| dbo:abstract
|
- La cal·ligrafia gaèlica (del gaèlic irlandès Cló Gaelach) es refereix a una família de tipografies dedicades a l'escriptura del gaèlic irlandès, usades a Irlanda des del segle xvi fins a l'actualitat. De vegades, a totes les tipografies irlandeses se les anomena també celtes o uncials. (ca)
- Iroskotské písmo, užívané na území dnešního Irska a Skotska od 6. do 13. století, vzniklo z římské polounciály a je řazeno mezi tzv. národní písma. Rozvoj latinského písma v Irsku, na ostrově obývaném keltskými Skoty, lze připsat misionářům, kteří zde od 5. století šířili křesťanství. Šlo především o misionáře, pocházející z východní a jižní Francie, tedy z území, kde důležitým písmem rukopisů byla polounciála. Díky úspěšnému šíření křesťanství zde vzrostla poptávka po liturgických knihách, které se nakonec začaly opisovat na domácí irské půdě. Bylo jen otázkou času, kdy se prvky místního staršího oghamu přenesly do písma a vytvořily tak nový typ polounciály. Rysy původního oghamu lze vysledovat v lámání a zahrocování některých tahů a také v trojúhelníkovém zakončení horních dříků. Již v 6. století lze pozorovat plně vyvinutou irskou polounciálu. Ostrovní irská polounciála se vyznačuje velkou šířkou, krátkostí horních dotažnicových délek a oblostí jednotlivých tahů. Paty dříků jsou ostře seříznuty. Kvůli svému vzhledu bývá někdy označována jako Rundschrift. K typickým literám patří „b“ a „l“, jejichž dotažnice se prohýbají vlevo a končí trojúhelníkovitým rozšířením. Písmeno „r“ se v textu vyskytuje nejen ve své majuskulní, ale i minuskulní formě, kterou reprezentuje ramínko sestupující až k účaří. Také „a“ ve tvaru dvou „c“ za sebou „cc“, které je známé z kontinentálních národních písem, a unciální „g“ charakterizují irskou polounciálu. Stejně jako její římská varianta, byla především kodexovým písmem. První dochované rukopisy pocházejí až ze 7. století, kdy už ovšem dosáhly dokonalosti. Nejznámější památkou je evangeliář Book of Kells, který představuje vrchol v písemném i výtvarném umění této doby. Písaři velmi často využívali motivů z rostlinné i živočišné říše, zdobili iniciály rozvilinami, spirálami či červenými tečkami. Během 9. století pronikla na ostrovy nově se utvářející karolinská minuskula, která postupem času vytlačila irské knižní písmo. Některé jeho stopy lze však sledovat ještě ve 13. století. Druhým typem písma se na irském území stala minuskula. Jednalo se v podstatě o polounciálu, uzpůsobenou pro rychlejší psaní. Nejde však o kurzívu a kromě kodexů se používala i v listinách. Někdy se v odborné literatuře označuje jako Spitzschrift. Tento název dostala podle typicky ostrého ukončení dříků a hranatých liter. Vznikla během 7. století a svého vrcholu dosáhla v 11. a 12. století. Některé prvky však z irského písma nevymizely dodnes. Stejně jako v polounciále se na koncích horních dotažnicových délek nachází trojúhelníkovité ukončení. K typickým literám lze připočíst unciální podobu „g“, „r“ velmi blízké knižní formě, kdy ramínko sahá až k účaří. Dřík však končí na základní lince, na rozdíl od „s“, které je vždy protahováno pod řádek. Písmeno „f“ se od „s“ liší pouze horizontálním tahem ve středu dříku. Do minuskuly dále pronikla část tzv. tironských not. K nejfrekventovanějším náleží „est“ v podobě vodorovné čárky a tečky nad ní i pod ní, „autem“, které má tvar minuskulního „h“ se šikmou čárkou v obloučku, „enim“ ve formě jednoho horizontálního a dvou vertikálních tahů. Dokladem tohoto zběžnějšího duktu je tzv. sepsaný Maelbrigtem Hua Maeluanaighem roku 1138 v irském Armaghu. (cs)
- Die irische Schrift (irisch cló Gaelach) zählt mit den sonstigen keltischen Schriften und der angelsächsischen Schrift zu den insularen Schriften, unter denen sie die älteste ist. Es handelt sich um eine Gruppe von Schriften, die im Frühmittelalter im insularen Raum geschaffen wurden und auch auf dem Kontinent Verbreitung fanden. Die irische Schrift ist auf der Grundlage einer lateinischen Minuskel, der Halbunziale, und in geringerem Maß der Unziale gebildet worden. Der Grund für den überwiegenden Einfluss der Halbunziale ist, dass sie die Schrift der weitaus meisten Codices war, die von den Missionaren, die Irland im 5. Jahrhundert christianisierten, aus Gallien mitgebracht wurden. Irland hatte nie zum Römischen Reich gehört und trat erst mit dem Eindringen des Christentums in den vom lateinischen Schriftwesen geprägten Kulturkreis ein. Die Bücher, die im Zuge der Christianisierung nach Irland kamen, waren Bibeln oder enthielten liturgische, exegetische, dogmatische oder kirchenrechtliche Texte. Sie waren kalligraphisch geschrieben. Die Ausgangsbasis für die Entstehung der irischen Schrift bildeten somit nicht kursiv geschriebene Schriftstücke des Geschäftsverkehrs, sondern kostbare Handschriften in halbunzialer Buchschrift. Der Beginn der irischen Schrift fällt wohl in die zweite Hälfte des 6. Jahrhunderts, doch die ältesten Schriftdenkmäler, Wachstafeln aus einem irischen Torfmoor, sind wahrscheinlich erst im frühen 7. Jahrhundert entstanden. Die älteste Form der irischen Schrift ist eine Halbunziale, die als „irische Rundschrift“ oder „insulare Rundschrift“ bezeichnet wird. Sie unterscheidet sich von der kontinentalen Halbunzialen durch die stark ausgeprägten Rundungen, die Verstärkung der Spitzen der Oberlängen und der geraden Striche der Mittelbuchstaben durch dreieckige, spachtelförmige Ansätze, die geringe Ausdehnung der Oberlängen und die starke Ausbiegung der Schäfte von b, d, h und l. Das Schriftbild ist gedrungen, man sprach von litterae tunsae („geschorenen Buchstaben“). Die Rundschrift ist vor allem in Prachthandschriften anzutreffen. Im 7. Jahrhundert wurde die „Spitzschrift“ oder „insulare Minuskel“ entwickelt, die Platz sparte und ein zügigeres Schreiben ermöglichte. Sie schwächte die Eigentümlichkeiten der Rundschrift stark ab; die dreieckigen Ansätze sind weniger ausgeprägt. Die Buchstaben der Spitzschrift sind schmaler und meist enger zusammengedrängt als die der Rundschrift und oft sehr klein; die Unterlängen laufen in feine Spitzen aus. Ligaturen und Abkürzungen sind häufig. Die Iren entwickelten in der Spitzschrift ein besonderes, charakteristisches Abkürzungswesen. Texte in irischer Sprache wurden fast ausschließlich in Spitzschrift geschrieben. Ab dem 9. Jahrhundert wurde die Rundschrift zunehmend seltener verwendet, vom 12. Jahrhundert an überhaupt nicht mehr. Die Spitzschrift hingegen blieb das ganze Mittelalter hindurch erhalten. Von den in Rundschrift geschriebenen Prachthandschriften ist das um 800 entstandene Book of Kells die bekannteste. Ein Beispiel für Spitzschrift bietet das zu Beginn des 9. Jahrhunderts geschriebene Book of Armagh. Das irische Schriftwesen breitete sich weit über sein Entstehungsgebiet hinaus aus. Durch die irische Mission in Northumbrien ab 634 und durch den jahrelangen Aufenthalt vieler Angelsachsen in Irland gelangte es nach Britannien. Es entwickelte sich eine irisch-northumbrische Kalligraphie und Buchkunst. Ab dem Ende des 6. Jahrhunderts brachten irische Mönche ihre Schrift aufs Festland ins Fränkische Reich. Durch die von irischem Einfluss geprägten festländischen Skriptorien verbreitete sich das irische Schriftwesen im heutigen Frankreich, im deutschsprachigen Raum und in Oberitalien. Die Verwendung der irischen Schrift im Buchdruck begann 1571 mit einer Type, die im Auftrag der englischen Königin Elisabeth I. für den Druck eines anglikanischen Katechismus angefertigt wurde („Queen Elizabeth’s Type“, cló Éilíseach). Eine weitere Type schufen katholische Mönche, die im Exil in Belgien lebten. Ab dem 17. Jahrhundert galt die irische Schrift als Symbol für den Willen zur Wahrung der kulturellen Eigenständigkeit Irlands. Bis ins 20. Jahrhundert wurde sie als übliche Druckschrift für Texte in irischer Sprache verwendet. Heute wird sie fast ausschließlich für dekorative Zwecke gebraucht. In der irischen Druckschrift werden lenierte Konsonanten nicht wie in moderner Antiqua durch ein nachgestelltes h, sondern durch einen Überpunkt (ponc séimhithe) gekennzeichnet, der aus dem punctum delens (Tilgungspunkt bei Schreibfehlern) mittelalterlicher Handschriften hervorging, das heißt: ḃ ċ ḋ ḟ ġ ṁ ṗ ṡ ṫ statt bh, ch, dh, fh, gh, mh, ph, sh, th; beispielsweise amaċ statt amach (irisch für „heraus“). Dies wird durch das Fehlen der Oberlängen bei den entsprechenden irischen Graphemzeichen erleichtert. Kennzeichnend für die irische Druckschrift ist auch die häufige Verwendung des tironischen et zur verkürzten Schreibung des Wortes agus (irisch für „und“). (de)
- Gaela alfabeto estas la skribsistemo en la gaela lingvo ĝis la meza 20-a jarcento. Hodiaŭ ĝi estas ĉefe uzata kiel ornama skribformo. Ekde la 4-a jarcento p.K., oni skribis la irlandan (gaelan) kaj piktan lingvojn per skribsistemo nomita ogam aŭ ogham. Oghamaj epigrafoj troviĝas sur monumentoj kaj slaboj en Irlando, Skotlando kaj Kimrio. (Vidu la artikoloj Alfabeto kaj Ogham. La irlandanoj donis arbonomojn al la dudek literoj de la oghama alfabeto, kaj vortaroj de la moderna gaela lingvo inkludas tiujn nomojn, kvankam ili ne plu estas uzataj de la hodiaŭaj gaelparolantoj, kiuj kutime literumas uzante la tute netaŭgajn anglajn liternomojn. Kiam ogham ne plu estis uzata, latina alfabetosimila al la mezepokaj manuskriptaj literoj estis adoptita de irlandaj monaĥoj. Ekde tiam, tiu irlanda alfabeto estis konstante uzata ĝis la dudeka jarcento, kaj iĝis oficiala post la fondiĝo de la Irlanda Libera Ŝtato (nun la Respubliko de Irlando). Por eviti la malkonvenon de du malsamaj litertiparoj, estis decidita uzi la normalajn romanajn literojn por ambaŭ oficialaj lingvoj, nome, la irlanda kaj la angla. Bedaŭrinde, junaj irlandanoj ne plu facile kapablas legi librojn presitaj en la malnova alfabeto kaj eldonitaj ĝis la dua mezo de la 20a jarcento. (eo)
- La Caligrafía celta (del irlandés, Cló Gaelach, pronunciado [kl̪oː ˈɡeːl̪əx], /klo guélaj/) se refiere a una familia de letras insulares empleadas en la escritura del irlandés y que fueron y son usadas entre los siglos XVI y XVIII en Escocia y hasta el XX en Irlanda, aunque actualmente se le utiliza con poca frecuencia. A veces se les llama celtas o unciales a todas las letras irlandesas. (es)
- Gaelic type (sometimes called Irish character, Irish type, or Gaelic script) is a family of Insular script typefaces devised for printing Classical Gaelic. It was widely used from the 16th until the mid-18th century (Scotland) or the mid-20th century (Ireland) but is now rarely used. Sometimes, all Gaelic typefaces are called Celtic or uncial although most Gaelic types are not uncials. The "Anglo-Saxon" types of the 17th century are included in this category because both the Anglo-Saxon types and the Gaelic/Irish types derive from the insular manuscript hand. The terms Gaelic type, Gaelic script and Irish character translate the Irish phrase cló Gaelach (pronounced [ˌkl̪ˠoː ˈɡeːl̪ˠəx]). In Ireland, the term cló Gaelach is used in opposition to the term cló Rómhánach, Roman type. The Scottish Gaelic term is corra-litir (pronounced [ˌkʰɔrˠə ˈliʰtʲɪɾʲ]). Alasdair mac Mhaighstir Alasdair (c. 1698–1770) was one of the last Scottish writers with the ability to write in this script, but his main work, Ais-Eiridh na Sean Chánoin Albannaich, was published in the Roman script. (en)
- Tipografia gaelikoa edo gaelerazko tipografia (irlanderaz Cló Gaelach) XVI. eta XX. mendearen artean irlanderaz erabili izan zen idazkera mota edo tipografia bat da. Gutxi gorabehera usadioz 1571. urtetik 1960. urterarte erabilia izan zen. Gaur egun apaindura helburuekin besterik ez da erabiltzen: adibidez, irlandar egunkari jakin batzuk beren azal nagusiko izenburua kaligrafia honetan argitaratu ohi dute, Irlandako taberna edo pub ugarien kanpoaldeko izenak hizki mota honetan margotu ohi dira, zoriontzeko txartelak edota iragarki kartelak ere hizki hauekin idazten dira... gutxi gorabehera Euskal Herrian euskal tipografiarekin gertatu ohi den antzera. (eu)
- L'écriture gaélique, ou écriture irlandaise insulaire, est une variante de l'écriture latine et une famille de glyphe. De magnifiques écrits historiques subsistent avec cette écriture, notamment le très célèbre livre de Kells (VIIe siècle). Ce chef-d'œuvre du christianisme irlandais et de l'art irlando-saxon constitue malgré son inachèvement l'un des plus somptueux manuscrits enluminés ayant survécu depuis le Moyen Âge. (fr)
- Is cló é an Cló Gaelach (nó an seanchló uaireanta) a úsáidtear sa Ghaeilge go príomha, is sa Bhéarla go pointe, mar mhaisiú agus mar léiriú ar chultúr na nGael den chuid is mó, agus ba ann a scríobhtaí an chuid ba mhó den Ghaeilge, tráth. Is é an rud atá i gceist leis an gcló Gaelach ná leagan ar leith den aibítir Laidneach agus é bunaithe ar stíl peannaireachta na sean-lámhscríbhinní . Leis an nGaeilge is mó a shamhlaítear an stíl inniu, ach le fírinne, tá sí an-chosúil leis an mionpheannaireacht a chleachtaítí i Mór-roinn na hEorpa i laethanta Shéarlais Mhóir. Mar shampla, cuireadh an chéad fhoclóir Laidine-Gearmáinise, an tAbrogans, ar pár i litreacha atá an-chosúil leis an gcló Gaelach. Cé is moite d'fhoirmeacha na litreach féin, is é an ponc scriosta nó an punctum delens príomhchomhartha sóirt an chló Ghaelaigh. Ar dtús, sna lámhscríbhinní Laidine sna Meánaoiseanna, ba nós litreacha a scríobhadh de thaisme a chur ar neamhní tríd an bponc seo a chur os a gcionn - sin é an tuige go dtugtar "ponc scriosta" air. Ós rud é gurb ionann an litir f- a shéimhiú agus an fhuaim f- a bhá go hiomlán, thosaigh na scríobhaithe an ponc scriosta a úsáid mar chomhartha do shéimhiú an f-. De réir a chéile, fairsingíodh an úsáid seo ar na consain shéimhithe eile, cé gurbh é athrú na fuaime, in áit a scriosta, a bhí i gceist lena séimhiú-san. Bhí ceist an chaighdeáin litrithe fite fuaite le ceist an chló Ghaelaigh, mar a thugtar air. Bhí scéal an Chló Ghaelaigh fite fuaite le scéal an Chaighdeáin, nó go ginearálta, ba iad na daoine céanna a roghnaíodh an seanchló agus an seanlitriú. (ga)
- 게일 문자(아일랜드어: Cló Gaelach 클로 게라흐[kɫ̪oː ˈɡˠeːɫ̪əx], 스코틀랜드 게일어: corra-litir 코러 리흐티르[kʰɔrə lihtʲɪɾʲ], 영어: Gaelic script)는 를 표기할 때 사용되는 문자다. 라틴 문자의 변형인 의 변형이다. 16세기부터 사용되기 시작하여 스코틀랜드에서는 18세기까지, 아일랜드에서는 20세기까지 사용되었지만 오늘날은 사용례가 드물다. 라틴 문자의 26자에 더하여 양음 5자(Áá Éé Íí Óó Úú), 9자(Ḃḃ Ċċ Ḋḋ Ḟḟ Ġġ Ṁṁ Ṗṗ Ṡṡ Ṫṫ), 토씨 1자(⁊) 총 41자로 이루어진다. (ko)
- ゲール文字(ゲールもじ)は、アイルランド文字、ゲール書体などとも呼ばれ、アイルランド語を印刷するための、インシュラー体に属する書体である。16世紀から20世紀半ばまで広く使われたが、現在はほとんど使われない。すべてのゲール書体について「ケルト書体」あるいは「アンシャル体」と言われることがあるが、実際には大部分のゲール書体はアンシャル体ではない。17世紀の古英語用の書体もこの範疇に含められることがある。古英語用の字もゲール文字も手書き用のインシュラー体の文字に由来している。 「ゲール文字」ないし「アイルランド文字」という語は、アイルランド語では cló Gaelach ([kɫ̪oː ˈɡˠeːɫ̪əx]) と翻訳される。アイルランドでは、cló Gaelach は、cló Rómhánach (ラテン文字)の対になる語として使われる。 (ja)
- Il termine scrittura gaelica è la traduzione dall'irlandese della frase cló Gaelach ( /kɫ̪oː ˈgeːɫ̪əx/) che fa riferimento ad una famiglia di caratteri della scrittura insulare usati per scrivere l'irlandese e usati tra il XVI ed il XX secolo. Talvolta tutti i caratteri gaelici vengono definiti celtici o onciali. (it)
- Een Iers lettertype (Engels: Gaelic script, Iers: Cló Gaelach) is een lettertype dat afgeleid is van het middeleeuwse insulair schrift waarin en Hiberno-Latijnse manuscripten werden geschreven. Naast de letters van het Latijnse alfabet kent het de diakritische tekens sí buailte (ḃ, ċ, ḋ, ḟ, ġ, ṁ, ṗ, ṡ, ṫ) en síneadh fada (á, é, í, ó, ú) en de Tironische 'et' (die eruit ziet als een 7). In Latijns lettertype wordt de sí buailte vervangen door een h achter de letter. De hoofdletters verschillen alleen in grootte van de kleine letters, met uitzondering van de R en de S, waarvan de hoofdletters gelijk zijn aan de Latijnse letters. (nl)
- Гэльский шрифт (ирл. cló Gaelach — [kɫ̪oː ˈɡeːɫ̪əx]) — термин, которым обозначают семью островных шрифтов, разработанных для записи ирландского языка. Их использовали в XVI—XX вв. Иногда все гэльские шрифты называют «кельтскими» или унциальными, хотя большинство гэльских шрифтов не являются унциальными. В Ирландии термин «cló Gaelach» употребляют как противоположный термину «cló Rómhánach» (романский шрифт). Иногда гэльский шрифт называют ирландским. «Англосаксонский» шрифт XVII в. принадлежит к этой категории, поскольку он, как и гэльский/ирландский, происходит от рукописных шрифтов Ирландии. (ru)
- Гельський шрифт (ірл. cló Gaelach, [kɫ̪oː ˈɡeːɫ̪əx]) — термін, яким позначають сім'ю острівних шрифтів, розроблених для писання ірландською мовою. Їх використовували між 16-им та 20-им століттями. Іноді всі гельські шрифти називають «кельтськими» або унціальними, хоча більшість гельських шрифтів не є унціальними. В Ірландії термін cló Gaelach вживають як протиставлення до терміну cló Rómhánach (себто ). Іноді гельський шрифт називають ірландським. «Англо-саксонський» шрифт 17 ст. належить до цієї категорії, оскільки він, як і гельський/ірланський походить від рукописних шрифтів Ірландії. (uk)
|
| rdfs:comment
|
- La cal·ligrafia gaèlica (del gaèlic irlandès Cló Gaelach) es refereix a una família de tipografies dedicades a l'escriptura del gaèlic irlandès, usades a Irlanda des del segle xvi fins a l'actualitat. De vegades, a totes les tipografies irlandeses se les anomena també celtes o uncials. (ca)
- La Caligrafía celta (del irlandés, Cló Gaelach, pronunciado [kl̪oː ˈɡeːl̪əx], /klo guélaj/) se refiere a una familia de letras insulares empleadas en la escritura del irlandés y que fueron y son usadas entre los siglos XVI y XVIII en Escocia y hasta el XX en Irlanda, aunque actualmente se le utiliza con poca frecuencia. A veces se les llama celtas o unciales a todas las letras irlandesas. (es)
- L'écriture gaélique, ou écriture irlandaise insulaire, est une variante de l'écriture latine et une famille de glyphe. De magnifiques écrits historiques subsistent avec cette écriture, notamment le très célèbre livre de Kells (VIIe siècle). Ce chef-d'œuvre du christianisme irlandais et de l'art irlando-saxon constitue malgré son inachèvement l'un des plus somptueux manuscrits enluminés ayant survécu depuis le Moyen Âge. (fr)
- 게일 문자(아일랜드어: Cló Gaelach 클로 게라흐[kɫ̪oː ˈɡˠeːɫ̪əx], 스코틀랜드 게일어: corra-litir 코러 리흐티르[kʰɔrə lihtʲɪɾʲ], 영어: Gaelic script)는 를 표기할 때 사용되는 문자다. 라틴 문자의 변형인 의 변형이다. 16세기부터 사용되기 시작하여 스코틀랜드에서는 18세기까지, 아일랜드에서는 20세기까지 사용되었지만 오늘날은 사용례가 드물다. 라틴 문자의 26자에 더하여 양음 5자(Áá Éé Íí Óó Úú), 9자(Ḃḃ Ċċ Ḋḋ Ḟḟ Ġġ Ṁṁ Ṗṗ Ṡṡ Ṫṫ), 토씨 1자(⁊) 총 41자로 이루어진다. (ko)
- ゲール文字(ゲールもじ)は、アイルランド文字、ゲール書体などとも呼ばれ、アイルランド語を印刷するための、インシュラー体に属する書体である。16世紀から20世紀半ばまで広く使われたが、現在はほとんど使われない。すべてのゲール書体について「ケルト書体」あるいは「アンシャル体」と言われることがあるが、実際には大部分のゲール書体はアンシャル体ではない。17世紀の古英語用の書体もこの範疇に含められることがある。古英語用の字もゲール文字も手書き用のインシュラー体の文字に由来している。 「ゲール文字」ないし「アイルランド文字」という語は、アイルランド語では cló Gaelach ([kɫ̪oː ˈɡˠeːɫ̪əx]) と翻訳される。アイルランドでは、cló Gaelach は、cló Rómhánach (ラテン文字)の対になる語として使われる。 (ja)
- Il termine scrittura gaelica è la traduzione dall'irlandese della frase cló Gaelach ( /kɫ̪oː ˈgeːɫ̪əx/) che fa riferimento ad una famiglia di caratteri della scrittura insulare usati per scrivere l'irlandese e usati tra il XVI ed il XX secolo. Talvolta tutti i caratteri gaelici vengono definiti celtici o onciali. (it)
- Гэльский шрифт (ирл. cló Gaelach — [kɫ̪oː ˈɡeːɫ̪əx]) — термин, которым обозначают семью островных шрифтов, разработанных для записи ирландского языка. Их использовали в XVI—XX вв. Иногда все гэльские шрифты называют «кельтскими» или унциальными, хотя большинство гэльских шрифтов не являются унциальными. В Ирландии термин «cló Gaelach» употребляют как противоположный термину «cló Rómhánach» (романский шрифт). Иногда гэльский шрифт называют ирландским. «Англосаксонский» шрифт XVII в. принадлежит к этой категории, поскольку он, как и гэльский/ирландский, происходит от рукописных шрифтов Ирландии. (ru)
- Гельський шрифт (ірл. cló Gaelach, [kɫ̪oː ˈɡeːɫ̪əx]) — термін, яким позначають сім'ю острівних шрифтів, розроблених для писання ірландською мовою. Їх використовували між 16-им та 20-им століттями. Іноді всі гельські шрифти називають «кельтськими» або унціальними, хоча більшість гельських шрифтів не є унціальними. В Ірландії термін cló Gaelach вживають як протиставлення до терміну cló Rómhánach (себто ). Іноді гельський шрифт називають ірландським. «Англо-саксонський» шрифт 17 ст. належить до цієї категорії, оскільки він, як і гельський/ірланський походить від рукописних шрифтів Ірландії. (uk)
- Iroskotské písmo, užívané na území dnešního Irska a Skotska od 6. do 13. století, vzniklo z římské polounciály a je řazeno mezi tzv. národní písma. Rozvoj latinského písma v Irsku, na ostrově obývaném keltskými Skoty, lze připsat misionářům, kteří zde od 5. století šířili křesťanství. Šlo především o misionáře, pocházející z východní a jižní Francie, tedy z území, kde důležitým písmem rukopisů byla polounciála. Díky úspěšnému šíření křesťanství zde vzrostla poptávka po liturgických knihách, které se nakonec začaly opisovat na domácí irské půdě. Bylo jen otázkou času, kdy se prvky místního staršího oghamu přenesly do písma a vytvořily tak nový typ polounciály. Rysy původního oghamu lze vysledovat v lámání a zahrocování některých tahů a také v trojúhelníkovém zakončení horních dříků. Již v 6 (cs)
- Die irische Schrift (irisch cló Gaelach) zählt mit den sonstigen keltischen Schriften und der angelsächsischen Schrift zu den insularen Schriften, unter denen sie die älteste ist. Es handelt sich um eine Gruppe von Schriften, die im Frühmittelalter im insularen Raum geschaffen wurden und auch auf dem Kontinent Verbreitung fanden. Von den in Rundschrift geschriebenen Prachthandschriften ist das um 800 entstandene Book of Kells die bekannteste. Ein Beispiel für Spitzschrift bietet das zu Beginn des 9. Jahrhunderts geschriebene Book of Armagh. (de)
- Gaela alfabeto estas la skribsistemo en la gaela lingvo ĝis la meza 20-a jarcento. Hodiaŭ ĝi estas ĉefe uzata kiel ornama skribformo. Ekde la 4-a jarcento p.K., oni skribis la irlandan (gaelan) kaj piktan lingvojn per skribsistemo nomita ogam aŭ ogham. Oghamaj epigrafoj troviĝas sur monumentoj kaj slaboj en Irlando, Skotlando kaj Kimrio. (Vidu la artikoloj Alfabeto kaj Ogham. La irlandanoj donis arbonomojn al la dudek literoj de la oghama alfabeto, kaj vortaroj de la moderna gaela lingvo inkludas tiujn nomojn, kvankam ili ne plu estas uzataj de la hodiaŭaj gaelparolantoj, kiuj kutime literumas uzante la tute netaŭgajn anglajn liternomojn. Kiam ogham ne plu estis uzata, latina alfabetosimila al la mezepokaj manuskriptaj literoj estis adoptita de irlandaj monaĥoj. Ekde tiam, tiu irlanda alfa (eo)
- Gaelic type (sometimes called Irish character, Irish type, or Gaelic script) is a family of Insular script typefaces devised for printing Classical Gaelic. It was widely used from the 16th until the mid-18th century (Scotland) or the mid-20th century (Ireland) but is now rarely used. Sometimes, all Gaelic typefaces are called Celtic or uncial although most Gaelic types are not uncials. The "Anglo-Saxon" types of the 17th century are included in this category because both the Anglo-Saxon types and the Gaelic/Irish types derive from the insular manuscript hand. (en)
- Tipografia gaelikoa edo gaelerazko tipografia (irlanderaz Cló Gaelach) XVI. eta XX. mendearen artean irlanderaz erabili izan zen idazkera mota edo tipografia bat da. Gutxi gorabehera usadioz 1571. urtetik 1960. urterarte erabilia izan zen. (eu)
- Is cló é an Cló Gaelach (nó an seanchló uaireanta) a úsáidtear sa Ghaeilge go príomha, is sa Bhéarla go pointe, mar mhaisiú agus mar léiriú ar chultúr na nGael den chuid is mó, agus ba ann a scríobhtaí an chuid ba mhó den Ghaeilge, tráth. Cé is moite d'fhoirmeacha na litreach féin, is é an ponc scriosta nó an punctum delens príomhchomhartha sóirt an chló Ghaelaigh. Ar dtús, sna lámhscríbhinní Laidine sna Meánaoiseanna, ba nós litreacha a scríobhadh de thaisme a chur ar neamhní tríd an bponc seo a chur os a gcionn - sin é an tuige go dtugtar "ponc scriosta" air. (ga)
- Een Iers lettertype (Engels: Gaelic script, Iers: Cló Gaelach) is een lettertype dat afgeleid is van het middeleeuwse insulair schrift waarin en Hiberno-Latijnse manuscripten werden geschreven. Naast de letters van het Latijnse alfabet kent het de diakritische tekens sí buailte (ḃ, ċ, ḋ, ḟ, ġ, ṁ, ṗ, ṡ, ṫ) en síneadh fada (á, é, í, ó, ú) en de Tironische 'et' (die eruit ziet als een 7). In Latijns lettertype wordt de sí buailte vervangen door een h achter de letter. (nl)
|