[go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Alexej Navalnyj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alexej Anatoljevič Navalnyj
Алексе́й Анато́льевич Нава́льный
Alexej Navalnyj (2011)
Alexej Navalnyj (2011)
Stranická příslušnost
ČlenstvíJabloko (2000–2007)
Strana pokroku (2013–2018)
Rusko budoucnosti (2018–2024)
Narození4. června 1976
Butyň, Odincovský rajón, Moskevská oblast
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Úmrtí16. února 2024 (ve věku 47 let)
trestanecká kolonie IK-3 ve městě Charp, Ťumeňská oblast
Rusko Ruská federace
Příčina úmrtítromboembolie a srdeční arytmie
Místo pohřbeníBorisovský hřbitov
NárodnostRusové a ruští Ukrajinci
ChoťJulija Navalná
RodičeAnatolij Ivanovič Navalnyj a Ljudmila Ivanovna Navalná
DětiDarja Alexejevna Navalná Zachar Alexejevič Navalnyj
PříbuzníOleg Anatoljevič Navalnyj[1][2] (sourozenec)
SídloMoskva (do 2021)
Alma materRuská univerzita družby národů (do 1998)
Finanční univerzita při vládě RF (1999–2001)
Yaleova univerzita (do 2010)
Yaleho světoví společníci
Profesepolitik, advokát, aktivista, bloger, veřejná postava, youtuber, filmový režisér, scenárista, podnikatel, politický vězeň a vězeň svědomí
Náboženstvípravoslaví
OceněníOsoba roku (2009)
Nejvýznačnější světoví myslitelé podle časopisů Prospect a Foreign Policy (2011)
Cena Platformy evropské paměti a svědomí (2015)
Silver Play Button (2016)
Time 100 (2017 a 2021)
… více na Wikidatech
PodpisAlexej Anatoljevič Navalnyj Алексе́й Анато́льевич Нава́льный, podpis
Webová stránkanavalny.com
CommonsAlexey Navalny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexej Anatoljevič Navalnyj (rusky Алексе́й Анато́льевич Нава́льный; 4. června 1976 Butyň, Moskevská oblast – 16. února 2024 trestanecká kolonie IK-3 ve městě Charp v Ťumeňské oblasti)[3][4] byl ruský právník a politický opoziční aktivista. Od roku 2009 byl známý jako kritik korupce v Rusku a také režimu Vladimira Putina. Podílel se na organizování demonstrací a psal články do ruských periodik. Se svými příznivci komunikoval přes videa na platformě YouTube,[5][6] kde jeho kanál měl k lednu 2021 přes 6 milionů odběratelů.[7][8]

Aktivně se účastnil opozičních protestů v letech 2011 až 2013. V roce 2013 kandidoval za mimoparlamentní Stranu národní svobody ve volbách na moskevského starostu. Ve volbách získal 27 procent hlasů a skončil druhý. V letech 2013 a 2014 byl odsouzen za korupci k podmíněnému trestu, obě odsouzení považoval za politicky motivované, když mu zabraňovaly účastnit se jakýchkoliv dalších voleb.[9] Evropský soud pro lidská práva konstatoval nezákonnost rozsudků, ruské soudy je však nikdy nezrušily.[10]

V srpnu 2020 byl v Tomsku agenty FSB otráven jedem ze skupiny novičok. Útok přežil, v bezvědomí byl převezen na jednotku intenzivní péče v Omsku a po dvou dnech letecky převezen do berlínské nemocnice Charité. Po úspěšné rekonvalescenci se v lednu 2021 vrátil do Ruska, hned na letišti však byl zadržen.[11]

Dne 2. února 2021 odsoudil moskevský soud Navalného ke 3,5 letům odnětí svobody, když se podle soudu hospitalizací a rekonvalescencí v Německu vyhýbal režimu podmíněného trestu podle rozsudku z roku 2014. Od trestu byla odečtena doba, kterou strávil v domácím vězení. V trestní kolonii tak měl být dva roky a osm měsíců.[12] V březnu 2022 byl odsouzen k dalším 9 letům vězení.[13]

Navalnyj zahájil koncem března 2021 ve vězení na protest proti zacházení hladovku. Dne 17. dubna 2021 představitelé ruských lékařských odborů oznámili, že byl v kritickém stavu a hrozilo mu selhání ledvin.[14] Dne 19. dubna, po dvaceti dnech hladovky, byl Navalnyj převezen do vězeňské nemocnice.[15] Navalnyj ukončil hladovku 22. dubna 2021 na radu svých přátel. Dne 16. února 2024 oznámila ruská vězeňská služba, že ve vězení zemřel.[16]

Původ, vzdělání a osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Navalného otec pochází z Ukrajiny. Navalnyj se narodil v obci Butyň v Odinocovském rajónu v Moskevské oblasti. Vyrůstal ve městě Obninsk, které leží asi 100 km jihozápadně od Moskvy, léta trávíval u babičky na Ukrajině.[17]

V roce 1998 úspěšně ukončil studia práva na Ruské univerzitě družby národů, následně studoval finance na Finanční univerzitě v Moskvě.[18][19]

V roce 2010 studoval půl roku v rámci programu Yale World Fellows na Yaleově univerzitě.[20]

Byl ženatý, s manželkou Julií měl dvě děti: dceru Dashu (* 2001) a syna Zachara (* 2008).[21]

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Podnikání

[editovat | editovat zdroj]
Navalnyj, jeho manželka Julija a opoziční politik Ilja Jašin

Navalnyj vlastnil čtvrtinový podíl v rodinné společnosti, která vyrábí proutěné zboží a obchoduje s ním. Dalšími vlastníky společnosti jsou jeho rodiče a bratr.[23]

V roce 1997 založil společnost Аллект (Allekt), ve které v letech 1998 až 2005 působil jako náměstek ředitele pro právní záležitosti. Při volbách v roce 2007 společnost zajišťovala reklamu pro Svaz pravicových sil. V roce 2011 byla tato společnost zlikvidována.[24][25] V letech 1998 až 1999 pracoval v developerské společnosti СТ-групп (ST-Grupp).[24]

V roce 2000 Navalnyj a jeho spolustudenti z Finanční univerzity založili společnost pro obchod s cennými papíry s názvem „N. N. Cenné papíry“ (Н. Н. Секьюритиз; N. N. Sekjuritiz). Navalnyj ve společnosti vlastnil 35% podíl a vedl její účetnictví. Společnost však ve spekulacích nebyla úspěšná a zkrachovala, o jistou finanční částku přišel i Navalnyj.[24][25]

Alexej Navalnyj před ruským soudem

V roce 2009 složil advokátní zkoušky a založil advokátní kancelář s názvem „Navalnyj a partneři“ (Навальный и партнёры; Navalnyj i partňory). Tato advokátní kancelář zanikla v roce 2010. Navalnyj pak nadále působil jako samostatný advokát.[25][26]

V letech 2012 až 2013 byl členem představenstva ruské letecké společnosti Aeroflot jako zástupce Národní rezervní banky (Национальный резервный банк; Nacionalnyj rezervnyj bank) oligarchy Alexandra Lebeděva, která ve společnosti držela 15% podíl.[27]

Politické aktivity

[editovat | editovat zdroj]

Rané politické aktivity

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 se Navalnyj stal členem ruské liberální strany Jabloko,[28] od roku 2002 byl členem vedení moskevské pobočky.[29] Ze strany byl vyloučen v roce 2007 kvůli svým tehdejším nacionalistickým postojům proti přistěhovalcům z oblasti Kavkazu.[30][31]

V roce 2006 začal publikovat svůj blog na platformě LiveJournal. Tento blog se postupně stal velmi populárním.

V roce 2007 začal skupovat akcie velkých ruských veřejně obchodovaných společností (energetické koncerny Gazprom, Rosněfť či Transněft, banka VTB) a působil jako aktivní minoritní akcionář. Vyžadoval po společnostech různé informace včetně akcionářské struktury a začal napadat jejich nevýhodné obchody. Podařilo se mu dosáhnout mj. obvinění jednoho z manažerů Gazpromu a rezignace ředitele jedné z bank.[32][33][34] V roce 2009 byl prohlášen osobností roku ruskými novinami Vedomosti.

V roce 2010 na svém blogu publikoval článek (včetně důkazních dokumentů), podle kterého vedení společnosti Transněft zpronevěřilo 120 miliard rublů v projektu stavby ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán.[35][36][37] Na konci roku 2010 vytvořil projekt Rospil; ten byl posléze transformován do Fondu boje s korupcí, prostřednictvím něhož začal Navalnyj upozorňovat na případy korupce a klientelismu představitelů vládnoucího ruského režimu.[38]

Jeden z plakátů používající označení „strana podvodníků a zlodějů“

V únoru 2011 při rozhlasovém rozhovoru označil vládnoucí stranu Jednotné Rusko za „stranu podvodníků a zlodějů“ (партия жуликов и воров). Toto označení se stalo populárním a hojně používaným,[39][40][41][42] podle průzkumu veřejného mínění, který provedl Levanda Center, s tímto označením v červenci 2011 souhlasilo 33 % oslovených.[43]

V květnu 2011 jej začala vyšetřovat policie, což bylo v západních médiích označováno jako pomsta za stoupající popularitu. Navalnyj obvinění označil za výmysl tajných služeb.[44][45][46]

V srpnu 2011 zveřejnil dokumenty týkající se transakce s nemovitostmi, ve které Maďarsko prodalo budovu své ambasády v Moskvě za 23 milionů dolarů společnosti vlastněné Viktorem Vekselbergem, která ji následně prodala ruské vládě za 111 mil. dolarů. V Maďarsku bylo v souvislosti s touto kauzou obviněno několik pracovníků ambasády. Dle maďarských vyšetřovatelů měla nemovitost hodnotu asi 52 mil. dolarů.[47][48][49]

Po volbách v roce 2011

[editovat | editovat zdroj]
Alexej Navalnyj u soudu, 6. prosince 2011

V prosinci 2011, po ruských parlamentních volbách, se aktivně účastnil protestů v Moskvě a byl mezi 300 zadrženými demonstranty. Byl odsouzen k 15 dnům vězení za neuposlechnutí výzvy veřejného činitele.[50] Po propuštění z vězení o něm BBC mluvila jako o „možná jediné výrazné opoziční osobnosti, která se v Rusku za posledních pět let objevila“. Téhož roku uvedl v rozhovoru pro tiskovou agenturu Reuters, že Putinův politický systém je tak oslaben korupcí, že by v Rusku „do pěti let mohlo dojít k revoluci ve stylu Arabského jara“.[21]

Následně začal vyzývat Rusy, aby se spojili proti Putinovi, který se „pokusí ukrást vítězství“ v prezidentských volbách v roce 2012.[51] Uvedl, že sám kandidovat nebude, protože Kreml nepřipustí, aby volby byly spravedlivé.[51]

Poté, co byl Putin zvolen prezidentem, Navalnyj spoluvedl protestní pochod, kterého se účastnilo 14 až 20 tisíc lidí. Po demonstraci byl opět mezi zadrženými.[52] Po demonstraci při příležitosti Putinovy inaugurace byl znovu zadržen a opět odsouzen k 15 dnům vězení.[53] Amnesty International ho v této souvislosti označila za vězně svědomí,[54] avšak v únoru 2021 mu tento status s odvoláním na jeho „nenávistné výroky“ mj. vůči přistěhovalcům odebrala.[55] Jeden z ruských činitelů Amnesty International k tomu řekl, že aktivistům hnutí za lidská práva se zdá, že existuje koordinovaná kampaň s cílem diskreditovat Navalného mimo Rusko.[56]

V červnu 2012 byla v Navalného bytě v Moskvě provedena 12hodinová domovní prohlídka.[57] Nedlouho poté se jeho soukromé e-maily objevily na stránkách prokremelských aktivistů.[58]

Povolební protesty v Moskvě 10. března 2012

V květnu 2012 obvinil tehdejšího vicepremiéra Igora Šuvalova z korupce, když jeho společnosti měly dostat desítky milionů dolarů od společností Romana Abramoviče a Ališera Usmanova.[59] Zároveň zveřejnil i dokumenty prokazující tyto transakce. Šuvalov a Usmanov pravost dokumentů potvrdili, uvedli však, že nešlo o nic nezákonného.[60]

V červenci 2012 umístil Navalnyj na svůj blog dokumenty, které měly údajně prokazovat, že Alexandr Bastrykin, který tehdy vedl Vyšetřovací výbor Ruské federace a byl považován za Putinova spojence, tajně podniká v České republice,[61] což Bastrykin popřel. Dne 30. července 2012 pak byl Navalnyj obviněn ze zpronevěry, které se měl dopustit v roce 2009 v Kirovské oblasti, kde působil jako poradce guvernéra Nikity Belycha.[62] V roce 2012 jej The Wall Street Journal označil za muže, kterého se Vladimir Putin bojí nejvíc. Byl jediným Rusem, který se dostal v roce 2012 do seznamu sta nejvýznamnějších lidí světa podle týdeníku Time.

Kandidatura na starostu Moskvy a první odsouzení

[editovat | editovat zdroj]
Předvolební kampaň 25. července 2013

Dne 17. července 2013 se zaregistroval jako kandidát ve volbách starosty Moskvy; následujícího dne byl odsouzen k pěti letům vězení (jednalo se o obvinění, že z pozice poradce gubernátora Kirovské oblasti v roce 2009 zorganizoval podvod, při němž lesnický podnik Kirovles přišel o deset tisíc metrů krychlových dřeva, čímž vznikla škoda ve výšce šestnácti milionů rublů).[31] Starostou Moskvy se v září 2013 již v prvním kole znovu stal Sergej Sobjanin, blízký spolupracovník prezidenta Vladimira Putina. Navalnyj byl podle oficiálních výsledků druhý s 27 procenty hlasů. Vyslovil podezření, že volby byly zmanipulované a jejich výsledek proto soudně napadl.[63]

Koncert na podporu Navalného v Moskvě 6. září 2013

V říjnu 2013 soud Navalnému nepodmíněný pětiletý trest změnil na podmíněný a odsoudil jej k zaplacení pokuty půl milionu rublů (téměř 300 000 korun). Podle ruských komentářů úřady přistoupily ke změně trestu proto, aby dlouhodobé uvěznění populárního kritika režimu nedostalo do ulic opozičně naladěné Rusy v době příprav na zimní olympiádu v Soči.[64] I podmíněný trest mu ovšem bránil v tom, aby se mohl ucházet o veřejné funkce.

Další soudní spory

[editovat | editovat zdroj]

Ihned po skončení olympiády byl Navalnyj v březnu 2014 odsouzen ke dvěma měsícům domácího vězení bez přístupu na internet. Nesměl také posílat zprávy ani mluvit s nikým kromě rodiny. Trest mu byl uložen za údajné porušení zákazu opustit Moskvu.[65] Zákaz byl vydán v rámci vyšetřování údajných finančních podvodů Navalného a jeho bratra ve firmě Yves Rocher Vostok.[66] Domácí vězení poté bylo Navalnému dvakrát prodlouženo – poprvé v závěru dubna o šest měsíců,[67] podruhé v říjnu, a to do 14. ledna 2015.[68]

Počátkem prosince 2014 vyhrál s dalším opozičním politikem Iljou Jašinem u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku spor proti Rusku. Podle soudu je protiprávně zadrželo při povoleném protestním pochodu po parlamentních volbách v prosinci 2011, a porušilo tak mj. právo na shromažďování a svobodu projevu. Rusku bylo nařízeno vyplatit oběma politikům po 26 tisících eur (asi 713 tis. Kč).[69]

Dne 30. prosince 2014 dostal podmíněný trest v délce 3,5 roku za údajnou zpronevěru 27 milionů rublů (asi 10,8 milionu korun) kosmetické firmy Yves Rocher. Finanční ředitel její ruské pobočky Christian Melnik však uvedl, že firma neutrpěla žádnou škodu. Ke stejně dlouhému trestu, ovšem nepodmíněnému, byl zároveň odsouzen i bratr Navalného Oleg. Každý z bratrů ještě musí zaplatit pokutu ve výši půl milionu rublů (asi 200 tisíc korun).[70] Téhož dne večer byl zatčen policií pro porušení domácího vězení cestou na neohlášenou demonstraci svolanou jeho příznivci.[71]

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl 16. října 2017, že v případě obou bratrů došlo ve věci údajné zpronevěry ve firmě Yves Rocher k právnímu pochybení a byli odsouzeni neprávem. Soud má bratrům vyplatit za právní výlohy a odškodnění 80 000 eur. Ruský soud pochybení odmítl.

Narušování veřejného pořádku

[editovat | editovat zdroj]

20. února 2015 dostal Navalnyj dvoutýdenní nepodmíněný trest za narušení veřejného pořádku, když rozdával letáky v moskevském metru. 27. února byl zastřelen neznámým pachatelem vůdce opozice Boris Němcov, který byl Navalného spojencem. Navalnyj žádal u moskevského soudu na 3. března pozastavení trestu, aby mohl navštívit pohřeb, ale soud žádost zamítl s odůvodněním, že nebyli příbuznými.[72]

Případ Čajka

[editovat | editovat zdroj]

Dne 6. prosince 2015 byl zveřejněn film z dílny Navalného fondu,[73] jenž rozkrývá obrovskou korupční síť, do které je prostřednictvím svého syna zapleten generální prokurátor Ruské federace Jurij Čajka. Zároveň s filmem byl zveřejněn text, který slouží jako úvod k filmu. Film je dostupný zdarma s českými titulky. Prezident Vladimir Putin se k celé kauze odmítl vyjádřit.

Snímek o Dmitriji Medveděvovi

[editovat | editovat zdroj]

Dne 2. března 2017 byl zveřejněn film z dílny fondu Navalného s názvem On vam ne Dimon („Pro vás žádný Dimon“),[31][74] ve kterém se vyprávělo o údajných korupčních schématech a majetcích ruského premiéra Dmitrije Medveděva. Tyto informace o Medveděvovi byly oficiálními místy popřeny, byly však impulsem pro protesty 26. března[75] a 12. června 2017.[76] Jednalo se o první „velký“ Navalného film se širším společenským ohlasem.[31]

Kandidatura na prezidenta Ruska

[editovat | editovat zdroj]
Předvolební projev Navalného, který má podporu zejména u mladší generace Rusů
Navalnyj během pochodu v Moskvě na památku zavražděného opozičního politika Borise Němcova, 29. února 2020

Dne 13. prosince 2016 oznámil svůj záměr kandidovat na prezidenta Ruska ve volbách v roce 2018. 25. prosince 2017 volební komise odhlasovala, že je Navalnyj nezpůsobilý kandidovat na prezidenta. Navalnyj odpověděl na rozhodnutí komise tím, že vyzval své příznivce k bojkotu voleb.[77]

Zpráva o Putinově paláci

[editovat | editovat zdroj]

V lednu 2021 Navalným založený Fond boje s korupcí zveřejnil zprávu o luxusním sídle na pobřeží Černého moře, tzv. Putinově paláci. Oficiálním vlastníkem je kypersko-ruský podnikatel Alexander Ponomarenko,[78] ve skutečnosti podle Navalného týmu ale rezidenci vlastní prezident Putin.[79]

Chemické útoky na Navalného

[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 2017 na Navalného v Moskvě zaútočil neznámý kolemjdoucí. Do obličeje mu vychrstl zelenou tekutinu (antiseptikum brilantová zeleň),[80] která zřejmě obsahovala toxickou látku.[zdroj⁠?!] Navalnyj byl poté léčen na oční klinice v Barceloně a oznámil, že na pravé oko z 80 procent oslepl.[81]

V červenci 2019 byl Navalnyj hospitalizován v Moskvě po náhlých zdravotních problémech připomínajících otravu. Tehdy utrpěl silnou alergickou reakci.

Otrávení v srpnu 2020

[editovat | editovat zdroj]

Dne 20. srpna 2020 muselo kvůli zdravotnímu stavu Navalného nouzově přistát letadlo, kterým cestoval z Tomsku do Moskvy. Podle své mluvčí Kiry Jarmyšové byl otráven; byl v bezvědomí a byl převezen na jednotku intenzivní péče v Omsku.[82] Tam mu lékaři zachránili život rychlým podáním atropinu,[83][84] když měli být od jednoho z policistů informováni o možném otrávení a odpovídal tomu i Navalného klinický obraz.[84][85] Později však vedoucí lékař nemocnice, zároveň zastupitel vládnoucí strany Jednotné Rusko,[86] prohlásil, že žádné chemické látky způsobující otravu nalezeny nebyly.[87]

Téhož dne německá kancléřka Angela Merkelová nabídla léčení Navalného v německých nemocnicích, lékaři však transport zprvu odmítali,[88] a to i potom, když následujícího dne na omském letišti přistálo letadlo s lékaři z Německa, připravené Navalného přepravit do berlínské nemocnice Charité,[89] když převoz financovala nadace Cinema for Peace a Fond Dynastie.[89] Dne 22. srpna byl převoz povolen a proveden,[90] když v nemocnici Charité lékaři otravu potvrdili.[91] Německá vláda později zveřejnila, že otrava byla způsobena jedem ze skupiny novičok.[92] V berlínské nemocnici Navalného navštívila německá kancléřka Angela Merkelová.[93] V září 2020 byl Navalný propuštěn z nemocnice.[94] Nález látky typ novičok v Navalného krvi a moči potvrdila v říjnu 2020 také Organizace pro zákaz chemických zbraní.[95][96] Ruské úřady ve věci odmítly zahájit vyšetřování.[97]

Podle společného vyšetřování serverů Bellingcat a The Insider ve spolupráci s týdeníkem Der Spiegel a CNN, jehož výsledky byly zveřejněny v prosinci 2020,[83][98] Navalného už od roku 2017, kdy ohlásil záměr kandidovat na prezidenta, sledovalo komando agentů FSB, kteří mají zkušenost s biologickými a chemickými zbraněmi. Podle investigativních novinářů se nejprve neúspěšně pokusili otrávit Navalného a jeho manželku při jejich dovolené v červenci 2020 v Kaliningradu.[83][99] Během pobytu Navalného v Tomsku novináři identifikovali tři členy sledovacího komanda i jejich zvýšenou mobilní komunikaci 19. srpna odpoledne a také ráno, kdy Navalnyj opustil hotel a zamířil na tamní letiště.[99] Podle západních tajných služeb se ruští agenti pokusili Navalného znovu zavraždit v omské nemocnici, před jeho leteckým transportem do Německa.[100]

Konstantin Kudrjavcev, jeden z agentů FSB, kteří se pokusili Navalného zavraždit, se podle Navalného týmu přiznal přímo své oběti.[101] Navalnyj mu podle vlastních slov zavolal telefonem, přičemž předstíral, že je Kudrjacevovým nadřízeným. Kudrjavcev, který se měl domnívat, že hovoří se zástupcem generálního tajemníka ruské Bezpečnostní rady Nikolaje Patruševa, přiznal, že celá akce selhala díky rychlé záchranné akci pilotů letadla a lékařů v Omsku, kteří Navalnému podali atropin. Zároveň v telefonátu zmínil také další účastníky cílené otravy, toxikologa Stanislava Makšakova, jenž podle zjištění Bellingcatu řídil celou operaci, a lékaře ve službách FSB Ivana Osipova a Alexeje Alexandrova. Kudrjavcev řekl, že dostal shora pokyn „pracovat s krabicí“ oblečení, včetně Navalného spodků. Podle jeho slov novičok nanášel na vnitřní švy spodního prádla.[102] Podle údajů Bellingcatu však byl novičok na plastových lahvích s vodou.[103]

Dne 4. února 2021 náhle zemřel vedoucí lékař omské nemocnice Sergej Maksimišin, který měl na starosti léčbu Navalného. Příčina úmrtí nebyla zveřejněna. Podle opozičníka Leonida Volkova věděl Maksimišin o stavu Navalného víc než kdokoliv jiný.[104]

Návrat do Ruska a zadržení

[editovat | editovat zdroj]
Protesty v Petrohradě po zatčení Navalného 23. ledna 2021

Dne 17. ledna 2021 se Navalnyj vrátil z Berlína do Moskvy, kde ho na letišti Vnukovo očekávaly stovky jeho příznivců. Policie řadu z nich zatkla, mezi jinými právníka a projektového manažera Navalného Fondu boje s korupcí (Фонд борьбы с коррупцией) nebo novináře z nezávislých novin Novaja gazeta. Letadlo s Navalným bylo na poslední chvíli přesměrováno na letiště Šeremeťjěvo,[105] kde byl vzápětí zatčen během pasové kontroly.[11]

Navalného advokát a blízký spolupracovník Ivan Ždanov prohlásil, že otrava patrně souvisí s činností Navalného protikorupčního fondu, který vyšetřoval a odkrýval korupční jednání mnoha vysoce postavených státních úředníků, politiků a oligarchů, včetně Jevgenije Prigožina.[106]

Den po jeho návratu do Ruska mu byla v prostorách policejní stanice (k soudu nesměl údajně kvůli tomu, že neměl negativní test na covid-19) soudem nařízena 30denní vazba.[107]

Dne 2. února 2021 odsoudil moskevský soud Navalného ke 3,5 letům odnětí svobody. Do délky odpykání trestu se započítává doba, kdy byl v domácím vězení. Ve vězeňské kolonii ve městě Pokrov, asi 100 km východně od Moskvy, tak měl strávit celkem 2,5 roku.[108]

Spojené státy a Evropská unie kvůli uvěznění Navalného rozšířily sankce proti ruským představitelům a proti některým ruským podnikům.[109]

Dne 25. března 2021 ruské televizi Dožď řekla jeho advokátka, že Navalnyj trpí silnými bolestmi zad a pravé nohy, věznice ale uvedla, že jeho stav je uspokojivý.[110] 31. března 2021 oznámil Navalnyj, že zahájil hladovku, protože marně žádal, aby byli k němu povoláni lékaři jeho volby.[111] Dne 5. dubna 2021 na svém instagramovém účtu uvedl, že byl hospitalizován kvůli zvýšené teplotě a kašli a že podstoupil test na koronavirus.[112] Dále také napsal, že tři z jeho spoluvězňů mají tuberkulózu.[113] Jeho právník dne 8. dubna 2021 oznámil, že lékaři u Navalného zjistili, že trpí dvěma vyhřezlými ploténkami a ztrácí cit v rukou.[114][115]

Dne 17. dubna 2021 zástupci lékařských odborů uvedli, že Navalnyj je po více než 14denní hladovce v kritickém stavu a hrozí mu selhání ledvin.[14][116] Dne 19. dubna byl proto převezen do vězeňské nemocnice v jiném městě.[117] Dne 23. dubna 2021 Navalnyj na radu svých přátel svou hladovku ukončil. Odůvodnil své rozhodnutí mj. tím, že jeho požadavky byly částečně splněny, neboť byl svěřen do péče civilních lékařů.[118][119]

V červnu 2021 Moskevský městský soud zakázal tři občanské společnosti spojené s Alexejem Navalným, které označil jako „extremistické“ – Nadaci pro boj proti korupci, Nadaci na ochranu práv občanů a „Navalného štáb“. Soudní jednání bylo pro média a veřejnost neveřejné a důvody takového označení nebyly zveřejněny.[120]

Dne 28. září bylo zahájeno nové vyšetřování v kauze Navalného a jeho spolupracovníků na základě nepodloženého obvinění ze „založení extremistického sdružení“. V říjnu vyšlo najevo, že vyšetřování bylo spojeno se čtyřmi dalšími trestními případy proti Navalnému, jeho spolupracovníkům a příznivcům.[120]

Evropský parlament mu 20. října 2021 udělil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení.[121][122]

V březnu 2022 byl odsouzen k dalším 9 letům vězení v procesu, který byl označen za politický a vykonstruovaný.[13]

V červnu 2023 s Navalným začal další soudní proces.[123] Prokuratura Navalného vinila z porušení sedmi paragrafů, z nichž nejzávažnější je vytváření extremistického společenství. Tím byl myšlen Navalného Protikorupční fond, který je v Rusku zakázaný. Dalším prohřeškem řešeným v rámci tohoto procesu byla rehabilitace nacismu, vyzývání k extremismu, účast na extremistických aktivitách, vytváření nevládní organizace porušující práva občanů, financování extremismu a zapojování mládeže do nebezpečných činů. Obvinění Navalnyj odmítl jako absurdní a proces za politicky motivovaný. Proces byl veden na základě žádosti obžaloby v neveřejném režimu a výsledkem bylo shledání viny ve všech uvedených bodech obžaloby. Navalnyj tak byl odsouzen k dalším 19 letům vězení, zatímco obžaloba požadovala 20.[124]

Navalnyj byl v červnu 2023 převezen do věznice IK-6 s přísným režimem ve Vladimirské oblasti asi 200 kilometrů východně od Moskvy. Odtud zmizel v prosinci 2023 a teprve koncem roku jeho právník zjistil, že se nachází ve vězeňské kolonii IK-3 v obci Charp v Jamalsko-něneckém autonomním okruhu na Sibiři asi 30 km severozápadně od města Labytnangi.

Jde o jednu z nejsevernějších a nejodlehlejších trestaneckých kolonií ležící 2000 km od Moskvy, v zóně trvale zmrzlé půdy. Je velmi obtížné se tam dostat a není tam žádný systém zasílání dopisů.[125] Mluvčí Kira Jarmyšová předpokládala, že důvodem bylo zabránit Navalnému, aby vydával nějaká prohlášení před blížícími se prezidentskými volbami v Rusku.[126]

Během věznění byl 27krát poslán na samotku, kde strávil dohromady přes 300 dní, často z malicherných důvodů jako nezapnutý knoflík na vězeňské uniformě či za nepořádek na cele.[127] Často mu nebyla poskytována včas zdravotnická péče a byl převážen z jedné věznice do druhé.[127]

Dne 1. února 2024 vyzval Rusy, kteří nesouhlasí s Putinovým režimem, k protestu v poledne posledního dne prezidentských voleb, tedy 17. března. „Bude to celonárodní protest proti Putinovi, blízko místa, kde žijete. Může na něj přijít každý, kdekoli. Budou se ho moct zúčastnit miliony lidí. A desítky milionů lidí toho budou moci být svědky,“ uvedl Navalnyj, podle nějž není způsob, jak takovou akci zastavit. Účast v poledne je podle něj tradičně vysoká, takže je „prostě nemožné“ rozpoznat, kdo přišel hlasovat proti Putinovi.[128]

Akce s názvem Poledne proti Putinovi měla být podle Navalného i vyjádřením nesouhlasu s elektronickým hlasováním, které režimu umožňuje snadnější falšování výsledků.[129]

Smrt a pohřeb

[editovat | editovat zdroj]
Občanské uctění památky Navalného u Solověckého kamene v Moskvě v den ohlášení jeho úmrtí ruskými úřady
Pietní místo na náměstí Borise Němcova u ruské ambasády v Praze

Dne 16. února 2024 oznámila ruská vězeňská služba, že Alexej Navalnyj ve vězení zemřel.[16] Také v době úmrtí byl na samotce.[127] Úmrtí mělo nastat po procházce.[130] O dva dny dříve ho navštívil jeho právník, dva dny předtím jeho matka, ti však nevnímali žádné zhoršení jeho zdravotního stavu.[130][131] Jeho manželka Julija Navalná je přesvědčena, že byl otráven novičokem a úřady proto čekaly, až z těla vyprchají stopy této nervově paralytické látky.[132] Petici za vydání těla rodině v Rusku podepsaly desetisíce lidí.[133][134]

Julija Navalná po smrti svého muže označila za jeho vraha ruského prezidenta Vladimira Putina. Rusy vyzvala k pokračování v boji za svobodné a mírumilovné Rusko. Sama se rozhodla pokračovat v manželově práci. Oběť, kterou přinesl, podle ní nesmí přijít nazmar. „Nevzdávejme se. Já se nebojím a vyzývám vás k tomu, abyste se také nebáli,“ uvedla Navalná.[135]

Dne 22. února 2024 úřady ukázaly matce Navalného Ljudmile tělo jejího syna, odmítly jí ho však vydat, když jako podmínku jeho vydání žádaly souhlas s jeho tajným pohřbem bez obřadu.[136][134] Úřady tělo matce vydaly až 24. února.[137]

Pohřeb Navalného se uskutečnil 1. března v Moskvě, v chrámu Matky Boží v Marjině a na Borisovském hřbitově.[138] Byl provázen řadou bezpečnostních omezení, přesto pohřbu přihlíželo několik tisíc lidí. Na pohřbu zazněla i skladba My Way Franka Sinatry.[139] Událost se zároveň částečně přeměnila v protirežimní a protiválečný protest, lidé skandovali např. Putin je vrah, Rusko bez Putina nebo Ne válce.[140]

V říjnu 2024 byly zveřejněny Navalného paměti.[141]

Názory a postoje

[editovat | editovat zdroj]

Navalného postoje byly v minulosti výrazně[zdroj?] nacionalistické.[142] V roce 2006 spoluzaložil nacionalistické hnutí NAROD a ve svých klipech pro toto hnutí se vyslovil například pro nucenou repatriaci ilegálních přistěhovalců z Ruska a v reakci na sérii teroristických útoků v Rusku, které provedli čečenští islamisté, doporučil legalizaci zbraní v Rusku a následné „zastřelení čečenských banditů“. Opakovaně se zúčastnil nacionalistického „Ruského pochodu“, přičemž právě v reakci na zapojení do příprav pochodu v roce 2007 byl vyloučen ze strany Jabloko. Navalnyj dlouhodobě odmítal masové přistěhovalectví ekonomických migrantů z chudých středoasijských republik do Ruska, v souvislosti s čímž podporoval zavedení vízového režimu s těmito zeměmi a ukončení jejich dotování ruským státem. Rusko pod vládou Putina provádělo politiku otevřených dveří pro migranty z postovětských států Střední Asie a Kavkazu, aby tak byl posílen vliv Ruska na vlády v postsovětských republikách.[143][144][145][146]

Během rusko-gruzínské války v roce 2008, která začala invazí Gruzie do proruské separatistické republiky Jižní Osetie, podpořil ruskou intervenci i následné posílení faktické nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie a vyslovil se za vyhoštění občanů Gruzie z Ruska. Později se za svá slova o rusko-gruzínské válce omluvil.[142] V reakci na anexi Krymu z roku 2014 řekl, že ačkoli se jedná o porušení mezinárodního práva, tak realita je taková, že Krym je nyní součástí Ruské federace a jeho navrácení Ukrajině proti vůli obyvatel Krymu je vyloučeno.[145][146] Podle Navalného by se na Krymu mělo konat nové referendum, ve kterém by se obyvatelé Krymu mohli sami rozhodnout o své budoucnosti. Vyjádřil také názor, že anexe Krymu v konečném důsledku poškodila zájmy ruského lidu, protože Rusko by se mělo především zaměřovat na řešení svých domácích problémů.[147] Navalnyj odmítl Putinovu zahraniční politiku, která podle něj vedla k protiruským náladám v Bělorusku a k nenávisti vůči Rusku na Ukrajině.[148]

V roce 2016 kritizoval ruskou intervenci v občanské válce v Sýrii a prohlásil, že v Rusku existují vnitřní problémy, které je třeba řešit, spíše než se zapojovat do válek v cizině.[149]

Kvůli svým nacionalistickým názorům budil Navalnyj kontroverze a nesouhlas také u liberální části ruské opozice, která jej původně intenzivně podporovala.[143][145]

Později začal projevovat liberálnější názory. Šéf Navalného volební kampaně Leonid Volkov v roce 2017 prohlásil, že Navalného tým podporuje legalizaci manželství osob stejného pohlaví.[150] Po smrti George Floyda při policejním zásahu ve Spojených státech Navalnyj podpořil protesty hnutí Black Lives Matter.[151] V červenci 2020 vyjádřil podporu masovým protestům v Chabarovsku na ruském Dálném východě, které vypukly po zatčení místního populárního gubernátora Sergeje Furgala.[152]

Ihned po jejím začátku 24. února 2022 odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu a uvedl, že povede k velkému počtu obětí, má jen odvádět pozornost od problémů v Rusku a je za ni plně odpovědný Vladimir Putin.[153] 2. března 2022 pak vyzval své stoupence ke každodenním pouličním protestům proti válce.[154][155]

Dne 20. února 2023 obvinil Putina ze „zničení“ budoucnosti Ruska „jen proto, aby naše země vypadala větší na mapě“. Prohlásil, že Rusko musí ukončit okupaci Ukrajiny a uznat ukrajinské hranice tak, jak byly stanoveny v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Navalnyj také řekl, že Rusko bude muset Ukrajině zaplatit poválečné reparace, vyzval k mezinárodnímu vyšetření válečných zločinů spáchaných během války na Ukrajině a prohlásil, že ve válce „byly zavražděny desítky tisíc nevinných Ukrajinců a bolest a utrpení postihly miliony dalších.“[156]

Vyhlídka Alexeje Navalného v Praze

[editovat | editovat zdroj]
Vyhlídka Alexeje Navalného

V únoru 2021 vznikla v sousedství Místodržitelského letohrádku ve Stromovce a na dohled od velvyslanectví Ruské federace neoficiální Vyhlídka Alexeje Navalného.[157] V její blízkosti se nachází promenáda Anny Politkovské a náměstí Borise Němcova.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alexey Navalny na anglické Wikipedii a Навальный, Алексей Анатольевич na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Catalog of the German National Library. Dostupné online. [cit. 2024-02-16].
  2. ↑ Freiheit sieht anders aus. In: Süddeutsche Zeitung. 30. prosince 2014. Dostupné online. [cit. 2015-01-01].
  3. ↑ УФСИН сообщило о смерти Навального. RIA Novosti [online]. 2024-02-16 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. (rusky) 
  4. ↑ BAUER, Vojtěch; MARTIN, Martin. Ruský opoziční lídr Navalnyj je po smrti. Novinky.cz [online]. 2024-02-16 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  5. ↑ JUST, Jiří. Navalnyj na pokraji smrti. Kdo je muž, který vadí Kremlu?. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2020-08-21 [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  6. ↑ SEBASTIAN, Clare. Alexey Navalny and Russia's YouTube insurgency. CNN [online]. 2017-06-12 [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  7. ↑ Алексей Навальный - YouTube. www.youtube.com [online]. [cit. 2021-01-24]. Dostupné online. 
  8. ↑ Алексей Навальный's YouTube Stats (Summary Profile) - Social Blade Stats. socialblade.com [online]. [cit. 2021-01-24]. Dostupné online. 
  9. ↑ MACFARQUHAR, Neil; NECHEPURENKO, Ivan. Aleksei Navalny, Viable Putin Rival, Is Barred From a Presidential Run. The New York Times. 2017-02-08. Dostupné online [cit. 2024-02-16]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  10. ↑ Navalnyj nesmí kandidovat na prezidenta, ruský soud zamítl jeho odvolání | Svět. Lidovky.cz [online]. 2017-12-30 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b Navalny detained after landing in Moscow — as it happened – DW – 01/17/2021. dw.com [online]. [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Soud poslal Navalného ještě na necelé tři roky za mříže. ‚Vše bude v pořádku,’ vzkázal po verdiktu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2021-02-02 [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b Russia Navalny: Putin critic jailed for nine more years in trial branded 'sham' [online]. 22 March 2022 [cit. 2022-03-22]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b ČTK. Navalnyj je v kritickém stavu a hrozí mu selhání ledvin, tvrdí lékaři. Novinky.cz [online]. Borgis, 2021-4-17. Dostupné online. 
  15. ↑ Navalného převezli do nemocnice. Je blízko vážnému stavu, bojí se jeho tým. iDNES.cz [online]. 2021-04-19. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Navalnyj je po smrti, informovala ruská vězeňská služba. iDNES.cz [online]. 2024-02-16. Dostupné online. 
  17. ↑ esquire.ru [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. (Russian) 
  18. ↑ Alexei Navalny. The Moscow Times. 28 February 2012. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  19. ↑ Guy Faulconbridge. NEWSMAKER-Protests pitch Russian blogger against Putin. www.reuters.com. Reuters, 11 December 2011. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-11. 
  20. ↑ The World Fellows: Alexey Navalny [online]. Yale University [cit. 2011-02-09]. Dostupné online. 
  21. ↑ a b Stephen Ennis. Profile: Russian blogger Alexei Navalny. www.bbc.co.uk. BBC News, 21 December 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  22. ↑ Letošním laureátem Sacharovovy ceny je ruský opozičník Alexej Navalnyj. Novinky.cz [online]. 2021-10-20 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  23. ↑ Бизнес Навального: как борец с корпорациями занимается художественными промыслами и мелкой торговлей — Деловая газета «Маркер» [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-13. 
  24. ↑ a b c ВЕДОМОСТИ — Расследование: Песня о блогере [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-31. 
  25. ↑ a b c ВЗГЛЯД / Максим Кононенко: Тайна адвоката Навального [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-31. 
  26. ↑ ДНИ.РУ ИНТЕРНЕТ-ГАЗЕТА ВЕРСИЯ 5.0 / Скелеты адвоката Навального [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-31. 
  27. ↑ Navalnyj vošel v sovet direktorov „Aeroflota“ [Navalnyj se stal členem představenstva „Aeroflotu“] [online]. [cit. 2014-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-31. 
  28. ↑ Navalny, Alexey Anatolich [online]. Kommersant [cit. 2011-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-29. (Russian) 
  29. ↑ About Navalny [online]. navalny.ru [cit. 2011-12-12]. Dostupné online. (Russian) 
  30. ↑ Ilya Azarov. Archivovaná kopie [online]. Gazeta.ru, 15 December 2007 [cit. 2011-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 02-08-2012. (Russian) 
  31. ↑ a b c d PATROVSKÝ, Ondřej. Navalnyj se strefuje do nejslabšího místa Putinova režimu: rozkrádání veřejného majetku. ČT24.cz [online]. 2021-02-20 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  32. ↑ Nataliya Vasilyeva. Activist presses Russian corporations for openness. Seattle Times. 1 April 2010. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  33. ↑ Сайт Навального ушел в офлайн после публикации материалов о «распилах» в «Транснефти» [online]. Rambler Media Group, 16 ноября 2010 [cit. 2011-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-13. 
  34. ↑ Навальный, Алексей Анатольевич. Как пилят в ВТБ [online]. LiveJournal, 30 ноября 2009 [cit. 2011-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-01. 
  35. ↑ LiveJournal [cit. 2011-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31-01-2011. (Russian) 
  36. ↑ Russia checks claims of $4bn oil pipeline scam. www.bbc.co.uk. BBC News, 17 November 2010. Dostupné online [cit. 9 February 2011]. 
  37. ↑ SOLDATKIN, Vladimir. Russia's Transneft denies $4 bln theft. uk.reuters.com. 14 January 2011. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-08. 
  38. ↑ JUST, Jiří. Navalnyj na pokraji smrti. Kdo je muž, který vadí Kremlu?. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2020-08-21 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  39. ↑ Daniel Sandford. Russians tire of corruption spectacle. www.bbc.co.uk. BBC News, 30 November 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  40. ↑ JUDAH, Ben. Fragile Empire: How Russia Fell In and Out of Love with Vladimir Putin. [s.l.]: Yale University Press, 2013. Dostupné online. ISBN 9780300181210. S. 222. 
  41. ↑ Москвичи используют оригинальную форму агитации против "Единой России". kprf.ru [online]. [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. (rusky) 
  42. ↑ Предвыборные дебаты. Сергей Миронов в эфире канала «Россия 1» // 16 ноября 2011 («За родину, без жуликов и воров!»)
  43. ↑ 19.07.2011. Левада-центр. О партии «Единая Россия»[nedostupný zdroj]
  44. ↑ Tom Parfitt. Russian blogger Alexei Navalny faces criminal investigation. The Guardian. London: 10 May 2011. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  45. ↑ Catherine Belton. Russia Targets Anti-Graft Blogger [online]. 10 May 2011 [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. 
  46. ↑ Alexander Bratersky. Navalny Targeted in Fraud Inquiry [online]. 11 May 2011 [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. 
  47. ↑ Bálint Ablonczy. It's ugly, but it was ours. hetivalasz.hu. Hetivalasz, 23 July 2012. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  48. ↑ Andy Potts. Vekselberg faces questions over Hungarian property fraud. themoscownews.com. The Moscow News, 21 February 2011. Dostupné online [cit. 21 February 2012]. 
  49. ↑ Hungary: detentions linked to the sale of property in Moscow [online]. OSW, 16 February 2011 [cit. 2013-07-19]. Dostupné online. 
  50. ↑ Julia Ioffe. Putin's Big Mistake? [online]. 6. prosince 2011 [cit. 2012-07-31]. Dostupné online. 
  51. ↑ a b Guy Faulconbridge. Navalny challenges Putin after leaving Russian jail. www.reuters.com. Reuters, 20. prosince 2011. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-10. 
  52. ↑ Russia election: Police arrest 550 at city protests. www.bbc.co.uk. BBC News, 5. března 2012. Dostupné online [cit. 31. července 2012]. 
  53. ↑ Police keep anti-Putin protesters on the run. news.yahoo.com. Yahoo! News, 8. května 2012. Dostupné online [cit. 31. července 2012]. 
  54. ↑ Amnesty Calls Navalny, Udaltsov 'Prisoners of Conscience' [online]. 18. května 2012 [cit. 2012-05-18]. Dostupné online. 
  55. ↑ Amnesty International отказалась от признания Навального узником совести из‑за «высказываний середины 2000‑х годов» [online]. MediaZona [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. (rusky) 
  56. ↑ Amnesty International rescinds Alexey Navalny’s ‘prisoner of conscience’ status because of past ‘hate speech,’ following rumored ‘campaign’ by individuals tied to Russia Today [online]. 2021-02-23 [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  57. ↑ Homes of Russian opposition figures searched ahead of rally deadurl=no [online]. Dostupné online. . RT.com, 11. června 2012, staženo 14. června 2012.
  58. ↑ Charles Clover. Blogger strikes at Putin with data release. www.ft.com. Financial Times, 26 July 2012. Dostupné online [cit. 31 July 2012]. 
  59. ↑ Russian whistleblower accuses Putin's investment czar of multimillion dollar corruption. finance.yahoo.com. The Washington Post, 30. března 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29. října 2012. 
  60. ↑ Andrew E. Kramer. Activist Presses for Inquiry into Senior Putin Deputy. The New York Times. 30. března 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29. října 2012. 
  61. ↑ Opoziční blogger nejspíš odhalil agenta. Šéf ruské obdoby FBI prý podnikal v Česku. [[iHNed.cz|iHNed.cz]] [online]. 26. července 2012 [cit. 1.srpna 2012]. Dostupné online. 
  62. ↑ Aféra s českým agentem může Navalného dostat za mříže. [[tyden.cz|Týden]]. 31. července 2012. Dostupné online [cit. 1. srpna 2012]. 
  63. ↑ Byly zmanipulované, tvrdí Navalnyj o volbách. Výsledek zažaloval. Lidovky.cz [online]. 2013-9-12. Dostupné online. 
  64. ↑ Navalnyj se vězení nakonec vyhne. Dostal podmínku. Česká televize [online]. 2013-10-16. Dostupné online. 
  65. ↑ Alexej Navalnyj opět odsouzen. Rozhlas.cz [online]. 2014-3-3. Dostupné online. 
  66. ↑ Ruský opozičník Navalnyj dostal nejmíň dva měsíce domácího vězení. SportovniNoviny.cz [online]. 2014-2-28. Dostupné online. 
  67. ↑ Russia extends opposition leader Navalny's house arrest. BBC [online]. 2014-4-24. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ Russia extends house arrest for leading Putin critic. AFP [online]. 2014-10-10. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  69. ↑ Ruští opoziční politici vyhráli soud ve Štrasburku. Rusko je má odškodnit. Rozhlas.cz [online]. 2014-12-5. Dostupné online. 
  70. ↑ Putinův kritik Alexej Navalnyj dostal za údajnou zpronevěru 3,5 roku. Lidovky.cz [online]. 2014-12-30. Dostupné online. 
  71. ↑ Ruská policie zadržela Navalného na nepovolené demonstraci. Lidovky.cz [online]. 2014-12-30. Dostupné online. 
  72. ↑ Navalnyj žádá o předčasné propuštění. Chce jít na pohřeb Němcova. Lidovky.cz [online]. 2015-03-02 [cit. 2015-03-02]. Dostupné online. 
  73. ↑ tapolitika.cz [online]. tapolitika.cz [cit. 2016-04-06]. Dostupné online. 
  74. ↑ PALATA, Luboš. Jachty, zámky, vinice. Ruský premiér má podle aktivisty miliardové majetky. iDNES.cz [online]. 2017-03-07 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  75. ↑ Rusko zažilo největší protesty za poslední roky, do ulic vyšly tisíce lidí. iDNES.cz [online]. 2017-03-26. Dostupné online. 
  76. ↑ Při demonstracích byla v Rusku zatčena tisícovka lidí, Navalnyj dostal 30 dní vězení. ČT24 [online]. 2017-06-12. Dostupné online. 
  77. ↑ Navalnyj nemá šanci porazit Putina, volební komise ho odmítla zařadit mezi prezidentské kandidáty. ct24.ceskatelevize.cz [online]. 2017-12-25. Dostupné online. 
  78. ↑ Navalny team releases investigation into 'Putin's Palace'. Dw.com [online]. 2021-1-19. Dostupné online. (anglicky) 
  79. ↑ Palác pro Putina. Navalnyj zveřejnil zprávu o luxusním sídle na pobřeží. iDNES.cz [online]. 2021-1-20. Dostupné online. 
  80. ↑ Navalnyj obviňuje Kreml z útoku chemikálií, možná oslepne na pravé oko - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2017-05-01 [cit. 2020-08-27]. Dostupné online. 
  81. ↑ HORKÝ, Petr. Kolik pokusů o otravu Alexej Navalnyj ještě přežije. Respekt.cz [online]. 2020-8-20. Dostupné online. 
  82. ↑ Vůdce ruské opozice Navalnyj je v bezvědomí. Otrávili ho, tvrdí jeho mluvčí. iDNES.cz [online]. 2020-8-20. Dostupné online. 
  83. ↑ a b c FSB Team of Chemical Weapon Experts Implicated in Alexey Navalny Novichok Poisoning. bellingcat [online]. 2020-12-14 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. ↑ a b Навальному ввели атропин в первые минуты госпитализации в омскую больницу — врач НМХЦ им. Пирогова. The Insider [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  85. ↑ Директор ФБК заявил о смертельно опасном яде в организме Навального. РБК [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  86. ↑ Не выпускавший Навального из Омска врач-единоросс получил новую должность. Tayga.info [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (RU) 
  87. ↑ Омские врачи окончательно исключили диагноз отравление у Навального. РБК [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  88. ↑ Ангела Меркель: Германия готова принять Навального на лечение | DW | 20.08.2020. DW.COM [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  89. ↑ a b Немецкие врачи считают Навального транспортабельным | DW | 21.08.2020. DW.COM [online]. 2020-08-21 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (rusky) 
  90. ↑ Tým Navalného zveřejní podrobnosti o jeho údajné otravě. Forum24 [online]. 2020-8-23 [cit. 2020-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-28. 
  91. ↑ Opozičník Navalnyj byl otráven, zjistili Němci. Lékaři ho udržují v umělém spánku. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-08-24 [cit. 2020-08-25]. Dostupné online. 
  92. ↑ Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. 
  93. ↑ Navalnyj se zotavuje rychleji, než se čekalo. Potvrdil návštěvu Merkelové. iDNES.cz [online]. 2020-9-28. Dostupné online. 
  94. ↑ Alexei Navalny: Russian activist discharged from Berlin hospital. BBC News. 2020-09-23. Dostupné online [cit. 2020-12-20]. (anglicky) 
  95. ↑ Znepokojivé, Navalného otrávili látkou typu Novičok, uvedla Organizace pro zákaz chemických zbraní. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 
  96. ↑ OPCW Issues Report on Technical Assistance Requested by Germany. OPCW [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ Putin nevidí důvod, proč zahájit vyšetřování otravy Navalného. www.ceskenoviny.cz [online]. 2020-12-11 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 
  98. ↑ KUNDRA, O. Nebezpečný partner. Respekt. Čís. 52–53/2020, s. 18. 
  99. ↑ a b NOVÁKOVÁ, Barbora. Navalného otrávili agenti ruské FSB, naznačují nová odhalení. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2020-12-14 [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. 
  100. ↑ CAMPBELL, Matthew. Revealed: Kremlin made a second attempt to poison Alexei Navalny in botched assassination. www.thetimes.co.uk. Dostupné online [cit. 2020-12-20]. ISSN 0140-0460. (anglicky) 
  101. ↑ Novičok ve spodním prádle. Navalnyj v utajení vylákal od ruského agenta detaily své otravy. iROZHLAS [online]. 2020-12-21 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  102. ↑ DZIUBA, Daryna. „Neměl přežít.“ Agent ruské FSB se přiznal k otravě Navalného. Seznam Zprávy [online]. 2020-12-21 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  103. ↑ Po stopách otravy Navalného. Dostupné online.
  104. ↑ JANDOUREK, Jan. Lékař, který zachraňoval život Navalnému v Omsku, náhle zemřel. Forum 24 [online]. 2021-2-5. Dostupné online. 
  105. ↑ Kremlin Critic Navalny Arrives In Moscow, Setting Up Showdown With Putin, RFE-RL, 17.1.2021
  106. ↑ Kremlin-Linked Businessman Prigozhin Vows to Ruin Navalny. The Moscow Times. 26. srpna 2020. Dostupné online. 
  107. ↑ Kremlin Critic Navalny Urges Russians To Protest After Ruling Puts Him In Custody For 30 Days. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2021-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ Navalného soud poslal na 3,5 roku do vězení. Podle opozičního politika má verdikt zastrašit. ČT24 [online]. 2021-02-02 [cit. 2021-02-02]. Dostupné online. 
  109. ↑ EU a USA potrestaly ruské činitele kvůli uvěznění Navalného. České noviny [online]. 2. března 2021. Dostupné online. 
  110. ↑ Navalného zdravotní stav je špatný, tvrdí jeho advokátka. Věznice ho označuje za uspokojivý. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. 
  111. ↑ Vyhlašuji hladovku, oznámil Navalnyj. Ruský opozičník žádá lékařskou péči. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2021-03-31 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. 
  112. ↑ Navalnyj byl hospitalizován kvůli možnému onemocnění dýchacích cest, podstoupil i test na koronavirus. Lidovky.cz [online]. 2021-04-05 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. 
  113. ↑ Navalnyj na instagramu napsal, že má teplotu a kašel. Tři ze spoluvězňů byli hospitalizovaní s tuberkulózou. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. 
  114. ↑ Navalnyj trpí vyhřezlými ploténkami a ztrácí cit v rukou, uvedli jeho právníci. ČT24 [online]. [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. 
  115. ↑ Navalnyj ztrácí cit v rukou i nohou, tvrdí jeho právníci. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. 
  116. ↑ Navalnému hrozí selhání ledvin a srdce. Jeho stav je kritický, varují lékaři. ČT24 [online]. [cit. 2021-04-19]. Dostupné online. 
  117. ↑ Navalnyj je v nemocnici, informuje vězeňská služba. ‚Obávám se špatných zpráv,‘ řekla jeho právnička. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-04-19]. Dostupné online. 
  118. ↑ KRAMER, Andrew E. Navalny, Putin's Nemesis, Ends Hunger Strike in Russia [online]. 23 April 2021 [cit. 2021-04-23]. Dostupné online. 
  119. ↑ Navalny ends hunger strike after being seen by civilian doctors [online]. [cit. 2021-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. ↑ a b Až deset let vězení za podporu Navalného, nově bez vlastního právníka. www.amnesty.cz [online]. Amnesty International, 2022-02-04 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  121. ↑ ČTK. Evropský parlament udělil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení běloruské opozici. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-10-22 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. 
  122. ↑ ČTK. Sacharovova cena má majitele. Evropský parlament ocenil Navalného. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2021-10-20 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. 
  123. ↑ Navalnyj stojí před soudem za „extremismus“, hrozí mu třicet let vězení. ČT24.cz [online]. Česká televize, 2023-06-19 [cit. 2023-06-20]. Dostupné online. 
  124. ↑ PODLEŠÁK, Václav. Navalnyj dostal devatenáct let vězení za extremismus. ČT24.cz [online]. Česká televize, 2023-08-04 [cit. 2023-08-04]. Dostupné online. 
  125. ↑ Navalnyj je ve vězeňské kolonii na Sibiři - Novinky. www.novinky.cz [online]. 2023-12-25 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  126. ↑ Navalnyj se nachází ve vězeňské kolonii na Sibiři, viděl se s ním jeho právník. Aktuálně.cz [online]. 2023-12-25 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 
  127. ↑ a b c «Вы люди вообще?». Как издевались над Алексеем Навальным. Новая газета [online]. 2226-06-15 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. (rusky) 
  128. ↑ Navalny Calls On Russians To Flock To Polling Stations At Noon During Election To Show Opposition To Putin. www.rferl.org [online]. RFE/RL, 2024-02-01. Dostupné online. 
  129. ↑ Navalnyj z vězení burcuje ruské voliče. Běžte k volbám a dejte najevo nesouhlas, uvedl. www.newstream.cz [online]. ČTK, 2024-02-01. Dostupné online. 
  130. ↑ a b Навальный умер в колонии. Главное. Meduza [online]. [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. (rusky) 
  131. ↑ ФСИН официально сообщила о смерти Алексея Навального. Что известно, реакция сторонников, врачей, политиков в мире. Обновляется. Новая газета [online]. 2226-02-21 [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. (rusky) 
  132. ↑ ŽOHOVÁ, Magdalena. Navalného tělo nevydají ruští vyšetřovatelé dřív než za dva týdny. Novinky.cz [online]. 2024-02-19. Dostupné online. 
  133. ↑ ZBOŽÍNEK, Jaroslav. Tisíce lidí podpořily petici za vydání Navalného těla rodině. Novinky.cz [online]. 2024-02-18. Dostupné online. 
  134. ↑ a b Следователи угрожают матери Алексея Навального и отказываются выдать ей тело сына. Это не только чудовищно бесчеловечно, но и незаконно При работающих законах им грозило бы до 12 лет лишения свободы. Meduza [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. (rusky) 
  135. ↑ HRDINOVÁ, Anna. Video: Nebojte se, také se nebojím. Vdova po Navalném označila Putina za vraha. Seznam Zprávy [online]. 2024-02-19. Dostupné online. 
  136. ↑ Matce Navalného konečně ukázali synovo tělo. Chtějí, ať ho pochová tajně. Seznam Zprávy [online]. 2024-02-22 [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  137. ↑ SKOUPÝ, Tomáš. Úřady vydaly tělo Navalného [online]. Novinky.cz, 2024-02-24 [cit. 2024-02-24]. (Zahraniční). Dostupné online. 
  138. ↑ BAUER, Vojtěch. Navalného pohřbí v pátek v Moskvě. Novinky.cz [online]. 2024-02-28. Dostupné online. 
  139. ↑ BAUER, Vojtěch. Navalnyj byl pochován na Borisovském hřbitově v Moskvě. Novinky.cz [online]. 2024-03-01. Dostupné online. 
  140. ↑ ČTK. Navalného pohřeb provázelo skandování proti válce. Putin je vrah, znělo davem. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  141. ↑ ČTK. „Nechci opustit svou zemi ani ji zradit.“ V angličtině vychází paměti Navalného. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-10-24]. Dostupné online. 
  142. ↑ a b GESSEN, Masha. The Evolution of Alexey Navalny's Nationalism. The New Yorker. 15 February 2021. Dostupné online. 
  143. ↑ a b BENNETTS, Marc. Zničím jim život : Putinova válka s opozicí. Praha: Vyšehrad, 2017. 352 s. ISBN 978-80-7429-647-5. Kapitola Navalnyj a „šejdíři a zloději“, s. 75–96. 
  144. ↑ PARFITT, Tom. Alexei Navalny: Russia's new rebel who has Vladimir Putin in his sights. TheGuardian.com [online]. The Guardian, 2012-01-15 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  145. ↑ a b c JUST, Jiří. Analýza: Navalnyj není ruský Havel. Obhajuje anexi Krymu a uráží Gruzínce. CNN.iPrima.cz [online]. CNN Prima News, 2020-08-27 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. 
  146. ↑ a b KOLOMAZNÍKOVÁ, Eliška. Miláček internetu s komplikovaným vztahem k nacionalismu. Kdo je Alexej Navalnyj?. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2019-08-05 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. 
  147. ↑ Navalny Wouldn't Return Crimea, Considers Immigration Bigger Issue Than Ukraine. The Moscow Times. 16. října 2014. Dostupné online. 
  148. ↑ "‘Putin is destroying Russia. Why base his regime on corruption?’ asks Navalny . The Guardian. 17. října 2014.
  149. ↑ Leonid Bershidsky (14. prosince 2016). A Populist Challenge to Putin. Bloomberg.
  150. ↑ Волков: команда Навального выступает за свободу слова и гей-браки [online]. 2. srpna 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 August 2020. 
  151. ↑ Россия в зеркале Black Lives Matter [online]. 18. června 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25. listopadu 2020. 
  152. ↑ Protesters In Russia's Far East Challenge Putin's Authority, Demand His Resignation. NPR. 24. července 2020. Dostupné online. 
  153. ↑ Jailed Russian Opposition Politician Navalny Condemns Russia's Attack On Ukraine At Trial. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2022-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  154. ↑ NAVALNYJ, Alexej. «Все имеет цену, и сейчас, весной 2022 года, эту цену должны платить мы». Навальный призвал к ежедневным акциям против войны. Meduza [online]. 2022-03-02 [cit. 2022-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (rusky) 
  155. ↑ Navalny Calls on Russians to Take to the Streets to ‘Stop the War’. The Moscow Times [online]. 2022-03-02 [cit. 2022-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  156. ↑ CORDELL, Jake. Navalny: Putin's war has pushed Russia to 'rock bottom'. BreakingNews.ie. 20 February 2023. Dostupné online. 
  157. ↑ Vyhlídka Alexeje Navalného, hlásá cedule v Praze. Název však není oficiální. iDNES.cz [online]. 2021-2-5. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nositelé Sacharovovy ceny za svobodu myšlení

Nelson Mandela / Anatolij Marčenko i.m. (1988) • Alexander Dubček (1989) • Aun Schan Su Ťij (1990) • Adem Demaçi (1991) • Matky z Plaza de Mayo (1992) • Oslobođenje (1993) • Taslima Nasrinová (1994) • Leyla Zanaová (1995) • Wej Ťing-šeng (1996) • Salima Ghezaliová (1997) • Ibrahim Rugova (1998) • Xanana Gusmão (1999) • ¡Basta Ya! (2000) • Izzat Ghazzawi / Nurit Peled-Elhanan / Zacarias Kamwenho (2001) • Oswaldo Payá Sardiñas (2002) • Kofi Annan / OSN (2003) • Běloruská asociace novinářů (2004) • Dámy v bílém / Reportéři bez hranic / Hauwa Ibrahimová (2005) • Aljaksandar Milinkevič (2006) • Salí Mahmúd Osman (2007) • Chu Ťia (2008) • Memorial (2009) • Guillermo Fariñas (2010) • Asmaa Mahfouz / Ahmed al-Senussi / Razan Zaitouneh / Ali Ferzat / Muhammad Buazízí i.m. (2011) • Nasrín Sotúdeová / Džafar Panahí (2012) • Malála Júsufzajová (2013) • Denis Mukwege (2014) • Ráif Badawí (2015) • Nadja Muradová / Lamíja Bašárová (2016) • Venezuelská demokratická opozice (2017) • Oleh Sencov (2018) • Ilham Tohti (2019) • Běloruská demokratická opozice (2020) • Alexej Navalnyj (2021) • lid Ukrajiny (2022) • Mahsá Amíníová (2023) • María Corina Machadová / Edmundo González Urrutia (2024)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alexej_Navalnyj&oldid=24339683“