Villarreal CF

Přezdívku Žlutá ponorka klub získal podle skladby Yellow Submarine od liverpoolské kapely The Beatles v sezóně 1966/67, kdy postoupil do Tercera División (barva dresů Villarrealu je také žlutá).^[4][5]

Klub byl založen v březnu 1923 pod názvem Club Deportivo Villarreal. Mužstvo tvořili lokální dělníci, kteří se fotbalu věnovali ve svém volném čase. Prvním prezidentem Villarrealu se stal farmaceut José Calduch Almela, pod nímž si tým vybudoval stadion Campo de Deportes. V srpnu 1923 sehrálo mužstvo první přátelský zápas s jiným místním celkem s názvem Castellón (vznikl roku 1922). Villarreal se účastnil nižších soutěží a v sezóně 1934/35 opanoval regionální divizi (Primera Regional). Následoval dvojzápas s murcijským týmem Cartagena, který však Villarreal nezvládl a prohrál celkovým skóre 1:8. Ačkoli se další sezónu podařilo titul z regionální divize obhájit, vypukla Španělská občanská válka a fotbalové věci šly stranou.

Během 70. let se hráči ve žlutém dresu na pár sezón ohřáli ve druhé lize, avšak brzy opět sestoupili. V ročníku 1987/88 se klub probil do v pořadí třetí ligy, Segundy División B.^[6]

Ačkoliv v roce 1990 Žlutá ponorka sestoupila, dva roky nato slavila postup do druhé ligy, Segundy División. Byl to podnikatel Fernando Roig, kdo sehrál hlavní roli při formování týmu během 90. let, zvlášť když zadlužený klub v roce 1997 odkoupil.

Sezónu 1993/94 se podařilo zachránit až v posledním kole na úkor valencijského rivala, týmu CD Castellón. V ten ročník zde hostoval José Francisco Molina, později chytající za věhlasnější španělské kluby.^[7] Na jaře roku 1998 skončil tým čtvrtý ve druholigové tabulce, aby následně v play-off přemohl Compostelu.

Na prvoligové scéně Žlutá ponorka debutovala 31. srpna 1998 na hřišti Realu Madrid, v té době úřadujícího šampiona Ligy mistrů. Ačkoli se dostala do vedení, prohrála nakonec 1:4.^[8] Tuhá konkurence odsunula Villarreal až na 18. místo. Následovalo play-off o udržení se Sevillou, ve kterém mužstvo podlehlo 0:2 a venku 0:1 a vrátilo se nazpět mezi mužstva druholigová.^[9]

 

Během letního přestupového období 2004 se kormidla chopil chilský trenér Manuel Pellegrini, který v té době neměl žádné zkušenosti s evropským fotbalem, pouze jihoamerickým. Mužstvo posílil uruguayský útočník Diego Forlán z Manchesteru United za 2 miliony liber.^[10] Ostrou zkouškou se stal Pohár Intertoto, který valencijský tým opanoval finálovou výhrou nad Atléticem Madrid. Pellegriniho premiéra v La Lize dopadla porážkou 1:2 na půdě rivala Valencie a ani další čtveřice zápasů ligy neskončila výhrou. První ligové vítězství přišlo 3. října doma proti Realu Zaragoza, na konečném výsledku 2:1 se po jednom gólu podíleli Forlán a i Riquelme.^[11] Dařilo se i během zimy, forma nabraná mezi prosincem a únorem smetla také pozdějšího šampiona Barcelonu, která na Madrigalu nestačila vysoko 0:3. Forlán si připsal dvě branky, Riquelme dvě brankové asistence. Defenzívu podržel středopolař Marcos Senna. Během následujícího kola, dne 16. ledna, zaznamenal Villarreal první ze dvou vítězství sezóny (4:2 a v květnu 4:1) nad rivalem z Levante. A v dalším kole mužstvo oplatilo úvodní porážku Valencii, když doma vyhrálo 3:1 i díky hattricku Riquelmeho. Chilský trenér dovedl ziskem 65 bodů Žlutou ponorku na historické třetí místo, čímž zajistil účast v Lize mistrů. Forlán se stal s 25 brankami nejlepším střelcem Španělska i Evropy.^[12] Cesta Pohárem UEFA skončila ve čtvrtfinále, kde Španělé nestačili na Alkmaar z Nizozemska.

Předkolo Ligy mistrů zahájil celek ve žlutém domácí výhrou 2:1 nad Evertonem. Pozdvižení vzbudila odveta odpískaná rozhodčím Pierluigim Collinou, který kvůli údajnému faulu Marcuse Benta za stavu 1:0 pro anglický tým sporně neuznal gól Duncana Fergusona.

Branky Sorína a Forlána nakonec rozhodli o postupu Villarrealu po druhé výhře 2:1.^[13] V základní skupině měl tým změřit síly s Manchesterem United, Lille a Benficou. První dva zápasy s United a Lille sice skončily bezbrankovou remízou, po šestém utkání se však Villarreal tyčil na první příčce skupiny „D“ a zamířil do osmifinále. Přes líný ligový start, kdy se úvodní čtyři utkání nevyhrálo, se Žlutá ponorka nastartovala. Od konce září do konce roku prohrála jen doma s Barcelonou. Začátkem nového roku ale ztratila domácí formu, což vedlo k porážkám od Racingu Santander a Celty Vigo, celků ze středu tabulky. Vyřazovací utkání Ligy mistrů na stadionu Glasgow Rangers dopadlo remízou 2:2, branky vstřelili Forlán a Riquelme.^[14] Domácí odveta dopadla znovu nerozhodně, remíza 1:1 ale posunula dál španělský celek důsledkem pravidla venkovních branek. Autorem branky Španělů byl opět Diego Forlán.^[15] Na hřišti italského Interu Milán se ujali Španělé vedení v první minutě zásluhou Forlána, ale Adriano a Martins otočili na 2:1 pro domácí. Na Madrigalu zařídil jednogólovou výhru Arruabarrena a Villarreal znovu postoupil díky venkovnímu gólu. Historické semifinále bylo zahájeno na hřišti Arsenalu v čele s Henrym, kde španělský klub padl 0:1 gólem Tourého.^[16] Odvetný zápas na El Madrigal skončil bezbrankovou remízou, fanoušci však byli svědky neproměněné penalty Riquelmeho. Arsenal dokráčel do finále a tam padl s Barcelonou. Cesta Evropou si vyžádala svoji daň, Villarreal dosáhl jen na sedmou ligovou příčku.

Posily pro ročník La Ligy 2006/07 čítaly záložníka Caniho. Pohár Intertoto úspěšný nebyl, ve španělské lize obsadilo mužstvo páté místo, především díky šňůře výher v závěru sezony, kdy Villarreal zdolal osm soupeřů včetně Barcelony, Sevilly, Valencie a Athleticu.

Do sezóny 2007/08 naskočil Pellegrini s posilami do defenzívy: přišli Joan Capdevila a Diego Godín. Pro neshody s vedením odešel už na jaře Riquelme, do Atlética Madrid přestoupil Forlán. Mezeru po Forlánovi vyplnil italský forvard Giuseppe Rossi z Manchesteru United.^[17] Záložní řadu vyztužili zkušený Robert Pirés a mladý Santi Cazorla.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Kromě sestupu zasáhla klub další tragédie, když 6. června 2012 skonal nový trenér Manuel Preciado, několik hodin poté, co byl jmenován do funkce.^[18] Mužstvo poté převzal Julio Velázquez, ten se však musel popasovat s odchody opor. Odešla brankářská jednička Diego López, středopolař Borja Valero, potentní brazilský útočník Nilmar i obránci Carlos Marchena a Gonzalo Rodríguez. Během zimních měsíců se klub rozloučil s Rossim. Avšak vrátil se zkušený krajní obránce Javi Venta.^[19] Ani zkušení Bruno Soriano, Marcos Senna a Cani se nezmohli na více než sedmé místo v půlce ledna. Velázqueze nahradil 14. ledna 2013 Marcelino, pod jehož taktovkou se Villarreal vyšplhal na druhé místo zaručující postup o patro výš.

 

Po roce se Marcelinův Villarreal vrátil mezi španělskou smetánku a během léta náležitě posiloval – dorazili například Giovani dos Santos a Tomás Pina a brankář Sergio Asenjo.^[20] Žlutá ponorka vybojovala šesté místo i díky gólům útočníků dos Santose, Ucheho a Perbeta. Další rok z toho bylo znovu šesté místo opět zaručující „EL“. Tato sezóna také přinesla největší pokrok v rámci španělského poháru 2014/15, kde Villarreal dosáhl semifinále. Postupu do finále nakonec zabránila Barcelona.^[21]

Sezónu 2015/2016 zahájila Žlutá ponorka ve velkém stylu a první týdny shlížela na ostatní španělské prvoligové celky svrchu, navzdory letním odchodům mnoha hráčů (Giovani dos Santos, Moreno, Uche, Vietto). Právě proto bylo nutné investovat do kádru, což přimělo management utratit 43 milionů €. Kádr tak rozšířili útočníci Cédric Bakambu a Roberto Soldado, dále potom hráči jako Samu Castillejo, Samuel García, Denis Suárez a další. První místo se sice nepodařilo udržet, to konečné čtvrté ale znamenalo návrat do Ligy mistrů pro další rok. Tažení Evropskou ligou začalo v základní skupině, kde Španělé skončili druzí za Rapidem Wien, ale před Viktorií Plzeň a Dinamem Minsk. Ve vyřazovací části překonali Neapol, Leverkusen, Spartu, aby v semifinále narazili na Liverpool. Domácí utkání na konci dubna Villarreal vyhrál 1:0 zásluhou pozdní trefy Lópeze Álvareze v nastaveném čase.^[22] Na Anfield Road přišla porážka 0:3 a s nadějemi na první pohárové finále bylo konec. Porážce přispěl brzký vlastní gól Soriana v úvodní desetiminutovce.^[23]

Přestože měl Marcelinův kontrakt trvání do roku 2019, jeho názorové neshody s klubovým vedením vyústily v srpnu 2016 v jeho vyhazov.^[24] Nástupcem se mu stal Fran Escribá, jenž se musel popasovat se zraněním Roberta Soldada. Ligový ročník 2016/17 byl zakončen pátou pozicí, postoupilo se ze skupiny Evropské ligy, v šestnáctifinále však klub obdržel debakl 0:4 na vlastním trávníku od římského AS^[25] a po odvetě se s Evropou rozloučil. Během ledna roku 2017 se stadion dočkal přejmenování na Estadio de la Cerámica k poctě místnímu keramickému průmyslu.^[26] Rovněž ročník La Ligy 2017/18 skončila Žlutá ponorka na místě pátém.^[21] Od září ji už vedl jiný trenér, a to Javier Calleja.^[27] Ten skončil v Evropské lize ve stejné fázi jako jeho předchůdce, když v šestnáctifinále padl proti Lyonu.

• Pohár Intertoto (2×)

(2003, 2004)

•   Evropská liga ( 1× )

2020/21

K 13. dubnu 2022

Číslo Pozice Hráč 1   B Sergio Asenjo 2   O Mario Gaspar (kapitán) 3   O Raúl Albiol (třetí kapitán) 4   O Pau Torres 5   Z Dani Parejo 6   Z Étienne Capoue 7   Ú Gerard Moreno 8   O Juan Foyth 9   Ú Paco Alcácer 10   Z Vicente Iborra (zástupce kapitána) 11   Ú Samuel Chukwueze 12   O Pervis Estupiñán 13   B Gerónimo Rulli

Číslo Pozice Hráč 14   Z Manu Trigueros (čtvrtý kapitán) 15   Ú Arnaut Danjuma 16   Ú Boulaye Dia 17   Z Giovani Lo Celso (na hostování z   Tottenhamu Hotspur) 18   O Alberto Moreno 19   Z Francis Coquelin 20   O Rubén Peña 21   Z Yeremi Pino 22   O Ajsa Mandí 23   Z Moi Gómez 24   O Alfonso Pedraza 25   O Serge Aurier

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Villarreal CF na Wikimedia Commons
• Profil klubu na Transfermarkt.com (anglicky)
• Profil klubu na UEFA.com (anglicky)
• Profil klubu na villarrealcf.es (anglicky)
• Profil klubu Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. na Weltfussballarchiv.com (anglicky)