PPS (samopal)

PPS
PPS-43
Typ	Samopal
Místo původu	Sovětský svaz
Historie služby
Ve službě	1942–60. léta (SSSR) 1942–dosud (ostatní)
Války	Druhá světová válka Čínská občanská válka Korejská válka Indočínská válka Invaze v zátoce Sviní Válka ve Vietnamu Občanská válka v Kambodži Občanská válka v Laosu Portugalská koloniální válka Liberijská občanský válka Občanská válka v Rhodesii Válka za nezávislost Namibie Rusko-ukrajinská válka
Historie výroby
Konstruktér	I. K. Bezručko-Vysockij a Alexej Sudajev
Navrženo	1942
Výroba	1942–1946 (SSSR)
Vyrobeno kusů	cca 2 mil. (SSSR)
Varianty	PPS-42, PPS-43, M/44, PPS wz. 1943/1952, Typ 43
Základní údaje
Hmotnost	3,36 kg (bez nábojů)
Délka	820 mm
Délka hlavně	272 mm
Typ náboje	7,62 × 25 mm Tokarev
Ráže	7,62 mm
Kadence	500-600 ran/minutu
Úsťová rychlost	490 m/s
Účinný dostřel	cca 150 m
Zásobování municí	schránkový zásobník na 35 nábojů

PPS (rusky Пистолет-пулемёт Судаева / Pistolet-pulemjot Sudajeva, česky Samopal Sudajeva) je série sovětských automatických palných zbraní konstruktéra Alexeje Sudajeva. Byl určen zejména jako výzbroj výsadkových a tankových jednotek, kde měl nahradit méně skladný a těžší samopal Špagin PPŠ-41. Vyráběl se i v letech po druhé světové válce a byl používán v mnoha zemích světa.

Tato materiálově nenáročná zbraň se začala vyrábět roku 1942 v primitivních podmínkách obklíčeného Leningradu pod označením Sudajev PPS-42. Tato verze byla vyrobena pouze v menším počtu kusů a v létě roku 1943 byla nahrazena vylepšeným typem Sudajev vzor 43 (PPS-43). Jen do konce roku 1943 bylo vyrobeno přes 46 tisíc kusů. Výroba byla zaváděna i jinde v SSSR a do konce války bylo vyrobeno okolo 2 milionů kusů.

Po druhé světové válce byly přebytečné samopaly dodávány do spřátelených rozvojových zemí v Evropě, Asii i Africe. Samopal byl licenčně vyráběn v Číně pod názvem typ 54 a v Polsku jako wz. 1943 nebo wz. 1943/52 s dřevěnou pažbou. Ve Finsku probíhala výroba kopií v ráži 9 mm pod označením Konepistooli m/44 a tento finský model byl později kopírován i v Německu pod názvem DUX-53 a DUX-59.

Téměř celý samopal Sudajev byl zhotoven z kovu. V porovnání s předchozím samopalem Špagin PPŠ-41 je lehčí, kompaktnější a lépe ovladatelný. Spotřeba materiálu byla oproti modelu PPŠ dvakrát menší a třikrát se snížil čas potřebný k výrobě jednoho kusu. Ve velké míře je u tohoto typu využito technologie lisování a svařování. Vrchní část těla, plášť hlavně a úsťová brzda byly vylisovány z jednoho plátu kovu. Do střední části byl vložen blok oceli, do něhož byla zalisována hlaveň. Vývrt hlavně byl pro prodloužení životnosti chromovaný. Na přední části hlavně byly kruhové otvory chlazení hlavně. Sklopná ramenní opěrka byla připevněna na zadní části pouzdra závěru. Pistolová rukojeť byla vyrobena u prvních kusů ze dřeva, později byla vyráběna z černého plastu. Velmi jednoduché hledí ze dvou různě vysokých plátků se zářezy je určeno pro střelbu na vzdálenosti do 100 m a do 200 m. Páčka pojistky je umístěna před jazýčkem spouště. Segmentový schránkový zásobník pojmul 35 nábojů. Spoušťové ústrojí umožňuje pouze střelbu dávkou. Poměrně nevelká rychlost střelby - 500-600 ran/min (700-900 ran/min u PPŠ-41 ) umožňovala po získání cviku střílet jednotlivými ranami.

• Chris Bishop - Encyklopedie pěchotních střelných zbraní - Jota Military 1998 - ISBN 80-7217-064-3
• A. B. Žuk - Pušky a samopaly - Naše vojsko, Praha 1992 - ISBN 80-206-0150-3
• (mc). Samopal PPS-43. Střelecký magazín. 2004, čís. 8, s. 24–25. ISSN 1211-4014. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu PPS na Wikimedia Commons
• Samopal sovětský vz. 1943 (Sudajev PPS - 43) na Palba.cz
• Samopal PPS na Modern Firearms