Bajadéra

Bajadéra (francouzsky bayadère, portugalsky bailadeira - tanečnice, jako nomen agentis od bailar - tančit, z pozdní latiny ballāre).^[1] Evropané tak označovali indickou exotickou tanečnici. Na rozdíl od domorodé indické kultury se přísně nerozlišovalo mezi devadasi (služebnice Boží, chrámové tanečnice, které měly povoleno vystupovat pouze při bohoslužbách) a nautch, tanečnicemi, které tančily při večerní, světské zábavě.^[2] Bajadery vystupovaly ve skupinách až dvanácti dívek na soukromých slavnostech a doprovázeli je hudebníci. Jejich vystoupení připomínala pantomimu s tématy z oblasti milostného života a lidského emocionálního světa.

^{[pozn 1]}

Bajadéry byly oblíbeným tématem galantního malířství 18. a 19. století v divadle, hudbě a poezii:

• Goetheho balada Bůh a bajadéra (Der Gott und die Bajadere) má pro titulní postavu majestátní závěr: Nesmrtelní povznášejí ztracené děti | Horoucími pažemi až k nebi. (Unsterbliche heben verlorene Kinder | Mit feurigen Armen zum Himmel empor).
• Emmerich Kálmán zkomponoval v roce 1921 operetu Bajadéra, podle vzoru pařížské zpěvačky z počátku 20. století
• Léon Minkus v roce 1877 napsal romantický balet Bajadéra (La Bayadère)
• Johann Strauss napsal polku Bajadéra (Die Bajadere), op. 351

1. ↑ Recepce (z latinského receptio, nahrávka) popisuje v umění jak je chápáno přijetí díla příjemcem (divákem, čtenářem nebo posluchačem). Termín zahrnuje různé způsoby vnímání a zpracování děl a sahá od čtení a porozumění jednotlivci až po reakce kritiků, kulturního sektoru a veřejnosti.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bajadere na německé Wikipedii.