Jod-129

Jod-129 (¹²⁹I) je radioizotop jodu s poločasem rozpadu 1,57×10⁷ roků, který se vyskytuje ve stopových množstvích v přírodě, ovšem je také předmětem zájmu při zkoumání štěpných produktů, kde se používá jako značkovač.

¹²⁹I patří mezi sedm dlouhodobých produktů štěpení (s poločasem přeměny nad 200 000 let). Vzniká především štěpením jader uranu a plutonia v jaderných reaktorech. Do atmosféry se ve významných množstvích dostal při testech jaderných zbraní v 50. a 60. letech.

Tento izotop vzniká v malých množstvích i přirozeně při spontánním štěpení přírodního uranu, působením kosmického záření na atmosférický xenon, a také reakcemi mionů z kosmického záření s tellurem-130.^[2][3]

¹²⁹I se přeměňuje s poločasem 15,7 milionů let nízkoenergetickou beta minus a gama přeměnou na stabilní xenon-129 (¹²⁹Xe).^[4]

¹²⁹I je jedním ze sedmi dlouhožijících štěpných produktů vznikajících ve významných množstvích, pravděpodobnost jeho vzniku při štěpení ²³⁵U je 0,706 %.^[5] Některé jiné izotopy jodu, například ¹³¹I se vytváří ve větším množství, ale mají krátké poločasy, takže jod ve vychladlém vyhořelém palivu je tvořen přibližně z 5 šestin ¹²⁹I a z 1 šestiny jediným stabilním izotopem, ¹²⁷I.

Protože má ¹²⁹I dlouhý poločas přeměny a v prostředí se poměrně snadno přemisťuje, tak má významnou roli při dlouhodobém nakládání s vyhořelým palivem. Předpokládá se, že ¹²⁹I bude mít v hlubinných úložištích ze všech radionuklidů nejvýraznější dlouhodobé účinky.

Vzhledem k tomu, že účinný průřez ¹²⁹I pro záchyt neutronu má nepříliš nízkou hodnotu 30 barnů,^[6] a nebývá výrazně naředěn ostatními izotopy prvku, tak byly zkoumány jeho možné přeměny v důsledku ozáření neutrony^[7] nebo vysokoenergetickými lasery.^[8]

¹²⁹I není vyráběn pro praktická využití, ovšem jeho dlouhý poločas přeměny a snadný přenos v životním prostředí z něj činí izotop využitelný v několika druzích datování, jako je identifikování starých vod na základě obsahu přírodního ¹²⁹I, případně ¹²⁹Xe vznikajícího jeho přeměnou, případně odhalování mladších vod obsahujících od 60. let 20. století zvýšená množství ¹²⁹I.^[9][10][11]

V roce 1960 zjistil fyzik John H. Reynolds, že některé meteority obsahují nadprůměrná množství ¹²⁹Xe, a předpokládal, že půjde o produkt přeměny radioaktivního ¹²⁹I. Tento izotop se v přírodě ve větších množstvích vytváří pouze v supernovách. Jelikož je poločas přeměny ¹²⁹I v astronomickém měřítku krátký, tak tato skutečnost naznačuje, že doba mezi výbuchem supernovy a zachycením ¹²⁹I v pevném tělesu nebyla dlouhá. Výbuch supernovy a tvorba pevným těles byly součástmi raných dějin Sluneční soustavy, kde ¹²⁹I vznikl nedlouho před jejím vytvořením a stal se složkou její hmoty. Příslušná supernova je také pravděpodobnou příčinou kolapsu sluneční mlhoviny.^[12][13]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iodine-129 na anglické Wikipedii.

• SNYDER, G. T.; FABRYKA-MARTIN, J. T. 129I and 36Cl in dilute hydrocarbon waters: Marine-cosmogenic, in situ, and anthropogenic sources. Applied Geochemistry. 2007, s. 692. DOI 10.1016/j.apgeochem.2006.12.011. Bibcode 2007ApGC...22..692S. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SNYDER, G.; FEHN, U. Global distribution of 129I in rivers and lakes: Implications for iodine cycling in surface reservoirs. Nuclear Instruments and Methods in Physics Research Section B: Beam Interactions with Materials and Atoms. 2004, s. 579–586. DOI 10.1016/j.nimb.2004.04.107. Bibcode 2004NIMPB.223..579S. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Izotopy jodu
• Jod v biologii
• Chlorid xenoničitý

• ANL factsheet
• Monitoring iodine-129 in air and milk samples collected near the Hanford Site: an investigation of historical iodine monitoring data
• Studies with natural and anthropogenic iodine isotopes: iodine distribution and cycling in the global environment
• Some Publications using ¹²⁹I Data from IsoTrace, 1997-2002 Archivováno 19. 1. 2014 na Wayback Machine.