Charles Rogier

Charles Rogier
Narození	17. srpna 1800 Saint-Quentin
Úmrtí	27. května 1885 (ve věku 84 let) Saint-Josse-ten-Noode
Místo pohřbení	Saint-Josse-ten-Noode Cemetery
Bydliště	Francie (1800–1812) Lutych (1812–1830) Saint-Josse-ten-Noode (1831–1885) Antverpy
Alma mater	Lutyšská univerzita (do 1826)
Povolání	politik, novinář a advokát
Ocenění	Minister of State (1868) velkokříž Řádu čestné legie velkostuha Leopoldova řádu Iron Cross
Politická strana	Liberal Party
Příbuzní	Firmin Rogier[1] (sourozenec)
Funkce	member of the National Congress of Belgium (1830–1831) Governor of the Province of Antwerp (1831–1832) member of the Chamber of Representatives of Belgium (1831–1854) Governor of the Province of Antwerp (1834–1840) premiér Belgie (1847–1852) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Latour Rogier (17. srpna 1800, Saint-Quentin – 27. května 1885, Saint-Josse-ten-Noode) byl belgický liberální politik a vůdce belgické revoluce v roce 1830. Dvakrát byl belgickým premiérem: v letech 1847 až 1852 a znovu v letech 1857 až 1868. Na jeho počest je pojmenováno jedno z centrálních bruselských náměstí, Náměstí Rogier.

Narodil se ve Francii. Jeho otec, důstojník Napoleonovy armády, zahynul během ruského tažení v roce 1812. Rodina se poté přestěhovala do belgického města Lutych, kde nejstarší syn Firmin získal místo profesora. Charles vystudoval práva na Lutyšské univerzitě a byl přijat do advokátní komory. S větším zápalem se však věnoval novinářské činnosti. Vedl na stránkách tisku vášnivou kampaň proti nizozemské nadvládě v Belgii, jak ji ustavil Vídeňský kongres v roce 1815. Roku 1824 založil ve spolupráci se svými celoživotními přáteli Paulem Devauxem a Josephem Lebeauem (taktéž budoucím premiérem) časopis Mathieu Laensberg (později Le Politique). Svým horlivým vlastenectvím a svými útoky na nizozemskou administrativu získal časopis brzy široký vliv.^[2]

Po vypuknutí povstání v Bruselu v srpnu 1830 Rogier v Lutychu naverboval asi 300 milicionářů a vyrazil s nimi revoluci na pomoc. V Bruselu získal uznání jako jeden z nejaktivnějších mezi vlasteneckými vůdci a jeho aktivita mj. zachránila 19. září radnici před vypleněním. O pět dní později byla vytvořena tzv. administrativní komise, jakási revoluční vláda, jejímž předsedou se Rogier stal. Opatření tohoto orgánu brzy osvobodila větší část země od nizozemských vojsk. V říjnu byl Rogier také vyslán, aby potlačil protirevoluční rebelii mezi horníky v provincii Henegavsko.

Rogier se stal rovněž členem prozatímní vlády, která byla ustavena v říjnu 1830. Podařilo se mu dojednat příměří a poté reorganizovat celou správu Antverp. Zastupoval Lutych v Belgickém národním kongresu, hlasoval pro zřízení dědičné monarchie a přiměl kongres k přijetí principu volené horní komory parlamentu. V dlouhotrvajících debatách o novém panovníkovi nejprve podpořil kandidaturu prince Oty Bavorského a po jeho odmítnutí se vyslovil pro syna francouzského krále Ludvíka Filipa Ludvíka Orleánského, v čemž však neuspěl, mj. proto, že Ludvík Filip kandidaturu svého syna odmítl.

Po zvolení Leopolda I. králem v červnu 1831 byl Rogier jmenován guvernérem provincie Antverpy, což byl post, který byl ošemetný kvůli pokračující přítomností nizozemských vojsk v místní citadele. V říjnu 1832 byl Rogier jmenován ministrem vnitra v Gobletově kabinetu. V červnu 1833 zasáhl do sporu v poslanecké sněmovně mezi Paulem Devauxem, tehdejším ministrem, a vůdcem opozice Alexandrem Gendebienem. Byl pak Gendebienem vyzván na souboj pistolemi, ve kterém byl těžce zraněn.^[3] Přesto pokračoval v ministerském mandátu. Během svého funkčního období prosadil, navzdory násilnému odporu, zákon, který v Belgii zřídil první železnici na evropském kontinentu.^[4] Položil tak základy belgického průmyslového rozvoje. Kvůli neshodám ve vládě rezignoval v roce 1834, spolu s Lebeauem, a znovu se ujal guvernérského úřadu v Antverpách.

Když se Lebeau v roce 1840 stal premiérem, Rogier byl jmenován ministrem veřejných prací a školství v jeho vládě. Jeho návrhy na reformu školství byly zamítnuty, kvůli čemuž v roce 1841 rezignoval. Podpořil pak kompromis, který byl schválen v následujícím roce. Poté vedl Liberální stranu až do roku 1847, kdy sestavil vlastní kabinet a k premiérskému křeslu si přibral i post ministra vnitra. Okamžitě se pustil do reforem a podnikl účinné kroky k nápravě potíží způsobených úpadkem vlámského obchodu s plátnem. Podílel se na vládním rozhodnutí rozšířit volební právo, takže v horkém roce 1848 Belgii jako jednu z mála zemí v Evropě minula revoluční vlna. V roce 1850 připravil zákon, který převedl veškerou školní výuku pod stát; duchovenstvu zbylo jen právo na výuku náboženství. Opoziční klerikální strana poté na vládu trvale útočila. Vaz jí ovšem zlomila až politická krize ve Francii. Po monarchistickém převratu Ludvíka Napoleona v roce 1851 Belgie přijala řadu francouzských politických emigrantů, což vyvolalo francouzské nepřátelství a tlak, který vyústil v demisi vlády.

Rogier v reakci odešel v říjnu 1852 z politiky. Vrátil se do ní ale roku 1857, kdy se mu otevřela znovu možnost stát se předsedou vlády a znovu i ministrem vnitra. Jeho prvním důležitým opatřením bylo opevnění Antverp, které bylo klíčové pro případný konflikt s Francií, který stále visel ve vzduchu. V roce 1860 vedl strach z francouzských plánů k usmíření s Nizozemskem. Ve stejném roce belgická vláda rozhodla o úpravě státní hymny, La Brabançonne, přičemž Rogier osobně napsal nový text, když upravil starší, již existující báseň.

Od roku 1861 působil souběžně i jako ministr zahraničních věcí. V této funkci dosáhl diplomatického triumfu při uvolnění plavby po řece Šeldě, čímž umožnil Antverpám stát se druhým nejdůležitějším přístavem v Evropě. Postupně ve vládě získával ovšem stále silnější slovo Walthère Frère-Orban a Rogier byl odstavován na druhou kolej. Když si to Rogier uvědomil, opustil v roce 1868 premiérský stolec. Poslancem byl až do své smrti v roce 1885, v roce 1878 byl též krátce předsedou dolní sněmovny. V závěru života získal mimořádnou autoritu a byl oslavován jako symbol revoluce a belgické státnosti.

Byl svobodným zednářem.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles Rogier na anglické Wikipedii.