Immortelly/Spousta

Ta moje minulost je velkým hřbitovem,
mdlým v travin žlutých řase,
tu mnohý, mnohý rov už zmizel s povrchu
a jiný rozpadá se.
Prut suchý, nahnědlý tam s ostny vzhůru ční,
kde růže plála vřelá,
kde réva bujela, jen sotva živoří
teď smutná immortella.
A smavým andělům skvost zlatých vavřínů
déšť s větry dávno ztrhal,
a strůmky mladistvé mráz zubem hlodavým
jak mlsný kozel zmrhal.
Květ lastur barevných, jenž vroubil záhony,
už rozklovaly vrány,
z vrat hrobek sesutých se šklebí otvory,
jak v peklo černé brány.
Tu lebka vydutá, zde dlouhý, žlutý hnát,
a tamo zralý šípek,
kol věnců nastláno, že věk by nestačil
je svázat do otýpek.
Hle, přeražený kříž, a socha bezhlavá,
i kotva - ruka schází,
vše v síle přerváno, a časy přese vše
si volně cestu razí.
V čem věčnost zřela jsem, blesk mžikem rozrušil,
že zůstala hrst rumu,
již tence obrůstá jen chamraď plazivá,
ta bez lesku i šumu.
A já kol obcházím, když zamlžený den
prost nachu zmírá chabě.
Ký ruch to? opravdu, já přišla k smíchu zde
těm cvrčkům i té žábě.