pracích ve strojírenství nebo v zubním lékařství. V obecném i přesném strojírenství se používají strojní brusky na plocho, na kulato a pro ostření nástrojů. Největší brusné kotouče se používají v hutní výrobě k obrušování polotovarů, odlitků a výkovků a ve stavebnictví, například při řezání a broušení kamene.^[2]

Brusný prášek, nalepený na pásu průmyslové tkaniny, se používá u pásových brusek na dřevo při dokončovacích pracích na nábytku. Broušení pásem se však v poslední době užívá i při broušení kovů, zejména jako dokončovací povrchová operace.^[3]

• Bohumil Dobrovolný: Broušení, SNTL, Praha 1960
• Jaroslav Řasa, Vladimír Gabriel: Strojírenská technologie 3 – 1. díl, Scientia, Praha 2005, ISBN 80-7183-337-1

• Brus
• Bruska
• Brousek

• Obrázky, zvuky či videa k tématu broušení na Wikimedia Commons